Hastrman není van Damme
Náš hastrman?
Film Hastrman reaguje na to, co česká kultura právě bytostně potřebuje. V době, kdy literaturou i filmem pulzuje fantasy v podobě nejrůznějších severských, galských, ba i japonských archetypů, prohánějících se po naší technicistní době – co může být češtějším a středoevropštějším archetypem nežli hastrman?
Film Hastrman má zároveň mnoho, co potřebuje, aby uspěl – a většinu toho i používá. Rafinovaně pracuje s motivy z Jiráskovy Lucerny, která samotná byla po vzoru Shakespearova Snu noci svatojánské postavena na třech plochách (realita, divadelní představení, říše archetypů). Stejně jako Lucerna, i Hastrman začíná uvítáním feudála, který poprvé přijel na zděděné panství, i hastrman je přivítán „drmolou“, i hastrman má stále v patách hladového učitele, i hastrman vlastní rozpadlou budovu mezi vodami, ve které se zabydlí. Jen je na rozdíl od paní kněžny z Lucerny zároveň panem knížetem (v tomto případě baronem) i vodníkem – což pro českého čtenáře/diváka ale také není nic nového: I pan Wassermann a jeho rodina z filmu Jak utopit doktora Mráčka jsou vodníci a zároveň feudálové (a pan Wasservogl z Poláčkovy pohádky Edudant a Francimor je dokonce předseda židovské náboženské obce…). Navíc se hastrmanův kraj nachází poblíž Bezdězu – tam, kde se odehrává jedna z prvních českých fantasy; Máchův Máj.
Vyprávění Hastrmana je členěno podle starých ročních rytmů (masopust, Velikonoce, Svatý Jan a tak dále) jako v Plickově Českém roku anebo v Jasného Všech dobrých rodácích, a doplněno pašijovými hrami jako v Schormově Farářově konci. Kromě toho je v žánru hraného činoherního filmu debutující režisér Ondřej Havelka (svého času se na FAMU přiučoval filmové režii ve třídě s Emirem Kusturicou!) vynikající znalec českých lidových písní, které k jednotlivým scénám vybral naprosto dokonale. Když se hastrman ponořuje mezi rostliny svého rybníka, jehož vodou se prvně rozlévá krev nevinného chlapce, má český divák, který měl ve škole za povinnou četbu Erbenovu Kytici, po těle pocit velice povědomého mrazení. Mrazení tak silného, že by bylo schopno přebít i ahistorický pohled na minulost (v době poddanství se lesní hádá se svou vrchností o dělníky, sprostě mu v hospodě nadá, a pak mu navrhne, aby se dohodli, protože „oba chtějí vydělat“). Fenomény, jimiž se do filmu začíná vkrádat Hollywood, jsou tak už zbytečné. Počínaje ozubeným obětním srpem (Pulp fiction? Texaský masakr motorovou pilou?), několika lijáky s efektními blesky a nakonec i akční rvačkou mezi baronem a farářem, při níž se ukáže, že baron má na krku pohyblivé žábry, v nichž znalci amerických hororů nadějně tuší vetřelce. Za tuhle "akci" by se nemuseli stydět ani Arnold Schwarzenegger a Jean-Claude van Damme.
Which matrix = jaká matice?
Český divák, který není Američan, ale ví, že karty příběhu, postaveného tímto způsobem, se mohou dohrát jen dvěma způsoby: jako v Panně a netvoru (láska blízké dívky barona zachrání), anebo jako v Erbenově baladě (baron zahubí dívku anebo její dítě). Kdyby šlo o příběh Panny a netvora, musela by v něm být láska. Zde jí ale příliš není; tady po americku bojují všichni se všemi; farář baronovi rozmašíruje hlavu, baron rozmlátí farářem skříň a Katynka po defloraci svou „motorovou pilou“ usekne baronovi prst.
Kdyby šlo o Erbenovu baladu, musely by zde být archetypální oběti. Příběh hastrmana oběti má, ale nikoli archetypální: chlapec Jakub (Vladimír Polívka) zemře náhodou a lesní Kabeláč (Norbert Lichý) jako v staropražském morytátu s ksichtem v bahně ze msty (zato se zhmotněnou aluzí na Lucernu v ruce). Archetypální oběť vzdáleně připomíná snad jen sluha Francl (Jiří Lábus), jenž zemře namísto svého pána způsobem, který baronovi předtím Katynka předvedla v pohanském rituálu. Konec je rozpačitý: Idealistický baron, který čte osvícenskou literaturu, pohřbí Katynku v jakési sluji s tím, že ji vzkřísí v harmonické budoucnosti. Tu pak představuje jediný obraz snímaný dronem, který skrze paneláky zničeného mosteckého sídliště Chánov prolétá k mostecké uhelné pánvi. Kromě faráře, který nakonec prozřel a rozbil svou dřevěnou modlu, neprojde žádná z postav katarzí. Pokud autorům šlo o vyjádření konce dějin, pak takový závěr je realistický. Jenomže fantasy či magický realismus se nerovná realismu jako takovému…
Známkování
Autora scénáře lze pochválit za poetickou pasáž, v níž baron Katynce vysvětluje, kde se zrodila a kudy prošla kapka, která jí spadla na ruku. Režisér si zaslouží víc pochval. Za bezezvučnou, pouhými několika citoslovci ozvučenou sugestivní scénu šoku po divadelním představení, při němž Katynka málem omdlela, když v ději poznala příběh svého mrtvého mládence. Za letecké záběry krajiny. Za to, že opatřil film o konfliktu božského s ďábelským a křesťanského s pohanským řadou charakterizujících detailů: mlokem na dveřích (vždyť baronovo příjmení zní SALMON de Caus) a švankmajerovskými obrazy koster vodních živočichů na zdech baronovy chalupy, jeho krátkými netvořími řezáky a dlouhými nehty, slovanským bohem Radegastem na přívěsku hlavní hrdinky Katynky i lužickosrbským rituálním zabíjením kohouta během jarních slavností. I jako debutant ale musí strpět výtku, že občas zapomněl režírovat herce (například když Jiřímu Lábusovi ve scéně pocení se poté, co málem zahynul ve výpusti rybníka, očividně vypadává text a sklouzává do jedné z improvizací, které tak dobře známe z pořadů Ruská ruleta či Zeměkoule). Jasnou jedničku si ale režisér zaslouží za objev s velkým O – Simonu Zmrzlou, herečku z divadla Husa na provázku, i za první „objevení se“ ostříleného Karla Dobrého v hlavní roli, do níž herec právem patří nejen jako představitel krále z filmové Kytice F. A. Brabce, ale i jako muž, o němž autor ví, že v soukromí patříval do skupiny jihočeských novopohanských žreců, kteří své rituály prováděli během cest do lesů Českomoravské vrchoviny.
Kdybych měl soudit jen dle autora scénáře Petra Hudského, pak by můj závěr byl stejný jako u recenze jeho filmu Můj strýček Archimedes: scenárista zkažený machou nekonečných seriálů nemá co psát filmy, a už vůbec ne ve vrcholně uměleckém žánru archetypální fantasy. Jedno však scenárista přece dokázal: román Miloše Urbana, podle něhož byl film napsán, si teď určitě přečtu minimálně proto, abych zjistil, co z děje filmu se v něm skutečně odehrálo a co už rozhodně ne.
Hastrman. Česká televize, 2018. Scénář: Petr Hudský, režie: Ondřej Havelka. 100 minut.