Hodný komunista na ČT? Proč ne - když je to Řek...
Vyhnanecká epopej? Proč ne! Ale o fašistech opatrně…
Minulou neděli, ve špičce volební horečky, v hlavním vysílacím čase, premiérovala Česká televize na svém prvním programu televizní film Můj strýček Archimedes (jehož název svou hravostí částečně právem odkazuje na Tatiho Mého strýčka). Byl napsán podle vzpomínek režiséra Georgise Agathonikiadise, dítěte řecké imigrační vlny 40. let, na jeho dětství a především na strýce a tetu, kteří se ho ujali poté, co jeho rodiče zahynuli během řecké občanské války. Pro Agathonikiadise, který žil v Československu od dvou let a v roce 1993, už jako vystudovaný režisér s praxí, se vrátil do Řecka, jde vlastně o další díl „seriálu“ autobiografických děl z českořeckou tematikou, kterému předcházela díla Podzimní návrat (2001) a Hořký stín (2009), natočená v řecko-britské produkci.
O posunu doby jistě svědčí, že podobná tematika vůbec postoupila do produkce ČT, která se ještě před nedávnem podílela na tvorbě "emigračních" filmů Láska, soudruhu (2013) a Jak jsme hráli čáru (2014), z nichž černobílá ideologie vítězů (západní kapitalismus - bílý, východní socialismus - černý) jen ukapávala. Příběh řeckého komunistického partyzána, evakuovaného do Československa z vlasti, zmítané občanskou válkou proti fašistické ultrapravicové vládě (tato diagnóza samozřejmě v doprovodném textu filmu nezazní – to by pak film potenciálně nemuseli koupit v Turecku nebo Kolumbii, kde dnes panuje v zásadě stejný režim jako v tehdejším Řecku), jenž v zemi „socialismu a míru“ hledá ráj svého ideálu, prolamuje tabu.
Češi jako Řekové
Z tvůrců, které je nutné pochválit, jmenuji v první řadě Ondřeje Vetchého v roli Archiméda, Danu Černou v roli Penelopy a Miroslava Donutila se Stanislavem Zindulkou, kteří jsou s režisérem sehraní už z několika předchozích společných projektů, v roli Archimédova kamaráda Karla a uvězněného hokynáře Přibyla (stejně tak jako se M. Donutil sehrál s Jiřím Dvořákem v Kleinově seriálu I ve smrti sami, kde už jednou dvojici totalitního komisaře a vyslýchaného úlisného podvodníčka vytvořili). Zvlášť Ondřej Vetchý s Danou Černou na sobě museli silně zapracovat, co se týče nejen řečtiny, ale i "špatné češtiny", neboť pasáže, v nichž se snaží napodobit Řeky, kteří se se svou fonetikou snaží „nabourat“ do českého jazyka, jsou dokonalé. Od člověka, který se s českořeckou komunitou stýká a zná její příběhy, zaslouží autor námětu, režisér a odborný poradce v jedné osobě pochvalu za prosazení autentického severomoravského nářečí (v němž „Řekyně“ je „Řečka“ atd.), ale i za detaily reálií jako bylo zděšení čerstvých imigrantů z řeckého venkova před dosud neznámými středoevropskými fenomény, které nám Čechům přijdou naprosto běžné (guláš, bublifuk atd.).
Vzestupy a pády scenáristy (a koho ještě)?
Horší je to už se scénářem samým, který napsal Petr Hudský, doposud specializovaný převážně na české seriály a sitkomy (Místo v životě, Trapasy, Kriminálka Anděl, Labyrint). Je symbolicky důmyslné, že hlavní dospělý hrdina, který se snaží vynalézt zaručený technický způsob emigrace, nese jméno slavného řeckého fyzika a vynálezce, a jeho žena, která během jeho eskapád chrání rodinný krb, nese jméno Odysseovy manželky, jež dělala totéž. Menší faux pas je ale v tom, že hrdina má stejné příjmení jako fašistický diktátor, který vyhnal levicové Řeky podruhé ze země – Papadopulos (na druhou stranu jde ale o nejčastější řecké příjmení, které v tomto smyslu pasuje ke jménu hlavního českého hrdiny, jenž se jmenuje Novák).
