Fejeton Domov,Kultura

Etnografické okénko: Hudecké perpetuum mobile

Foto Tomáš Koloc

Když jsem hrával s Poutníky, objevil se jednou mezi námi Američan. Jeho jméno jsem už bohužel zapomněl. Nevím, zdali to bylo těsně před rokem 1989 nebo po něm, ale vím jedno: spřátelili jsme se. Byl výborný fiddler (lidový houslista) a ovládal bluegrass a především irské tradiční fidlovačky (fiddle tunes). Dokonce jsme jej pozvali, aby si s námi zahrál na koncertě. Bylo to asi vícekrát, já si vzpomínám s určitostí na koncert v Praze na Žofíně.

Na tomto Američanovi bylo zvláštní to, že vůbec nevypadal jako Američan. Jeho rodina pocházela někde z Haliče či přímo z Ukrajiny. Proto se také v tehdejším Československu zjevil. Cestoval na východ po stopách svých předků a toužil zjistit podrobnosti o zemích, odkud pocházela jeho rodina židovsko-ukrajinského či ruského původu.

Miloval irskou tradiční hudbu a vykládal mi, jak to chodí na irských jam sessionech. Hraje se pořád, jeden motiv střídá druhý. Když říkám pořád, myslím tím přes noc, den, dva dny. Povídal mi, že se muzicíruje ve velkém kruhu a jednotliví muzikanti průběžně odcházejí se občerstvit k baru či si odpočinout, pak se vracejí, a tak vzniká vlastně irské fiddlerské perpetuum mobile.

Nevím, co je na tom pravdy, sám jsem to nezažil, ale věřím jeho vyprávění. Věřím, protože jsem sám zažil muzicírování až do rána (a déle) na moravském Horňácku. V této oblasti existuje několik set krátkých melodií v zatěžkaném a přitom vzrušujícím rytmu tance sedlácká, na něž lze uplatnit variabilně několik tisíc textů (popřípadě si lze i spontánně vymýšlet). Když horňácká muzika (hudci) spustí a jsou po ruce dobří zpěváci, kteří si poroučejí další a další písně, může se takové hraní protáhnout na několik hodin či přes noc. Je to jako droga nebo nakažlivá infekce. Jak se rozjede, stěží se zastavuje. Věřím, že by takové hraní šlo provozovat i několik dní, kdyby se chtělo.

Naposledy jsem zažil takový hudecký maratón na oslavách pětaosmdesátin zpěváka a etnografa Dušana Holého. Mezi desítkami úderných textů na mne jukly tyto dva:


1. Ej, eště dneskaj, ako tako, ako tako,

Ej, eště zajtra, všelijako, všelijako.


Ej eště dneskaj, hudci hudú, hudci hudú,

Ej, eště zajtra, už nebudú, už nebudú.


2. My sme chlapci z Moravy,

ej, my sme chlapci z Moravy,

máme mamičku z tej strany.


Vzkažte jej, že sa dobře mám,

ej, vzkažte jej, že sa dobře mám,

červené vínečko popíjám.


Tož tak. Já sem piu enom bíué a dobre sem sa měu aj tak.