KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Dokončení rozhovoru z minulého čísla, který náš redaktor vedl s historikem Michalem Macháčkem, autorem první ucelené biografie předposledního československého prezidenta, která nese věcný název Gustáv Husák. Tentokrát o především o první části Husákova života, letech 1941 – 1968, ale i o tragikomickém rozměru životů našich vládců - a také včerejší i dnešní české historiografie.  

Pamatuji si, jak jsme v dětství vždycky přišli do školy a první co nás v ní vítalo, byla nástěnka s nápisem SNP a třemi podobenkami: Husák, Novomeský, Šmidke. Zdá se mi to, anebo je to tak, že nejen ten druhý (srpnová cesta do Moskvy v roce 1968), ale i první vstup Gustáva Husáka do vysoké politiky (tedy jeho ústřední úloha během Slovenského národního povstání v roce 1944) byl do jisté míry dán také náhodou?

Gustáv Husák byl politik, který dokázal být ve správnou dobu na správném místě a zazářit v krizových situacích. Poté, co na začátku války policie Slovenského státu zavřela a po propuštění na podzim 1941 se zúčastnil propagandistické výpravy slovenských komunistických intelektuálů na Ukrajinu, aby si tam na nuceně prohlédl následky budování komunismu v praxi, se Husák v odboji přestal viditelně angažovat a komunističtí činovníci ho považovali za renegáta a vyloučeného ze strany. V následné době zaznamenala velké „úspěchy“ slovenská policie, která rychle za sebou rozprášila dva ilegální ústřední výbory KSS. Komunisté co se angažovali, byli ve vězení. Až v létě 1943 přijel z Moskvy obnovit stranickou strukturu na Slovensku Karol Šmidke, a zjistil, že jedni z těch mála, kdo zůstali na svobodě, jsou Husák a Novomeský. Tak se na ně napojil a začali plánovat povstání.

Vrátil bych se ještě k té výpravě na Ukrajinu. Z většiny populárních pramenů mi vyšlo, že tehdy jeli do Katyně. Ta ale přece neleží na Ukrajině…

Fáma, že Husák byl v Katyni, má tuhý kořínek a univerzální uplatnění. Sloužila k denunciaci Husáka již v 50. letech během stalinských procesů a objevuje se ještě v moskevských archivech o dekádu později, a v 70. a 80. letech ji proti němu vytáhli někteří méně obeznámení exulanti a disent. Existují ale dokumenty a vzpomínky účastníků, a hlavně ta výprava (v níž se Husák ocitl ve skupině lidí, kterým bylo řečeno: Buď do vězení nebo na Ukrajinu!), se uskutečnila na podzim 1941 - a exhumace katyňských hrobů přišla až rok a půl potom. Alexandr Mach znal slovenské komunistické intelektuály a věděl, že to nejsou žádní primitivové a umějí se dívat. Doufal, že cesta na Němci okupovanou Ukrajinu, která ještě pár měsíců předtím byla bolševická, změní jejich stanoviska a pokud ne, přinejmenším ji bude moci využít i propagandisticky. Doputovali do Kyjeva, a během cesty viděli několik hromadných hrobů, o nichž jim místní řekli, že jejich autory jsou bolševici.

Husák ale podle svých slov nikdy nevěřil, že to dílo sovětských soudruhů? Přesto mu to později v procesech 50. let uškodilo…

Ve svých textech to pak komentoval tak, že byla válka a že to udělali nacionalističtí Ukrajinci během pogromů proti Židům. To jsou ale oficiální zprávy disciplinovaného straníka – nikdo neví, co se mu doopravdy honilo hlavou. Pak se mu vyčítalo, že tam byl a že se nechal propagandisticky zneužít - byl za to i vyloučen z ilegální komunistické strany. Jednalo se  jeho první vyloučení, další následovala před stalinským procesem a nakonec po sametové revoluci. V 50. letech mu také vyčítali, že za války pracoval jako tajemník Ústředního svazu špeditérů na Slovensku, což byl z větší části německý podnik, že se stáhnul z ilegality, a také (jak už jsme zmínili v předchozí části rozhovoru), že se přátelil se svým bývalým učitelem z fakulty Imrichem Karvašem, který byl za Slovenského státu guvernérem Slovenské národní banky. Byl to on, kdo tehdy svými intervencemi Husáka vytáhl z tisovského vězení. Také se mu vyčítalo, že udržoval úzké styky s Vladimírem Clementisem, což byl Husákův vzor, politický mentor a jako advokát i první zaměstnavatel. Husák pomáhal i do emigrace. Na Clementise pak Moskva hleděla špatné; protože kritizoval německo-sovětský pakt Ribbentrop-Molotov a sovětský útok na Finsko. Což pak v procesech 50. let stálo Clementise krk.

