Obživlosti: Na pivu
Doba, kdy jsem podstatnou část života trávil s půllitrem piva v ruce, je dávno pryč. Na pivo ale ani dnes nedám dopustit a Ranč v Kostelanech je jediné místo, kde je možné mne potkat jinak než virtuálně, totiž u piva. Teď v pátek projížděli kolem mí oblíbení autoři Laďa Větvička na elektrickém kole a Michal Rusek autem. Točila se dvanáctka Plzeň nebo desítka Radegast a těch desítek jsme nakonec dohromady vypili deset. Pokud číšník počítal správně.
Kdybych si psal deník, zaznamenal bych, že předmětem hovoru byla minulost, na přítomnost a budoucnost prakticky nepřišla řeč, neboť šlo o dobrou společnost. A popsal bych to sezení jako seminář o psaní, při kterém jsem měl pocit, že mám s blogerem Větvičkou z Poruby v mnoha ohledech podobné know-how. Shodli jsme se, že psát je třeba stručně, krátce, autor že nemá čtenáře zdržovat, obtěžovat. Odmítli jsme myšlenku, že délku textu lze obhájit potřebou vyslovené teze vyargumentovat. Potřeba něco vyargumentovat je přiznáním pokusu o manipulaci, přiznáním snahy vnutit čtenáři svůj úhel pohledu. Slušné je svůj pohled nezávazně nabízet s tím, že čtenář je soudný a nějak už si to přebere.
Nebyl jsem poplísněn ani za přiznání, že nejsem diskutérem, ani za to, že už mluvím, jen když jsem tázán. Představa diskuse, kdy bych se měl s někým přít je mi už dlouho nepříjemná. Než bych bránil nějakou tezi, raději si vyslechnu druhé, kteří mají k věci co říct. Opačný či jiný názor mne zajímá víc než můj vlastní, protože ten svůj znám jako své boty.
A pak je zde otázka, zda se má autor zabývat početností svého publika a pídit se po zpětné vazbě. Samozřejmě platí, co řekl tuším Diogenes, když byl tázán, zda mu nevadí, že má málo žáků: „Mně jich postačí několik, postačí jeden, postačí žádný.“ Nedalo mi to, abych Větvičkovi nesvěřil, že je pro mne mimořádné osobně potkat autora, kterého když čtu, musím se pokaždé smát. Prohodil cosi v tom smyslu, že ani nevěděl, že ho ještě někdo čte, čemuž rozumím, protože bývám podobně překvapen, když zjistím, že si někdo našel čas mne číst. Myslím, že to musí být někdo jako já, kdo vlastní názory zná jako vlastní boty a tak ho zajímá, co si myslí ti druzí.
Přijde mi, že když se místo diskuse u piva příjemně hovoří, prospívá to pivu: Lépe chutná. Znám samozřejmě to Masarykovo „demokracie je diskuse“ a nějakou zkušenost s diskusí mám. S Janem Mouchou (skautem a radistou) jsme si na vojně krátili čas diskusemi a jednou jsme se přeli na téma, zda je lepší kapitalizmus anebo socializmus. Moucha si vybral kapitalizmus, takže na mně zbylo hájit socializmus. Tak dobře jsem se vžil do role, že se Moucha nestačil divit, jak jsem ten jeho kapitalizmus roznesl v zubech. Naše diskuse neměla mít vítěze, šlo o to vášnivě si zadiskutovat. Pobavit se diskusí. Nešlo o pravdu. Nevím, proč mi utkvělo v paměti, že pravdu jsem měl já…