Anděl Páně z nebe spad. Podruhé, bez Pažouta, ale s Horáčkem
Druhý díl pikantérie s tradicí
Když jsem na Štědrý den u známých (doma televizi nemám) v hlavním štědrovečerním čase viděl název pohádky Anděl Páně 2, zpozorněl jsem, protože jsem před lety, v době největší slávy prvního dílu, dělal rozhovor s jeho scenáristkou Lucií Konášovou (autorkou takových děl jako inscenace Operace Silver A nebo seriálu Špačkovi v síti času), která mi prozradila, že dvojice evangelička–katolík (Konášová–Strach) je pro poeticko-satirické pohádkové ztvárnění katolického ritu ideální. Scénáře druhého dílu se ujal Marek Epstein (vzpomínám, jak jsme spolu kdysi na přijímačkách chvilku seděli vedle sebe, zkoušeni velkým scenáristou Jiřím Křižanem, než si pro jeho skupinu přišel velký režisér Jaromil Jireš…). Epstein s katolíkem Strachem opět vytvořil jemně humorný obraz české katolické kosmologie, na němž bylo znát, že zakladatel tradice vzdělanosti na FAMU Milan Kundera, který své tamější studenty učil, že kdo chce psát příběhy nové, musí znát ty archetypální (v první řadě Bibli a náboženskou tradici), v jejích absolventech stále žije. Scenárista-aforista Marek Epstein v příběhu vytvořil jemné narážky na život nejméně dvaceti svatých, z nichž u některých aforismů to skutečně „sedlo“ (když anděl Petronel vyspává po kocovině, říká svatý Matěj: „Včera byl u svatýho Silvestra nácvik na Silvestra“ a Panna Maria na to: „Abys, Petronelku, neskončil u Svatého Apolináře“ – pro mimopražské: tam se nachází nejstarší protialkoholní léčebna v Praze) a neopomněl ani vlastní tradici, když nechal Petronela s Uriášem požádat Mojžíše o rozestoupení řeky, aby mohli přejít suchou nohou. (Řeky se ovšem týkala i jeho jediná „hagiologická“ chyba, když do výklenku uprostřed města umístil svatého Jana Nepomuckého, jehož atrubtem je voda a jehož sochy stojí zpravidla na mostech. Na nehodného pronásledovatele tak mohl ze suchého domu spadnout vhodnější svatý.) Jde o pohádku, která důstojně navázala na pohádky pro děti i dospělé v tradici Karlů Poláčka a Čapka (u něhož bych si troufl zmínit i zjevnou inspiraci jeho hravými Apokryfy) i Lucie Konášové, navíc mírně „cimrmanovská“ objemem školských poznatků, které si divák z filmu odnese (a ostatně i umístěním do doby pozdního Rakouska-Uherska, což poznáme podle tehdejších chocholatých policajtů). Je znát, že Epstein, ač jen o šest let mladší nežli Konášová, je už nová, polistopadová, scenáristická generace. Vychází víc vstříc širší divácké obci; z náznaků a veršů Uriáše či párkaře nám vyjde nějaké to „hovno“, či „děti, už mě neserte“, Uriáš poznamená, že mu poprsí švadleny Magdalény připomíná objem její patronky svaté Máří Magdalény, a inspirace Kladivem na čarodějnice (což je kniha, kterou si Uriáš v nebeské vrátnici čte) se obratem projeví, když „mafiánská“ mikulášská skupina pověsí malou Anežku jako prase na hák (Epstein ostatně tvůrce stejnojmenného nesmrtelného filmu na FAMU ještě stihl jako jeho posluchač).