Husákovi ale prý v procesech uškodila i některá rozhodnutí, učiněná v rámci jeho vedoucí funkce ve Slovenském národním povstání…

Kromě rozhodnutí o potrestání partyzánů, kteří během povstání svévolně postříleli nevinné civilní obyvatelstvo, šlo především o jednu další věc. Během onoho rozbití  ilegálních ústředních vedení se do vězení dostaly hlavy slovenských komunistů jako byli Viliam Široký, Július Ďuriš, Ján Osoha, Karol Černocký či otec Alexandera Dubčeka Štefan Dubček. V předvečer SNP se měla uskutečnit osvobozovací akce těchhle osob jmen, které byly zavřeny ve vězení v Nitře, jenže Husák akci odložil, jelikož nebyla zkoordinovaná. Jenže do toho přišla „poměry na Slovensku uklidnit“ německá armáda, a oni vězni tím pádem už neměli možnost utéct na svobodu a účastnit se SNP, které bylo faktickým vyvrcholením odbojové činnosti. Navíc pak byli převáženi do Mauthausenu a během převozu byl nálet, který se strefoval do kolon. Aniž by stíhači věděli, že jde o kolonu s vězni, trefili je a polovina z nich zahynula. Z toho pak vznikala permanentní animozita mezi přeživšími a Husákem (což se částečně týkalo i syna jednoho z uvězněných, Alexandera Dubčeka). Vzhledem k tomu, že poválečná administrativa byla dohodnuta tak, že organizátoři SNP po válce „vládli“ na Slovensku, zatímco dva z těch, kdo byli za války uvězněni, Široký a Ďuriš, byli v Praze (a tudíž blíž Gottwaldovi), byl v době hledání viníků během procesů 50. let obviněný jasný.  Husák byl navíc (samozřejmě v rámci možností strany) „antikejval“, který neuznával autority, razil si svoje a dokázal si také říci svoje. Navíc byl intelektuál, který měl prestižní meziválečné vzdělání, zatímco jeho protivníci byli většinou nevzdělaní dělníci. Jeho úhlavní konkurent Viliam Široký, v letech 1953 – 1963 předseda československé vlády, byl navíc Maďarón (pomaďarštěný Slovák), který neuměl pořádně slovensky – zatímco Husák byl velice národně zaměřen. V roce 1968 Husákovi příznivci využili tenhle kontrast opačně, postavili Širokého, ráčkujícího s papírem v ruce, vedle Husáka, který mluvil dokonale slovenským jazykem a spatra. Výsledek byl jasný – ačkoli v té době už to Husák ani moc nepotřeboval. Jestli v 60. letech někdo na Slovensku představoval disent, byl to Husák, včetně toho, že fabrikoval zprávy o nezákonnostech 50. let a v zásadě ilegálně je posílal do dalších socialistických zemí a dokonce i na západ. Bývalá černá ovce se pro mnohé Slováky stala novodobým Janošíkem, který trpěl za slovenské národní zájmy.   

Je pravda, že k Husákovu odsouzení v procesech pomohlo i to, že po válce zachránil od smrti Tisova ministra vnitra Alexandra Macha, se kterým se potom sešel ve stalinistickém vězení?

