Táňa Fischerová: Program a ideály zůstávají pro budoucnost
Založila jste se svými kolegyněmi politické hnutí Klíčové hnutí. Momentálně moc aktivně nepůsobí, jaké s ním máte plány do budoucna?
Klíčové hnutí je v tuto chvíli v likvidaci. Rozhodli jsme se jeho činnost ukončit z několika důvodů. Hlavním je nový zákon o kontrole politických stran a hnutí, který klade vyšší nároky na politické subjekty. Velcí na to mají lidi a aparát, hravě to zvládnou. Vždy se také dostanou z problémů, viz ne-kampaň prezidenta Zemana, kde se obrovské sponzorské dary vytratily u očí kontrolorů a nikdo s tím nic nedělá. Malé strany a hnutí velké peníze nemají. Všechno děláme sami. Datové schránky, elektronické podpisy, transparentní účty, ke kterým banky žádají množství papírů, to všechno je pro nás velkou zátěží. Navíc nám časem začali ubývat členové. Idealistů je vždycky málo. Všichni chtějí úspěch a výsledky. Ale i tak jsme několikrát kandidovali do Sněmovny, naše jméno mnoho lidí zná. Program i ideály zůstávají pro budoucnost. Nebylo to marné.
Není mimoparlamentních stran příliš a nemělo by smysl uvažovat o jejich sloučení? Třeba se Stranou zelených?
Myslím, že mnohé teď zaniknou. Program Zelených nám byl samozřejmě blízký, ale všechno sloučit nemůžete. Stáli jsme zejména na principu sociální trojčlennosti nebo na podpoře autentického prvorepublikového družstevnictví. To Zelení v programu nemají a asi ani nechtějí.
V programu Klíčového hnutí je podpora alternativně-ekonomických organizací a projektů. Co může stát udělat pro to, aby se takovým dařilo? Když jsem nad tím svého času uvažoval, tak mne moc věcí nenapadlo.
Stát může tyto možnosti jak legislativně, tak deklarativně buď podporovat, nebo zabít. Dělá bohužel to druhé, protože slouží oligarchickým strukturám a ty mají zcela opačný zájem. Možnost přinášet do legislativy prvky sociální trojčlennosti je také nesmírně důležitá. Dá se začít malými kroky a vytyčit cíle, kam směřujeme. Už to mnoho znamená. Dnes se dokonce v EU začala diskutovat možnost, jak oddělit politiku od ekonomiky. Jednou na to všichni přijdou, jenom aby nebylo pozdě. Až se věci skutečně začnou měnit, pak lidé jako Andrej Babiš vůbec nebudou moci kandidovat. Musel by se rozhodnout, zda bude dělat politiku, věnovat se podnikání nebo zda bude vlastnit média. Hra na svěřenecký fond, tedy aby se vlk nažral a koza zůstala celá, je směšná. Já vím, že je dnes praxe jiná, ale právě proto náš svět tak špatně funguje. Je na čase začít věci měnit.
Jaké je podle vás ideální politické uspořádání? Reprezentativní demokracie, participativní demokracie, přímá demokracie, prezidentský stát, nebo něco jiného?
Podle sociální trojčlennosti by poslanci nerozhodovali o ekonomice, s výjimkou podmínek pracovního práva. Bude vám to znít zvláštně, ale o tom, co a kolik čeho vyrábět a jak to distribuovat by se domlouvaly a rozhodovaly příslušné výrobní i obchodní asociace podle potřeb společnosti mimo parlament. Ovšem bez velkých nadnárodních společností, které jsou rakovinou systému a je třeba je zkrotit legislativou. K tomu zatím nikdo nemá odvahu, naopak jim politici slouží. Výsledkem je nadvýroba všeho, ničí se planeta, ceny a velcí likvidují malé. Svět už tohle násilí dlouho neunese. Ačkoli to vypadá idealisticky, jednou k tomu budou muset lidé přistoupit. Jinak myslím, že pokud jde o politické uspořádání, je dobrá kombinace prvků, které jste uvedl. Zastupitelská demokracie s prvky přímé demokracie, zejména pokud jde o místní záležitosti, a participativní prvky všude, kde je to možné, aby se občané přímo mohli podílet na rozhodování. Prezidentský systém kumuluje příliš velkou moc v rukou jedné osoby a to je vždy nebezpečné.
