Přání
Jednou z mála věcí, kterou jsem kdysi zachránil z rozprášeného majetku svých předků, je vzácné sto let staré vydání Babičky Boženy Němcové s ilustracemi Adolfa Kašpara, které mi léta bylo tak trochu záhadou. Ačkoli kniha je vydána v roce 1918, můj pradědeček do ní totiž vepsal věnování „Mojí ženušce Bóbi, k Vánocům 1917“. Až dnes, když jsem nad tím přemýšlel, jsem ten datový rozpor pochopil: o Vánocích 1917 byl praděda ve válce a dárky dávat nemohl, snažil se to tedy blízkým vynahradit příští rok na podzim, když se šťastně vrátil z fronty.
Při mši na počátku období dvanácti nocí (z tohoto obratu vznikl výraz Vánoce) mi kněz také ujasnil, jak je to s čtvrtou adventní nedělí roku 2017; začala 23. prosince po setmění a skončila 24. v poledne, kdy liturgicky začíná Štědrý den. Kdyby na Štědrý den ráno chodily dávné lidové adventní postavy Ometák s Ometačkou (kteří lidem v jejich domácnostech ometali plotnu, aby na ní celý příští rok bylo co vařit – za což žádali koledu) ozdobily by tím tedy vlastně dva svátky naráz.
Koledníky byly většinou malé, předškolní děti. Od sestřičky, ke které jsem začal chodit na rehabilitaci (a která má děti v tom věku) jsem se dozvěděl, co by ty dnešní za svou úsluhu nejspíš chtěly: figurku jednorožce, gumového panáčka s milým obličejem, kterého když stisknete, vycení zuby a ze zadnice mu vypadne koule, anebo (pro děvčata) sušenku se zrcátkem…
Pohádky Boženy Němcové jsem z rodinného majetku nezachránil, ale zachránil jsem vzpomínku na ně, a mohl si je tak po letech půjčit v knihovně. Čtu a žasnu. V pohádkách, které zaznamenala „ta trapná povinná Němcová“ jsou zaznamenány všechny naše příběhy; celá světová literatura. Hlavní hrdina pohádky O Plaváčkovi – to je přece Mojžíš! Král z pohádky Sůl nad zlato, který vyhání svoji dceru, protože si ho cenila jen jako soli – to je zase Shakespearův Král Lear (a možná tak trochu my všichni publicisti, kteří jsme nemilosti, protože jsme se rozhodli, že nejlépe projevíme lásku ke své zemi tím, že o ní budeme říkat pravdu). A pan kníže z pohádky Čertův švagr (kterou zná celý národ z filmu S čerty nejsou žerty), co přijde na buben, a tak se převleče za žebráka, aby mu mládenec Petr, který dostal od čerta kouzelný kabát, z jehož kapes rozdává jen chudákům, pomohl svými dukáty – to je velkoprůmyslník baron Krüg, který se v Čapkově Bílé nemoci převleče za dělníka, aby mu doktor Galén píchl své léčivé sérum. (Nejsou mu trochu podobní i pánové Schwarzenberg a Horáček, kteří v číru a s kulichem žebrají o hlasy těch, jimž předstírají, že mezi ně patří? Anebo Andrej Babiš, jehož koncerny pobírají subvence určené pro řadové zemědělce?)
Můj advent byl letos, stejně jako po celý můj život, ve znamení návratů a procházení různých prostředí (aktuálně toho nemocničního, v němž jsem strávil první polovinu tohoto roku), a také potkávání těch, které jsem už dávno nepotkal. Patřil mezi ně i můj kolega Jiří V., který po mém odchodu na neplacenou nemocenskou přebral mé klienty. Ten mi mimo jiné sdělil, že MPSV se letos pláclo přes kapsu a on, řadový pečovatel (který by v civilizovaném státě dostával dvakrát větší měsíční plat), dostal k Vánocům „roční doplatek po zvýšení mezd“; prémii ve výši dvacet tisíc korun (což v této profesi představuje dva měsíční platy). Užuž se ve mně budil archetyp zhrzené sudičky z pohádky O Šípkové Růžence. Chtělo se mi vykřiknout: „Osvícený státe, na tos vzpomněl až teď? A mě za těch devět let v sociální práci (včetně dodnes nevyplacených platů ve vytunelovaném hradeckém Červeném kříži) ke svatebnímu stolu nepozveš?! Za to se píchneš o trn a budeš dalších sto let spát!“ (To je zase logika těch, kteří v přistěhovaleckých slumech na předměstích evropských velkoměst, kde se stát o nikoho nezajímá, snovají velkolepé náboženské pomsty.)
Ne, neřeknu žádnou kletbu! Co by nám to pomohlo, kdybychom v této zemi dalších sto let spali? Však byly i horší časy; třeba když se můj pradědeček před sto lety (kdy byl založen ten náš samostatný stát, co sto let spí) bez koruny v kapse, jen s holým životem v hrudi, vrátil ze světové války. (Ostatně: co víme, co se dělo za kulisami a kolik sil musely vynaložit ochranné nebeské mocnosti, aby i nás, kteří žijeme v míru, udržely jen při holém životě…)
Rozhodl jsem se ale, že udělám, co tehdy udělal můj praděda: o tom, co jsem zažil, budu tento rok vyprávět. A doufat, že se na Štědrý den (jak jsem napsal v jedné své básničce): „zrodilo dítě, které je předurčeno, aby uťalo kořeny hladu…“
Někomu. Někde. A kdo ví – možná i ve mně…
A jaké zvolit PF? Jedno mě napadlo. Když jsem tu mluvil o pohádkách Boženy Němcové a o její Soli nad zlato, vzpomněl jsem si, že v roce 1954 podle této pohádky napsal neobyčejný tým (do něhož mj. patřili pánové Seifert a Brdečka) film Byl jednou jeden král… V něm je scéna, v níž se král Jan Werich začne topit v bažině a ve strachu ze smrti vyzná všechny své hříchy, načež začne stoupat. V nastalé radosti vykřikne:
„AŤ ŽIJU – VŠECHNO SE DÁ NAPRAVIT!“
To do nového roku 2018 přeji nám všem! (A přidávám "novoroční výhled" – fotografii pořízenou kde jinde, nežli v ulici BOŽENY NĚMCOVÉ ve Šlapanicích u Brna.)