Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
Všude mraky
Obloha zamračená, čelo královo též zamračíno,
Páni na lid a v opak lid se na Pány mračí:
Zůstane-li vše to zamračeno, je se, Šlechto, co báti,
By z toho pošmúrné obci nepošly časy.
Balbovi Bohuslav
Nevděčný, ano odrodilý zdám tobě se býti,
Přísně že kárám své otčiny nevzdělanost.
Nad zlato, věř mi, že jest ano nad život otčina dražší,
U vděčnosti k ní Tobě neustupuji.
Vždyť ale často nožem lékař naše rány hojívá,
Často krutou trpká šťáva přemohla nemoc:
Proč by také moudrému nebývalo slušno a volno,
Rozmařilým hořkou kázati pravdu uším?
Balba nenasleduji; nezatáčímť na zlato léče,
Za smyšlená slova já hrsti nenastavuji.
Zkáza vlasti
Aj co kazí naši vlast? Nesvorné jednoty pánů.
Což naše práva ruší? Zlehčena váha jejich.
Což naši sílu hubí? Stálá tato panstva nestálost.
Což nám statky mrhá? Útrativá lakomost.
Což nám smysly mate? Mudrování panstva nemoudré.
Ach to samé valnou zvrátilo vládu Řeků!