Je pravda, že Mach se přátelil s Laco Novomeským, a přes tyhle vazby Mach občas některým komunistům pomáhal, nicméně v tom, že tenhle fašistický radikál a antisemita dostal pouze 30 let vězení a oproti němu umírněný exprezident Tiso smrt, hrálo roli víc faktorů. Mach, na rozdíl od Tisa, zpytoval svědomí, a během soudu se při promítání záběrů z koncentračních táborů rozplakal. Především ale, jak jsem již říkal, se slovenská inteligence vzájemně znala, a tedy fungovaly různé staré vazby. Navíc paní Machová chodila za manželkami prokurátorů a říkala: Já vím, že jeden z nich musí být popravený, ale my máme na rozdíl od Tisa čtyři děti… Kromě toho komunisté smrtí Tisa mínili rozložit Demokratickou stranu, která v roce 1946 vyhrála volby na Slovensku, a předpokládalo se, že ho uchrání od exekuce

V čem spočívalo Husákovo „antikejvalství“?

Především v tom, že výrazně bojoval nejen za komunistickou, ale i za slovenskou věc. Slovenské národní povstání klíčově ovlivnilo veřejné mínění a další vývoj, povstání za nové Česko-Slovensko, proti vlastnímu státu, v němž nejen Slováci velmi krváceli. (Ani Husák nebyl v závětří, v horách ho málem dostali Němci a zachránilo ho jen to, že uměl bez přízvuku německy a pak ho zajistila NKVD,  a než ho prolustrovali, sjezdili s ním jako se zajatcem dobrý kus Maďarska.) Husák měl za to, že tento úspěch jednou provždy vybojoval odmítnutí Benešovy ideje čechoslovakismu (že Češi a Slováci jsou jeden československý národ mluvící dvěma jazyky) a návrat před rok 1938 k unitárnímu státu. Když Husák zaregistroval, že Beneš trvá na kontinuitě této ideji, napsal: „Bojovali jsme na třech frontách: Proti Tisovi, Hitlerovi i Benešovi.“ Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby povstání nebylo z německé strany vojensky potlačeno a jeho slovenští vítězové pak měli o to silnější pozici.

Byla federalizace Husákovým dítětem?

Rozhodně. Její neexistenci vnímal jako nespravedlnost, která se táhla od roku 1918, kdy ji Slovákům slíbil už Masaryk. Po roce  1945 existoval chvilku státoprávní dualismus, ale i Husákovým přičiněním kvůli zápasu s Demokratickou stranou zanikl a slovenský sbor pověřenců (v letech 1946 – 1950 s Husákem v čele) byl fakticky podřízen pražské centrální vládě, v níž seděli Husákovi bývali rivalové, které „nechal“ ve vězení v Nitře. Dnešní Slovensko se právně nehlásí ani k revoluční komunistické Slovenské republice rad (1919), ani k fašistickému Slovenskému státu (1939 – 1945), ale až ke státnosti odvozené od SNP a federalizace. Onu padesát let slibovanou federaci po svém druhém vstupu do nejvyšší politiky v roce 1968 dokázal Husák naplnit za několik měsíců, čemuž napomohlo společenské klima. Ačkoli faktické formy vlády za normalizace opět směřovaly k centralizované podobě a vládlo se z Prahy, s čímž Husák nakonec souhlasil. Proto ho paradoxně můžeme považovat jak za tvůrce, tak i demontéra slovenské státnosti.

Někdy mám pocit, že režim, který má moje generace, vyrostlá za „pozdního Husáka“, zažitý, byl skutečně víc národním panzersocialismem, nežli internacionalismem. Kladl se důraz na národní kulturu, na státní soběstačnost, aby se to, co se doma vyprodukuje, také maximálně doma prodávalo, čímž jednak vzniknou pracovní místa a výtěžek bude možno co nejplošněji sociálně přerozdělit. Sice se od občanů pořád vybíraly příspěvky na krize v zemích třetího světa, ale třeba imigrace z této části světa do ČSSR byla pečlivě předvybírána - a dvě hlavní imigrační vlny, které představovali levicoví uprchlíci z fašistického Řecka a Španělska, proběhly v době, kdy Husák ještě nebyl u moci. Nebylo na tom neustálém označování Husáka jako tvůrce nacionální úchylky v internacionalistickém socialismu sovětského typu, přece jen nějaké skutečnostní jádro?     

