Etnografické okénko: Vaříme povidla
Koncem léta se v naší rodině probouzejí prastaré hluboké instinkty. Blíží se zima a s ní i potřeba se zajistit. Usušit houby, vykopat brambory (třeba i jen dva řádky), nadělat marmelády. Existence sítě supermarketů tuto potřebu nevykořenila. Dokonce mám pocit, že posílila.
Naše rody z mé strany – co paměť sahá – byly spjaty s venkovem a rolnickým stavem. Potřeba mít aspoň malý záhonek a něco pěstovat mne neopustila, přestože žiju skoro celý život ve městě. Nevyprchala též z mé dcery, navzdory tomu, že nezažila ani to málo, co já jako kluk: Tedy ještě zčásti fungující zbytky hospodářství prarodičů a práci na poli. Dokonce moje dcerka převzala v posledních letech iniciativu: „Táto, letos je hodně švestek, mohli bychom udělat povidla.“ Tato pobídka odráží i zajímavý jev: Zatímco na mnoha místech Moravy slyším stížnosti, že švestky málo rodí, že jsou zasaženy různými nemocemi, tak naše staré, pokroucené stromky rodí v sedmi stech metrech nad mořem furt! Hrdinové.
Dělával jsem povidla v malém množství už dříve, ale letos jsme se rozhodli naplnit největší hrnec, co máme. Při předběžné rekapitulaci technologických postupů přispěla vzpomínkami i starší generace (dědeček): „Povidla se vařila v kotli, a protože to trvalo i víc než den, tak se musela stále míchat, aby se nepřipekla. Dokonce jsme na to měli i elektrické míchadlo.“ My takové míchadlo nemáme, ale máme tatínka. Přijal jsem funkcí míchače dobrovolně.
Švestek bylo fakt hodně, což mi došlo, když jsme je začali loupat. Starší generace: „S tím se tak nepárejte, my jsme to vařívali i s peckami. Nakonec se to všecko přepasíruje.“ Nu, jsem už asi zpovykaný, ale jak dříve řešili přítomnost nežádoucích obyvatel švestek? Zjevně je to v oné předmoderní době netrápilo. Zkouším v sobě přeprogramovat formulaci výsledného produktu na „pravá povidla s podílem přírodního proteinu“, což by v dnešní době bio stravy mohl být dokonce i hit, že jo. Moje duše však tento zracionalizovaný „přetisk“ nepřijala: Loupeme a třídíme tedy pečlivě každý plod. Tím nakonec vycházíme vstříc i vegetariánům v rodině. Přeci jen, požadavky doby jsou dnes jiné.
Začínáme vařit. Zpočátku vzniká z měknuvších plodů řidina, kterou stačí jen občas prohrábnout. Ale po pár hodinách švestková matérie houstne. Začíná šichta – víceméně kontinuální míchání. Po půlnoci mám svaly na rukou jako Pepek námořník. Hmota podobná lávě přechází do vulkanického stádia. I přes usilovné míchání pukají četné malé kráterky na hladině a vyplivují do okolí různě velká množství sladké omáčky barvy krve. Když nad ránem tato fáze zahušťování končí, vypadá to kolem našeho sporáku jako na jatkách.
Během závěrečné fáze, kdy se z míchání husté hmoty stává opravdu fyzicky extrémně náročná disciplína, mi v mysli tane jediná neodbytná otázka: Jak dlouho ještě? – Ptám se vedoucí našeho hospodářství, jak hustý má být výsledek. „Babička říkala, že hotová povidla mají třetinu původního objemu.“ Slovo babičky je svaté, takže z posledních sil míchám a zaznamenávám radostně každý odpařený milimetr vody.
Konečně je hotovo. Nádherná, temně fialová hmota voní a chutná božsky. No sugar added. Jediná dodatečná ingredience, která zvyšuje chuťové charisma, je vanilkový cukr. Přidává se v malém množství, třeba dva pytlíky na hrnec. Původně jsem tento technologický trik chtěl zamlčet, aby nikdo nemohl dosáhnout dokonalosti našich povidel. Pak jsem si ale řekl, že člověk by měl taky tomu lidstvu něco pořádného odkázat a furt nemyslet jen na osobní prospěch. Tak už to víte.
Časový skok: Sedím na Silvestra u stolu, píšu tento fejeton a u toho oblizuju lžíci našich povidel. Jejich všestranně blahodárnému působení na můj organismus nemůže konkurovat žádný produkt potravinářského korporátu. Ta šichta stála za to.