Když archetypy pochodují (When The Archetypes Go Marching In)
Celkově jde ale o kompozičně velmi dobře vystavěný příběh (Epstein, scenárista filmů jako Roming či Grandhotel, který v minulosti adaptoval archetypální příběh jako Kráska a netvor, se v tomto roce ostatně objeví jako scenárista nové, celkem patnácté adaptace Bohumila Hrabala, novely Krasosmutnění), na jehož začátku a konci stojí poznání, které symbolizuje jablko spadlé na zem. Její tíži si oba hrdinové musí prožít, a mírně sobecký Petronel musí navíc obstát ve zkoušce, která spočívá v tom, zda ve chvíli, kdy se zachrání sám, nechá na zemi kamaráda Uriáše. Je pravda, že pohádka s akční dvojicí anděl–čert, připomínající Buda Spencera a Terenceho Hilla (honička ve zpívajícím sboru, v němž Petronel uvízne a zpívá, je ostatně skoro doslovným citátem z jejich filmu Jestli se rozzlobíme, budeme zlí) mírně posunuje i základní teologické archetypy (s výjimkou Zemanovy Pohádky o Honzíkovi a Mařence ani sympatičtí čeští čerti s anděly nespolupracovali…), na druhou stranu ale vrací na své místo ty politologické. A tak se na stříbrném plátně po dlouhých letech pohledu na existenciálně utrápené české velkopodnikatele vrací „velkokrejčí“ Košťál (Bolek Polívka) jako obraz českého oligarchy, který ze svých dělnic dře kůži zaživa. (Že by vliv reportáží Saši Uhlové?)
Hvězdná sestava
Zvláštní kapitolou je personální obsazení filmu, kterému by slušel titul „All Stars Team“. Jeho leitmotivem je slavná barokní koleda Adama Michny z Otradovic Chtíc, aby spal, hudbu k pohádce napsal Ondřej Brzobohatý, zvukařem je Radim Hladík mladší, stříhal Jan Mattlach, který obyčejně totéž dělá pro Filipa Renče a Jana Hřebejka (u něhož vytváří vůbec nejsilnější složku jeho děl; dokonalý klipový střih). A obsazení? Kromě titulní dvojice Trojan–Dvořák (z níž o Ivanu Trojanovi by se dalo říct, že jde o jediného univerzálního herce středního věku dnes; Vlastimila Brodského 21. století) jsou to ze starší generace například Polívka, Preiss, Pecha, Dušek, Abrhám, Bohdalová, Merunková, Žilková, Bartoška (kterému role Boha Všemohoucího v souladu se scénářem sluší jaksi jinak, „pikantněji“ než kdysi v Čapkových povídkách Františku Smolíkovi či v pohádkách Bohuši Záhorskému), z mladších Dyk, Čtvrtníček, Hádek, Taclík, Issová (jíž, jako dceři otce ze staré syrské křesťanské rodiny, byla role Panny Marie „psána na tělo“), ze Slovenska Labuda, Huba, Luknár – a z „maďarského Slovenska“ důstojná pokračovatelka tradice obsazování maďarských herců v českých filmech (kterou začali János Bán, Csongor Kassai, či hlavní představitelka seriálu Bohéma Judit Bárdos), představitelka hlavní pohádkové role Magdalény, Vica Kerekes. A také děti hvězd (Anna Čtvrtníčková v roli Anežky, František Polívka jako zlobivý kovářovic kluk a Charlotta a Nelly Gottovi jako andílci) – a nakonec i textařka písní Gabriela Osvaldová a učitel Jiřího Stracha (který ho v dětství spoluobjevil jako herce pro své filmy a obsadil do hlavní role ve svém Lotrandovi a Zubejdě) Karel Smyczek.
Manifestace nebo manifest?
Jako obdivovatel seriálu Píseň pro Rudolfa III. (který se stal postupně takovým manifestem Pražského jara 1968, že se v jeho posledním, pookupačním dílu, chtěl objevit každý, kdo v české kultuře něco znamenal) chápu režisérův záměr. Když se ale v poslední scéně objeví v němé roli i známá předvolební zpěvačka Lucie Bílá, a jako archanděl Michael (pro hermetiky duch dnešní doby) Michal Horáček, k sladkopikantní chuti štědrovečerní pohádky se přidává mírně nahořklý pocit, že jde o součást volební kampaně, která se předloni započala jedním (původně nevysílaným) pokračováním Show Jana Krause…
Dojem z nadprůměrně dobré pohádky to ale naštěstí nemůže zkazit.
Anděl Páně 2. Česká televize, 2016, scénář: Marek Epstein, režie: Jiří Strach, 99 minut.