Byla jste 4 roky poslankyní. Vzpomínáte si mimořádně na nějaký návrh zákona, který jste za dob svého sezení v poslanecké sněmovně navrhla či podpořila? Dočetl jsem se například, že jste se snažila o prosazení zákona o přímé volbě prezidenta, což bylo schváleno až o několik let později.
Bylo toho víc. Přímou volbu prezidenta jsem převzala po Hance Marvanové, která zákon iniciovala a pak odešla ze sněmovny. Klub mě pověřil, abych se toho po ní ujala. Ale za drobná vítězství považuji např. zákon o zákazu testování kosmetiky na zvířatech, za který jsme bojovaly s Vlastou Parkanovou, nebo obhájení domácího školství, které chtěli tenkrát zrušit. Nebo záchranu alternativních škol, jako je Waldorf nebo Montessori, které byly novým školským zákonem ohroženy. Podala jsem také pozměňovací návrh, aby maturita z matematiky byla nepovinná a tehdy to o pár hlasů prošlo. Odmítla jsem hlasovat o zákonu o navyšování nájemného podle tržních měřítek. Kvůli tomu jsem chtěla dokonce opustit sněmovnu, protože mne k hlasování nutili v rámci sto jedničky, kterou tehdejší koalice měla. Nakonec jim to odhlasoval někdo z ODS, která o to moc stála, a já jsem zůstala do konce mandátu. Bylo toho víc, ale tohle bylo hlavní.
Zabýváte se také takzvanou sociální trojčlenností, kterou jako první představil Rudolf Steiner a která je jednou z oblastí antroposofie. Jako doporučenou literaturu uvádíte na svých stránkách také Fritjofa Capru a Ruedigera Dahlkeho, které řadím spíše do hnutí New Age. Kam sama sebe řadíte? Nakolik se cítíte být antroposofkou, a nakolik příznivkyní NewAge?
Příznivkyní New Age nejsem, ale jak Capra, tak Dahlke přinášeli nové pohledy na svět. Považovali jsme za důležité, posouvat se v myšlení dál za navyklé modely a proto jsme je uvedli. Cítím se skutečně být antroposofkou, protože všechno, co Rudolf Steiner přinesl pro jedince i společnost, je důležité. Mnoho z jeho myšlenek a iniciativ se ujalo. Ať už jde o waldorfské školství, biodynamické zemědělství nebo antroposofickou medicínu, a to zejména v německy mluvících zemích, ale nejen tam. Sociální trojčlennost zůstala nerealizovaná, tak jsem se jí ujala a založili jsme hnutí. Někdo to jistě vezme po nás.
Napsala jste knihu Láska nevládne, láska tvoří. Vydala jste tuto knihu v době své prezidentské kandidatury, bylo to součástí kampaně? A jak byla kniha úspěšná?
Kniha Láska nevládne, láska tvoří, je kniha rozhovorů s Radomilem Hradilem o společnosti a o hledání nových cest. Název jsme si vypůjčili od J. W. Goetha z jeho Pohádky. Tam na konci pohádky na výtku, že zapomněl na čtvrtou sílu, která ovládá svět a tou je láska, odpovídá jedna postava: „Láska nevládne, láska tvoří, a to je víc.“ To nám přišlo jako podstata a základ toho, o čem jsme mluvili, proto jsme tak knihu pojmenovali. Byla to náhoda, že kniha vyšla v době mé prezidentské kampaně, protože jsme ji psali dříve, než jsem vyhlásila kandidaturu a vydání do ní spadlo shodou okolností. Lidé si ji dost kupovali, ale zda si ji pak opravdu přečetli, nevím. Jednou mne oslovila jedna paní, která ji měla celou podtrhanou a říkala, že bez ní nedá ani ránu a že ji má u postele. To mě potěšilo. Doufám, že nebyla jediná.