Model mezinárodního dělnického hnutí se ve vazbě na cítění obyvatelstva obecně nesmírně nacionalizoval během a po 2. světové válce. Velmi se zároveň propagovala slovenská vzájemnost, na čemž historiograf Zdeněk Nejedlý založil tezi, že komunisti jsou vlastně synové husitské revoluce, která byla mimo jiné silně národní, což bylo využíváno i jako  antiněmecký osten. (Po roce 1989, kdy se paradigmata obracejí, se zase až nadmíru vypichují poválečná česká zvěrstva na Němcích, aniž se v té souvislosti mluví o tom, co jim za války předcházelo z druhé strany, a především o tom, že je přečasto dělali ti, kteří měli na hlavě kolaborační máslo z války.) Ten poválečný nacionální akcent někdy ústil až do z dnešního pohledu absurdních situací, že „zasloužilým soudruhům“, kteří byli činní v meziválečném období i za války, bylo zákonem, který měl komunistickou podporu, znemožněno kandidovat do československých zastupitelských úřadů, protože to byli Němci a Maďaři. Takový Bruno Köhler byl sice „šedou eminencí“ ve vedení KSČ, ale státní funkci mít nesměl. A obdobně tomu bylo s Maďary, kteří měli být původně odsunuti stejně jako Němci, a nakonec se přikročilo k jejich omezenému transferu do Českých zemí a teritoriální výměně části z nich za Slováky z Maďarska. Šéf maďarských komunistů Rákosi si na transfer stěžoval Stalinovi, díky čemuž v roce 1949 transfer ustal a Husák a jeho další organizátoři pak i díky tomu spadli do procesů. Co se týká normalizace, podobné národní akcenty, jaké popisujete, tehdy měly i režimy, které budovali například Kádár v Maďarsku a zejména Ceaușescu v Rumunsku.

Oproti dvěma tisícům chartistů z Českých zemí se chartisté ze Slovenska dali spočítat na prstech jedné ruky. Bylo to způsobeno tím, že normalizace na Slovensku probíhala měkčím, „sousedským“ způsobem, který jsme v Českých zemích neznali? 

Je pravda, že zatímco čeští osmašedesátníci většinou skončili u lopaty, slovenští byli většinou vyhozeni z míst, kde na ně nebylo vidět, ale neskončili tak špatně jako u nás: byli většinou odloženi do knihovny nebo do nějakého ústavu.  V těchto dnech se dokončuje zajímavý dokument o básníku Miroslavu Válkovi, který je exemplárním příběhem takového „normalizačního slovenského činitele“. Nevšední člověk, intelektuál a chytrý chlap, který se v pozici slovenského ministra normalizoval, ale zároveň se snažil ty tlaky vyrovnávat. Velmi nešťastný, smutný příběh člověka, který zemřel krátce po Listopadu, aniž po sobě nezanechal jakékoli paměti. Zbyly po něm jen básně.

A nutno říci: velmi dobré básně. Je zajímavé, že čeští komunisti neměli básníka, který by psal dobré verše a zároveň i po roce 1968 zůstal ve straně – na rozdíl od Novomeského či Válka (který, mimochodem, během normalizace pomáhal i řadě zakázaných českých umělců, když jim umožnil pracovat na Slovensku).

Slovenský kulturní prostor má skutečně oproti českému mnohá specifika. Kupříkladu na Slovensku by se asi nemohlo stát, aby premiérem a primátorem hlavního města byli Češi. Na druhou stranu byl ale hlavou slovenských komunistů Rusín Vasil Biľak, krajským tajemníkem KSS, který to posléze dotáhl až do předsednictva ÚV KSČ, byl etnický Rom Emil Rigo, a posléze i druhým slovenským prezidentem se stal etnický Němec Rudolf Schuster, který byl navíc za minulého režimu primátorem Košic…

Tento poslední případ nám připomíná, že obě země spojuje posametová personální kontinuita, v nejednom případě i nomenklaturních rodů, které se pohybovaly v politice, průmyslu a zahraničním obchodu a dokázaly se potom po sametovém předání moci rychle zorientovat v nové politické situaci a zejména v privatizaci.

Historik (a nově děkan FF UK) Michal Pullmann říká, že každý režim se na sebe sama dívá jako na to ten nejlepší v dějinách. Co vy na to jako historik? 

Samozřejmě. Ovšem to je přirozené. A v historiografii to máte ještě půvabnější o to, že  existují historici, kteří za minulého režimu byli ve straně a agilní a dneska je zajímavé sledovat, kde jsou a jak v sobě někteří objevili pravicově liberální a antikomunistické smýšlení. Ale i to je vlastně přirozené.

