Koroptví oko: výstava s tajemstvím.
Jana Bernartová se již delší čas zajímá o to, jak se proměňuje jedna jediná barva při zobrazování různými technickými prostředky. Jinými slovy: zkoumá doslova mediální proměny digitálního zobrazení technicky přesně definovaných odstínů. Nyní si na výstavu s francouzským názvem Oeil de Perdrix v brněnské Etcetera Gallery zvolila práci s růžovou, přesněji starorůžovou nebo meruňkovou či lososovou, pro jiného i lotosovou barvou. Francouzi jí prý říkají barva koroptvího oka. Formát, na kterém své práce Jana Bernartová prezentuje, je formát monitoru s úhlopříčkou 15 palců. Ačkoli nás tento rozměr na monitorech nebo lightboxech nepřekvapí, jestliže vidíme fotografii nebo obraz 27×48 cm, jsme poněkud zneklidněni. Vystavený formát digitální fotografie nám nezapadá do navyklého vnímání obrazu.
Proměny vidění
Pro Janu Bernartovou je v instalaci důležité, že divák na výstavě vidí jednu a tutéž barvu různě. Jinak vyzařuje pro lidské oko z monitoru, na němž se navíc při pohledu z různých úhlů zobrazuje barva různě od sytě růžové po vybledlou modř polozataženého letního nebe. Naproti tomu jako sytá, pevná, neprůsvitná se jeví růžová barva koroptvího oka na digitálně vytištěné fotografii. Divák vidí konzistentní, konstantní temně růžovou plochu. Tatáž fotografie je instalována do dvou lightboxů, kde rovnoměrně prosvícena růžová září jako rosé ve sklenici na bílém stole.
K experimentální části výstavy patří také skener, který do minipočítače v náhodných intervalech skenuje stejnou fotografii růžové barvy, přičemž na odkrytou skenovanou fotografii dopadá světlo reflektorů. Máme-li štěstí a stojíme-li u pracujícího přístroje v příhodný okamžik, můžeme vrhnout svůj stín na zadní stránku skenovaného obdélníku. Nevíme, jaký obraz se do minipočítače ukládá, ale třeba na jednom z časosběrných snímků bude i zlomek naší přítomnosti. Možná se stane součástí příští výstavy.
Vidíme-li několik posledních výstav Jany Bernartové bezprostředně za sebou, může se nám posléze zdát tato oblast jejího díla monotónní, neměnná, fádní. Autorka by mohla téměř donekonečna ukazovat a prověřovat tóny různých barev za použití všemožných zobrazovacích zařízení. Znuděný návštěvník se jen otočí a odkráčí jinam. A právě nyní nastává ta pravá chvíle pro milovníky umění: galerie se vyprázdní, setrvává jen světlo, které se během dne proměňuje podle směru paprsků nebo mraků na obloze a ovlivňuje vizuální efekty vystavené kolekce. Divák pozoruje proměnlivé nuance jednotlivých artefaktů a zažívá dílo v čase. A další, jistě ne poslední varianta nastává po skončení výstavního dne: monitory se vypnou, reflektory pohasnou, slunce zapadne a luna je v novu. Digitální fotografie vyzařuje stejnou barvu jako lightboxy bez elektřiny, skener vysílá vlastní stín, monitor hlásí patnáct palců šedi. Stmívání koroptviček? Zatmění oka? Další rozměr bláznovství? Mediální svět bez média? – Ano i ne.
Malované světlem
Obdobným způsobem, tedy jako nadšený hledač tajemství může divák přistoupit i k nenápadným drátěným objektům Václava Krůčka. Jeho obrazy jsou – doslova – malovány světlem. Vznikají skácelovsky „někde za“. Při pohledu na Krůčkovy drátěné objekty má zprvu divák pocit, že vidí holou zeď. Na ní jako by se mihotaly slabounké barevné stíny. Diváka šálí zrak: stíny přece musejí být něčím vrženy. A vržený stín je zpravidla šedý. Teprve zblízka při pohledu na drátky – v Etcetera Gallery na bíle natřené pletivo – můžeme zjistit, že bílý objekt, připevněný pár centimetrů od bílé stěny galerie, skutečně nevrhá stín. Křehké drátěné objekty Václava Krůčka jsou z odvrácené strany nenápadně natřeny barvou. Právě tato narůžovělá barva je odstín nazývaný záludně poeticky barvou koroptvího oka. Odstín, jímž se podle myslivců zbarví oko koroptve, když jí lovčí podřízne krk. A tato barva, kterou francouzští vinaři charakterizují svá vína, tato barva se jakoby zrcadlí někde za obrazem, odráží se zpět do sálu a vytváří iluzi barevného chvění.
Návštěvník zpravidla nemívá možnost nahlédnout za bílé drátěné objekty a většinou jen tuší podle iluzivních stínů, jakou barvu autor použil ve své hře. Ani dva zarámované objekty ve vstupní místnosti neumožňují vychýlit oko za bílou mřížku. Práce připravené Václavem Krůčkem konkrétně pro výstavu Oeil de Perdrix jsou však v ústřední místnosti nainstalovány tak, že divák–hráč, divák–objevitel smí zvídavým okem nahlédnout do mezery mezi objektem a stěnou. Spatří mřížku ve stejném barevném tónu, jako jsou vystavené práce Jany Bernartové. Vyčká-li, může s proměnami denního světla pozorovat, jak se kolem bílých drátěných objektů s mihotavým růžovým pozadím stále intenzivněji rozlévá narůžovělý stín. Jako by na bílé zdi prosakovala stopa oné lovecké tragédie, anebo jako by za objektem vzlínala stopa zdařilé sklizně z daleké vinice. Minimalistické bílé objekty vystupují ze stěny jako tajenky. Malíř jako by napověděl světlu, jak má malovat.
Jana Bernartová a Václav Krůček: Oeil de Perdrix
Etcetera Gallery, Brno, Gorkého 2
16. 5. – 28. 6. 2018.
Kurátor: Karel Srp