Všechno o ptácích a lidech
Kniha Ptáci v českém životě a kultuře na 452 hustě potištěných stranách zprostředkovává pohled na ptáky z několika stran. Snad jedinému účelu nemá sloužit, a to jako ornitologická příručka či kompendium. Věnuje se však historii ornitologie, vzdělávání v této oblasti, lidovému uchopení ptáků jako součásti každodenního života, ptákům jako symbolickému materiálu v kultuře – v umění slovesném, hudebním i výtvarném. Dozvíme se též o vlivu ptáků na zemědělství, rybolov, stavebnictví, dopravu, o zákonných normách týkajících se ochrany a regulace ptactva.
Tento velmi stručný výčet tematických okruhů naznačuje neobvykle široce rozkročenou práci, v níž, jak sám autor na počátku přiznává, nejde a nemůže jít vždy o vědecké uchopení tématu, ale často především o zajímavou publicistiku, která může u čtenáře vzbudit hlubší zájem o téma. Takto pojatou monografii by správně měl zpracovávat kolektiv odborníků, mezi nimiž by kromě zoologa-ornitologa, neměl chybět historik, ekolog, meteorolog, lingvista, folklorista, literární vědec, muzikolog, antropolog… Karel Hudec se nakonec rozhodl svůj záměr uskutečnit sám, a kdo znal šíři jeho zájmů a aktivit, nebyl asi překvapen. Počet odborníků z různých oborů, jimž v předmluvě děkuje za spolupráci, zrcadlí důslednost, s jakou se práci na knize věnoval. O tomtéž svědčí i sedmnáctistránková bibliografie s průměrem pětadvacet položek na stránce.
Osvěžujícím momentem při pročítání obsažného textu je i autorův humor a množství citací, jímž koření některé pasáže. V kapitole o ptácích v pranostikách (strana 142) například v odstavci o krátkodobých předpovědích čteme: Univerzální předpověď počasí poskytují slepice. „Oklobávají-li se při žrádle, nastane změna počasí. Má-li pršeti, slepice nepokojně v prachu se popelí, peří si čistí a smutně obchází. Sedí-li při dešti, nebude dlouho pršeti; pak-li hrabou, bude dlouhý déšť. Když se popelí s rozježeným peřím, bude bouřka.“ … Možná by však stačilo chovat na dvoře Českého hydrometeorologického ústavu husy: „Hledí-li husa k nebi, bude déšť.“ – Vůbec se zdá, že ČHMÚ rezignoval na dlouhodobé předpovědi neprávem. Ptáci by se totiž dali snadno využít. Pokud by se pověřený zaměstnanec díval v říjnu z okna, zjistil by, že „když se táhnou ptáci blízko ke stavení, bude tuhá zima.“ Další pranostiky jsou spojeny se dnem sv. Martina (11. listopadu) a podporují názor, že chovné hejno hus by přišlo ČHMÚ levněji než superrychlé počítače (nehledě na využití odepsaného inventáře): „Jde-li husa o Martině po ledu, bude se po něm jistě dlouho koupat.“ „Půjde-li husa na Martině po ledě, příští rok dlouhé léto bude.“
A propos, když už jsme u těch hus, na straně 103 se píše: Lidová jména ptáků jsou zajímavým objektem jak pro jazykovědce, tak pro ornitology. Některá z nich mají již dávný původ a jsou společná pro indoevropské jazyky. Například jméno husa – praslovansky gosƄ, rusky gusƄ, polsky gęś, německy Gans, ze stejného kmene Gänser = houser, anglicky goose; v románských jazycích jméno pro husu anser (latinské a vědecké jméno), ansar apod. Vznik jednotlivých starých tradičních jmen je zřejmě nezjistitelný, ale někdy se dá již ze jména samotného vysledovat důvod pojmenování.