To je příběh, který podle mě jako první v populární tvorbě pojmenoval seriál České století. Ten mimo jiné dokonale ukázal, jak z českého národa, který byl 120 let silně levicový, udělal řečnický talent Václava Klause národ ultraliberálních pravičáků.

Nemyslím, že za to mohl jen Václav Klaus, nýbrž zapůsobilo celospolečenské klima. Kdyby naši komunisti ve spolupráci s Moskvou levici nezdiskreditovali, nepovedlo by se to tak lehce ani talentovanému. Mnozí historici České století kritizují, že v něm není vše úplně podle pravdy - ale zdramatizovaný příběh je vždy v něčem umělecká licence, a tam se faktografie nedá vždy do důsledku udržet. Tvůrcům Pavlu Kosatíkovi a Robertu Sedláčkovi se podařilo vzbudit velký zájem veřejnosti, a to je podle mého názoru nejdůležitější – diváci jsou pak i motivovaní si mnohé další informace a přesnou faktografii dohledat. Velmi mne také zaujaly díly Všechnu moci lidu Stalinovi o únoru 1948 a Zabíjení soudruha o vztahu Gottwalda a Slánského. I proto, že tam byl vidět sovětský vliv, což je linka, jíž se hodlám do budoucna věnovat.

Českému století ale v mých očích nesmírně škodily faktické chyby, které člověka znalého historie bily do očí: britský premiér Lloyd George, který byl velšský národní buditel, mluvil jako anglický nacionalista bez pochopení pro malý národ, Rudolf Slánský největšímu příteli vyprávěl, že nemá bratra, ač jeho bratr Richard byl činovníkem strany, a (jak jsem se dozvěděl z vaší knihy) jedním z největších přátel Husáka ve stalinském vězení. A tak dále…

Nechci omlouvat filmaře ani odborné poradce, ale jak to „nemám dobré“ v Akademii věd, tak si občas přivydělávám jako filmový rešeršista a poradce, a vidím ty produkce zblízka. Bohužel za faktografickými chybami se nejednou skrývá hektičnost těch produkcí, kdy vám pošlou konečný scénář velmi krátce před natáčením – a přes noc udělej odborný posudek, na který bys v případě, že by to měla být seriózní práce, potřeboval nejméně týden…  Pro České století mám ale slabost. Sedláček s Kosatíkem mají jednu skvělou a u nás velmi vzácnou vlastnost: nejsou schématičtí. Historické postavy v jejich pojetí nejsou „good boys“ a „bad boys“. Snaží se, aby se divák na tu historickou etapu díval odděleně, kriticky, aby o ní přemýšlel.  

Byl jsem u toho, když švýcarský historik Adrian Portmann prohlásil, že je v zájmu demokracie, aby byla co udržována a posilována legendární verze života Václava Havla. České století podle mě udělalo skvělou populárně-historickou práci v tom, že začalo s opakem: rozbíjením legendy a železném muži se vždy přesnými záměry. Mám přitom pocit, že šlo jen o pokračování demytizace, kterou na konci svého života načal Václav Havel sám svými výroky, že nejlepší etapu jeho života byla 60. léta (tedy ne posametová doba, kdy byl na Hradě), svou rehabilitací levých disidentů, kterou nazval Lidé, kteří se zasloužili o svobodu, a koneckonců i svou poslední hrou Odcházení, v níž na své alter ego Viléma Riegra prozradil téměř vše…

Ano, Václav Havel na konci života skutečně projevil v řadě našich prezidentů zcela unikátní schopnost sebereflexe, kterou nacházím v jeho autobiografické divadelní hře Odcházení. Obecně lze říci, že velikáni českých dějin končí tragicky. Pro mě je symbolem závěrečné etapy života Václava Havla fotka ze zahájení prodeje akcií NWR (někdejší korporátní „matky“ OKD) na pražské burze cenných papírů, kde schoulený a nemocný státník sedí vedle zářícího Zdeňka Bakaly, očividně spokojeného, že brzy bude ještě více za vodou. Tuhle šílenou personální kombinaci by snad nevymyslel ani autor absurdních dramat, i když na druhou stranu je i značně symbolická. Zarážející pak také je, že veřejnost o pravdě a slušnosti mediálně poučují lidé, napojení na tyto vytunelované zdroje.