Je milé vzpomenout na fenomén 50. let nejen v ČSR, ale i v celé Evropě, Petiškových Starých řeckých bájí a pověstí (o nichž jsme mimochodem kdysi do KN udělali rozhovor s autorovým synem), které otevíraly oči k mytologii nejen Čechům, ale i nevzdělaným řeckým emigrantům (vzpomínám na údiv Apostolka z Kunderova-Kachlíkova díla Já, truchlivý bůh, který je nadšen, když se z Petišky dozví, že pod horou Olympos, kde pásal kozy, jeho předci za starověku viděli božské pány světa) – a symbolicky ho propojit s půdorysem vyprávění. Na druhé straně jsou ve scénáři chyby, které by se ani autorovi sitcomů stát neměly: strávíme několik hluchých minut tím, že si hlavní hrdina splete v dětském domově svého synovce s jiným chlapcem – ale jeho seznámení s celoživotní partnerkou se vzápětí musí odbýt mluveným komentářem vypravěče. A při telefonování řečtí hrdinové říkají tytéž rozsáhlé věty zbytečně dvakrát (jednou řecky s titulky a podruhé česky bez titulků). Na konci vyprávění pak vypravěč-„vyrostlý“ hlavní dětský hrdina emotivně vzpomíná na initimní pocity aktérů během setkání obou rodin v Řecku – ačkoli se tohoto setkání očividně sám neúčastnil. Proč? (Možná ale scénáristovi křivdíme a je to chyba dnešních pověstné úsporné televizní produkce, které se nechtělo platit letenku s plnou penzí jednomu herci navíc…) Pro historického „hnidopicha“ pak „nelícuje“ ani skutečnost, že čeští Řekové jedou do staré vlasti v roce 1968, kdy se sice otevřely hranice v Československu, ale pro řecké komunistické emigranty, kteří se nechtěli dostat do vězení či před popravčí četu, byly po Papadopulově převratu už rok (od dubna 1967) zavřené naopak hranice v Řecku. Recenzent-historický hnidopich nicméně chápe, že ohnivá slova o ztracené svobodě s kulisou transparentu POVALEČI Z KAVÁREN DO POLÍ A TOVÁREN (vysílaná příhodně v dvojtýdenní pauze mezi ohnivými prezidentskými volbami), by se velmi špatně říkala, kdyby divák z děje věděl, že léta, kdy se čeští komunističtí Řekové mohli nejhladčeji vrátit do své vlasti, byla léta 1965 – 67. Tehdy totiž jednak v ČSR Antonín Novotný velmi uvolnil hranice pro vycestování na „západ“ („doložku“ tehdy dostal prakticky každý, kdo neměl závažný politický škraloup), přičemž v Řecku v té době zároveň panovalo vzácné demokratické „dvouletí“.
Zrcadlové země
Jak už jsem řekl na začátku, celkově jde o film průlomový především částečným vysvětlením „zrcadlové situace“: že totiž během čtyřiceti let let totality, kdy u nás za vlády ultralevice byla demokratizačním – a tedy zakázaným – prvkem středová pravice, byla v ultrapravicovém Řecku demokratizačním prvkem naopak v oné době tamtéž zakázaná komunistická levice. Scéna, kdy si kamarádi, emigrant Archimedes v ČSR a emigrant Karel v Řecku, volají a zapřísahají se navzájem: ´Nejezdi sem, zavřeli by tě!´ když už nezíská nominaci na ceny Týtý, vejde přinejmenším do hitparády Youtube. Stejně jako scéna kdy (později Řekovým entusiasmem po svobodě nakažený) Karel – Archimédovi vysvětluje českou filosofii: „To nemůžeš žít jako my?! Nevyčnívat, držet hubu a krok?!“
Vzhledem k tomu, že stejnou osobní a rodinnou historii má i český režisér Jordi Niubó, který pochází z levicové komunity, již československý stát v 50. letech zachránil zase z Frankova Španělska, dají se možná čekat i další podobná vzpomínková díla dětí komunistů evakuovaných z fašistických režimů. Je ostatně na co navazovat; španělský spisovatel a scenárista Jorge Semprún, bývalý člen vedení exilové komunistické strany Španělska, která byla v 50. letech evakuována do zámku spisovatelů na Dobříši, po svém odchodu od stalinské ideologie napsal v roce 1970 scénář ke světoznámému Gavrasovu filmu Doznání podle románu Artura Londona, jednoho ze 14 odsouzených (a ze 3 nepopravených) v procesu se „Slánského skupinou“. A ozvat by se mohli i jiní, kupříkladu dcera slavného brazilského romanopisce Jorge Amada, Paloma Amado, která se narodila přímo na Dobříši. Hlavní roli v budoucím filmu podle jejího scénáře (ale tento nápad už berte s rezervou) by mohl hrát Václav Vydra, jehož adoptivní otec Artemio Precioso Ugarte (celoživotní láska a pozdní manžel jeho matky Dany Medřické) byl také komunistický evakuant – z fašistického Španělska…
Můj strýček Archimedes. Česká televize 2018. Scénář: Petr Hudský, režie: Georgis Agathonikiadis. 90 minut. Film je online k dispozici zde.