V češtině máme neobyčejnou literární památku ze 14. století, Klaretův slovník, kde můžeme posuzovat shodu dnešních jmen s tehdejším pojmenováním a srovnáváním s novějšími prameny a seznamy sledovat jeho změny. I přes dílčí nejasnosti lze na základě lingvistické analýzy dojít poměrně k vysokému počtu jmen (více než 80 %), jejichž původ je nějak vysvětlitelný, třeba ze způsobu zpěvu toho či onoho ptačího druhu. Vedle otázek po původu jmen se Karel Hudec věnuje i současné terminologii, tedy i vzniku nových jmen, kde se dočteme (115): Zajímavostí snad je, že již v pravidlech zoologické nomenklatury je stanoveno, že platné jméno nesmí být po osobě politické – např. Parus (sýkora) stalinii by nemohlo platit, i když by se dříve jistě i mezi vědci ochotný jmenovatel našel…
Toto vše uvádím především, abych naznačil, jak důkladný a přitom čtivý přístup autor zvolil. Mne osobně zaujala mimo jiné kapitola pojednávající o přírodopisném vzdělávání, kde nalezneme srovnání koncepcí (a učebnic) od konce 19. století po dnešek. Po vývoji charakterizovaném víceméně jednotícími učenicemi a osnovami dospěl autor k roku 2007, kdy došlo k vcelku radikální změně: MŠMT vyhlásilo „Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání“, který ponechává školám volnost výuky a stanovuje jen očekávané výstupy. A Karel Hudec nakonec uzavírá obecnější úvahou ve světle své celoživotní zkušenosti: K celému biologickému, resp. přírodovědeckému vzdělání jsou v internetových nabídkách desítky rozmanitých učebnic, příruček pro učitele nebo pracovních sešitů. Nabídky sahají od prvouky na I. stupni přes II. a III. stupeň až po vysokoškolské učebnice pro přírodovědecké, lesnické, zemědělské a veterinární univerzity nebo jejich fakulty. Co se v tomto systému žák dozví, případně i naučí o ptácích, záleží především na učiteli. Pokud však mezi učitelem a žáky je při výuce osobní kontakt, učitel je, a snad vždy bude, přednostním hybatelem zájmů, snahy a znalostí žáků.
Velmi mne potěšily kapitoly věnované výskytu ptáků v písních, zvláště pak lidových, a v dalších druzích umění. Karel Hudec se tu věnuje nejen analýze četnosti zastoupení jednotlivých druhů ptáků v různých uměleckých útvarech, ale také jejich symbolice. Vzhledem k tomu, že cítím sklon jít v této oblasti příliš do detailů přesahujících rámec tohoto textu, pokusím se snad v budoucnu o samostatné pojednání.
V Hudcově knize se dozvíme o zájmových i profesních organizacích, jež se zabývají ptáky. Dále například o kulturním fenoménu „birdwatching“, o vědeckých principech pozorování a ochrany ptáků. Rozsáhlé kapitoly se věnují chovu a lovu ptáků. Ptáci a přenos chorob, i to je oblast velmi důležitá a opředena řadou mýtů, které v médiích mohou nabývat charakteru poplašné zprávy (ptačí chřipka).
Běžnému člověku je téměř nedostupný celkový pohled na konfrontaci života ptáků s lidskou civilizací. Hudec cituje (a dále rozebírá) americkou práci, která k počátku 21. století uvádí počty ptáků, již nezáměrně zahynuli v kontaktu s technikou (stavby, elektrické vedení, automobily atd.) – odhadem je jich až miliarda. Zajímavý je i pohled na kritéria „škodlivosti“ a „užitečnosti“. V této souvislosti je zajímavý příběh rybolovných ptáků kormoránů, kteří se z ohroženého druhu proměnili v postrach rybářů. A jak takovou situaci potom řešit? To vše se při čtení Hudcovy monografie dozvíme.
Ptáci tvoří od nepaměti neobyčejně důležitou entitu v lidských dějinách – dříve snad i intenzívněji zakoušenou pro svou „zázračnou“ schopnost létat a ovlivňovat letem i zpěvem působivost prostředí
na lidskou psychiku. Pták, jako symbol svobody, je jedním z nejpůsobivějších obrazů v lidské kultuře vůbec.
Monumentální práce Karla Hudce nás poprvé v našich dějinách seznamuje uceleně s fenoménem ptáků v české kultuře. Je navýsost poučná i inspirativní, přestože sám autor na počátku skromně přiznává svá odborná omezení v oblastech, v nichž není profesionálem. Malé postesknutí na závěr jde spíše na vrub vydavatele. Volbou formy knihy (paperback), její velikosti, jakož i typografickým zpracováním (malé písmo, tisk až k okrajům), prozrazuje snahu ušetřit. Škoda, trocha velkorysosti a čtenářské přívětivosti by zrovna této knize a jejímu autorovi slušelo více.
Karel Hudec: Ptáci v českém životě a kultuře, Academia, Praha, 2017, 1. vydání, 452 stran