Věc související: jak se historik v době, kdy se otevírají moskevské archivy a podpis v registrech tajné služby byl prokázán už i nositeli Nobelovy ceny za mír Lechu Wałęsovi, dívá na lustrační téma?

Historik především ví, že to nejdůležitější ze Svazků bylo předem „zredigováno“ a už na přelomu let 1988 a 1989 odvezeno, pravděpodobně do SSSR. Byl to jeden z kroků, které se vyskytovaly v tehdy už existujících scénářích dalšího vývoje. Jsem jen na pochybách, jestli zbytek našich registrů a jejich zveřejnění v Necenzurovaných novinách byl jejich vydavateli Petru Cibulkovi poskytnut způsobem, aby měl pocit, že je to náhoda, nebo byl k jejich zveřejnění dotlačen. Každopádně ty „zveřejnitelné zbytky“ se dodnes tu a tam využívají k dehonestaci vybraných osob aneb na odvedení pozornosti. Co se týče podpisů, které se z těch děravých archivů na někoho tu a tam „vytáhnou“, dříve nejvíce před volbami, to už mi přijde přímo směšné. Jako by bylo to, že ten který kdysi dávno něco podepsal, důležitější než činy, které pak skutečně dělal či nedělal. K těm materiálům, které jsou přes všechno důležitým zdrojem poznání, je proto potřeba přistupovat kriticky, stejně jako k jakémukoliv jinému historickému prameni.

Řekl jste, že ta důležitější část archivů byla odvezena do SSSR. Nestálo by tedy za to zřídit v Moskvě pobočku historického ústavu, podobnou, jako mají akademie věd Německa, Maďarska či Polska? Kde všude má vlastně ten náš pobočky?

Má jen jednu, a ta je v Římě. Myslím, že v tomto případě je to v zásadě hlavně otázka ochoty versus lhostejnosti. V Moskvě existuje Český dům, kde jsou k dispozici prostory, které by se daly vyčlenit k tomu, aby se na těchto výzkumech soustavně pracovalo a aby se mohly dát k dispozici veřejnosti. Působí zvláštně, že na rozdíl od jiných států se na výzkum v moskevských archivech česká strana přistupuje tak vlažně, přitom se jedná o klíčové prameny k poznání našich moderních dějin.

Naznačil jste, že jako bývalý doktorand to nemáte dobré. Jak se vlastně mají dnešní čeští doktorandi?

Nejen v minulosti, ani dnes to nemá nikdo jednoduché. To co je nám servírováno v televizi, čísla o státní ekonomické prosperitě a nejvyšší zaměstnanost za dlouhé období je jedna věc, ale druhý je reálný stav a konkrétní lidské osudy. Česká montovna si polepšila, ale česká badatelna ne, respektive jak kdo. Mně už se to vlastně netýká, ale český doktorand to rozhodně nemá lehké. Jeho badatelské stipendium je ve výši několika tisíc, v mém případě to bývalo 6, 5 tisíce až 9 tisíc na měsíc, takže pokud ti lidé nemají nějaké dobré zázemí v rodině, jsou nuceni vedle výzkumu pracovat, což  proč ne, ale díky tomu pak nemají čas na své výzkumné úkoly, a „úmrtnost“ doktorandů je proto u nás vysoká. Stipendia jsou nízká i v porovnání s okolními státy, a když tu mluvíme o knize týkající se Slováka, tak i Slováci mají dvojnásobek. Když jsem v minulosti navštívil Slovenskou akademii věd a ptali se mě na mé stipendium, tak si tam mysleli, že si dělám legraci. Ovšem ani mnozí institucionálně zakotvení historici to nemají jednoduché (ovšem nakonec kdy měli?). Často je s nimi jen prodlužovaná smlouva na dobu určitou, a tak žijí v šílené nejistotě a nejednou honí několik pracovních úvazků najednou, do toho jsou zaplaveni jako i jiní stále bobtnající byrokracií.

Čím jste se během svého výzkumu živil vy?