Jste členkou družstva Kulturní noviny, čestnou předsedkyní Společnosti pro trvale udržitelný život, předsedkyní Českého Helsinského výboru, prezidentkou ITI (International Theatre Institute, oblast českého divadla), moderovala jste v minulosti Adventní koncerty. Co ve vás probudilo zájem o takové aktivity?
To ještě zdaleka není všechno. Na začátku je vždy oslovení, abych to šla dělat. Vždy jsem považovala občanské angažmá za základ slušného státu. Bez spolků a sdružení, bez společných aktivit občanů není demokracie.
Václav Klaus mluví ve spojení s neziskovými organizacemi o NGOismu a podobně. Vy k nim máte naopak blízko, jste členkou rady patronů přátel Hnutí Duha a podobně. Jak vnímáte společenskou potřebnost neziskových organizací? A co říkáte na odpor proti nim?
Nepřátelství vedené proti neziskovým organizacím mě šokuje. Právě vznik a rozvoj všech těch spolků a neziskových organizací po listopadu znamenal konec vlády jedné strany a základ nových nadějí. Všichni jsme věděli, jak minulý režim nenáviděl spolky a neziskové organizace, protože je považoval za ohrožení své moci. Nedovolil jim existovat. Dnes jde bohužel politika cestou služby oligarchickým strukturám, které jsou z principu proti občanské společnosti, i když slovně deklarují opak. Už ani neskrývají touhu zlikvidovat ostrovy solidarity a pomoci druhým.
Všechno se v kruhu vrací zpátky, i když v jiné formě. Podívejte se do Ruska, do Maďarska, do Polska. Všude se omezuje svoboda, kultura tam má podle nich sloužit nacionalismu a za nepřátele jsou vyhlášena svobodná media, novináři a neziskové organizace. Je to regrese a pád ke dnu. Masy často podléhají manipulaci, mají strach z budoucnosti a je třeba jim dát nepřítele. Hodí se uprchlíci i neziskové organizace. Václav Klaus to začal, Miloš Zeman v tom pokračuje. Mají dobré pomocníky. Okamuru, Bartoše, Konvičku a také některé politiky, kteří se na té vlně rádi vezou.
Byla jste poslankyní, přední postavou několika zajímavých organizací, máte nějaký nesplněný sen, čeho byste chtěla ještě dosáhnout?
Sama pro sebe už ne. Pro společnost lepší svět, než je ten, ve kterém žijeme. Nadějí mne naplňují mladí lidé, kteří teď vycházejí do ulic. Vždycky pookřeji, když vidím, že nejsme lhostejní. Pak je ještě naděje.
Tématem sociální trojčlennosti se Kulturní noviny v minulosti zabývaly zde, zde a zde.
TÁŇA FISCHEROVÁ
Narozena v roce 1947 v Praze. Po dvou letech studia na brněnské Janáčkově akademii múzických umění nastoupila do pražského Činoherního klubu, odkud musela v roce 1973 odejít. Hostovala v různých divadlech, spolupracovala zejména s Janem Kačerem a Evaldem Schormem. V letech 2002–2006 na kandidátce US-DEU zvolena jako nezávislá poslankyně do Parlamentu ČR. V roce 2013 byla kandidátkou na funkci prezidenta.
Vedle umělecké činnosti se podílí na práci v nadacích a občanských sdruženích – členka správní rady Nadace Vize 97, členka předsednictva Národní rady pro zdravotně postižené, prezidentka ITI (české středisko Mezinárodního divadelního institutu), patronka domu Šance, předsedkyně Českého helsinského výboru.