Jak už jsem říkal, občas jsem vypomáhal jako filmový rešeršista a poradce, dělal jsem také administrativu, pracoval na recepci a tu a tam jsem stěhoval nebo například uklízel „open-spacy“. Nicméně jsem za ty manuální práce rád, protože jsem si kromě výdělku alespoň od výzkumu pořádně vyčistil hlavu a výsledek práce byl hned vidět.

Vaše kniha měla veliký úspěch a médii a sociálními sítěmi proběhla zpráva, že se čte i na Hradě. Zároveň jsme se dozvěděli, že jste aktuálně přišel o práci. Můžete k tomu něco říct?

Není mi úplně příjemné o těchto věcech hovořit, vždycky to působí poněkud hloupě, ale ano, stalo se, že jsem zůstal bez institucionálního zázemí. Snažím se k tomu přistupovat jako k dani za ten úspěch a s nadsázkou jako k průpravě do studia normalizace. Během práce na této „doktorandské“ knize mi na Akademii tvrdili, že když to úspěšně dokončím, mohu si podat postdoktorandský projekt, a tak jsem si ho podal na uplatňování sovětského vlivu za normalizace, ale shodili to ze stolu už podruhé. Poprvé projekt aspoň postoupil do druhého kola, ovšem s tím, že ředitel ústavu do posudku napsal, že příliš inklinuji k popularizaci vědy, přičemž se během osobního setkání nehezky vyjádřil na adresu mého školitele na univerzitě, který, jak jsem se vzápětí dozvěděl, se v dávnější minulosti postavil proti jeho profesuře. Mně to přišlo podivné, tak jsem vznesl dotaz na vedení Akademie, po doporučení na pana dr. Pavla Barana (mimochodem také podporovatele prezidentské kandidatury Jiřího Drahoše, a já se tenkrát mediálně vcelku pozitivně vyjádřil o Miloši Zemanovi), který údajně v druhém kole spolurozhodoval. Z akademického sekretariátu odkázali, že se tím budou zabývat – od listopadu jsem se však nedočkal odpovědi. Na jaře jsem si pak podal projekt znovu, a několik dní před vyhlášením výsledků knihu o Husákovi veřejně pochválil právě prezident Zeman, a projekt již ani nepostoupil do druhého kola…. Tak nevím, třeba jen hrálo roli, že se akademikům nelíbil obsah knihy, kdo ví..? Každý ať si udělá úsudek sám.

Mě osobně během vašeho líčení napadlo rčení o polibku smrti. Co tedy teď budete dělat?

Bude to znít jako žert, ale možná skončím v pražské zoologické zahradě, nabídli mi, abych zpracoval její dějiny. Což zní skvěle a je prestižní záležitost, ovšem bude zapotřebí určitý čas, než se hlouběji dostanu do tématu. Původně jsem plánoval zejména pokračovat v bádání v ruských archivech a zabývat se otázkou, jak se u nás konkrétně uplatňoval sovětský vliv. Moskva si vedla na každého významnějšího politika spis, například i na Jana Masaryka, výpovědní hodnotu těchto materiálů jsem mimo jiné hodlal verifikovat se vzpomínkami bývalých komunistických funkcionářů. Jelikož tento záměr Akademii věd nezajímá, budu dělat tento výzkum soukromě, protože ti pamětníci, za nimiž jsem se chystal nebudou věčně a i archivy v Moskvě se zase můžou zavřít. Tak tam pojedu za svoje, abych si ještě jednou a hlouběji zodpověděl kardinální otázku, nakolik jsme si my Češti a Slováci ten stalinismus a normalizaci udělali sami, a do jaké míry se jednalo o vnější import…

Jak vás tak poslouchám, dodal bych: …a nakolik na návratu starých časů pracujeme znovu. Moc vám děkuji za váš čas!

Mgr. Michal Macháček, Ph.D. (nar. 1986) absolvoval doktorské studium na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a zahraniční pobyty na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, Historickém ústavu Slovenské akademie věd a Historické fakultě Moskevské státní univerzity M. V. Lomonosova. Zabývá se problematikou česko-slovenských a československo-sovětských vztahů a komunistického hnutí ve 20. století, přičemž se zaměřuje na jeho politické elity, zejména osobnost Gustáva Husáka.