KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Když se na pódiu do posledního místa zaplněného brněnského Besedního domu 1. června 2018 vystřídalo nejméně 200 zpěváků a muzikantů z celé Moravy ve více než dvouhodinovém písňovém maratónu, který pořádal Slovácký krúžek v Brně, jistě na ně shlížel shůry i František Sušil a jistě musel být potěšen. Ty desítky písní, které ožily v ústech zpěváků, byly sebrány a zapsány před více než stopadesáti lety právě jím.

Zrod sběratele a duchovního

„Osměluji se za tou příčinou k Vašnosti s šetrnou otázkou se obrátiti, zda-li by jste jsa jinak s usilováním mojím stejné mysli, a nemaje jiného pro sebe záměru, ze sbírky Vaší opis některých moravských písní mi přepustiti volni nebyli.“ – Takto vznešeně se obrátil roku 1828 devětadvacetiletý František Ladislav Čelakovský na čtyřiadvacetiletého čerstvě vysvěceného kněze Františka Sušila se žádostí o poskytnutí několika písní z jeho rukopisných záznamů pro rozšířené vydání Slovanských zpěvů. Sám Sušil však vzpomíná, že první popud od Čelakovského jej dostihl už v roce 1824 a byl počátkem jeho prázdninových sběratelských akcí – nejdříve za studií, později vedle výkonu povolání kněze (vysvěcen 1827) a profesora teologie (nastoupil jej roku 1838 po předchozím působení na moravském venkově). Písňové sběry, vydané postupně v jednotlivých obsahově narůstajících sbírkách v letech 1835, 1841 a nakonec v definitivní podobě v roce 1860, mu zajistily v kulturních dějinách českého národa na Moravě nesmazatelné místo.

Ale František Sušil nebyl pouhým sběratelem lidových písní – to byla pro něj činnost „prázdninová“ (byť se ji snažil dělat nejlépe, jak uměl). On se cítil být od mládí především povolán ke kněžství a k práci na duchovním uvědomění a obrodě národa, a to především ze strany katolické církve.

Introvertní, citlivý hoch, od mládí vzdělávaný hudebně (flétna – hrával na ni jako hoch v rousínovské kapele, později klavír) projevoval už na nižších gymnaziálních studiích v Kroměříži vlastenecké sklony. Profesor Placidus Horn jej přivedl k zájmu o lidovou poezii a seznámil jej se snahami Johanna Gottfrieda Herdera, jehož dílo Stimmen der Völker in Liedern napomohlo formulovat a nasměrovat národně-emancipační snahy středoevropských národů. Vedle toho během vyšších gymnaziálních studií v Brně tíhl silně ke klasické filologii (u známého topografa Moravy Řehoře Volného) a ke studiu semitských jazyků. Zde také vyřešil i svou další životní orientaci ve prospěch služby církvi. Jistě ne bez vnitřních bojů, jak můžeme tušit z několika autobiografických veršů v jedné z jeho pozdějších básní:

Když mi kvetla vesna živobytu
Vládla touha tajemná mi v hrudi,
Pláli její plápolové rudí
V neustavném po utrobě kmitu.
A kam měřil zástup oněch citů?
…
Hledal duch můj pořád choti sobě,
Jenž by se mnou v půtkách věrně stála;
Našel jsem ji, církvi svatá, v Tobě.

Je třeba si uvědomit, že tak, jako bylo v plenkách a nejasnostech širší národní uvědomění, tak byla ne zcela jasná i úloha národně orientované církve – z pohledu konzervativce trpěla následkem působení nových osvícenských proudů a celkovým liberalismem. Sušilovou ideou byla církev jako duchovní společnost, která požívá nepopiratelného respektu a může být prostému člověku pevnou oporou a majákem v rozbouřených vlnách tehdejší doby. Sušil byl založení velmi konzervativního a dobová hesla jej nestrhávala ani v nejmenším – spíše jej o to intenzívněji obracela k hlubším, metafyzickým hodnotám a proudům. Z tohoto zásadního vnitřního postoje se pak odvíjela jeho celoživotní činnost kněžská a učitelská. A v tomto pojetí i národ a jeho tvorba mu byly fundamentem, který měl napomoci stabilizovat ducha doby.

Kněz-vlastenec

Ihned po ustanovení profesorem (biblického studia Nového zákona) se rozhodl pro další práci: „Položil jsem sobě za úkol života, dá-li Bůh, obšírným výkladem Nového Zákona vel. duchovenstvu posloužiti, kterážto práce teprva po mnohých letech k žádanému cíli přivedena býti může.“ Jeho předpověď byla pravdivá – teprve tři roky před smrtí, 12. srpna 1865 ohlásil svému příteli K. Vinařickému, že „je právě hotov“. Jako vykladatel (exegeta) musel znát starší i současnou literaturu k novozákonním tématům, protože bádání v tomto oboru především v anglickém a německém jazykovém okruhu tehdy vzkvétalo. O mohutnosti a významu tohoto počinu svědčí soud Timothea Vodičky, literárního kritika, spisovatele a teologa, z let čtyřicátých dvacátého století: „Největší a nejvýznamnější naukové dílo Sušilovo, jeho výklad Nového Zákona, může býti charakterisováno obecně týmž způsobem jako jeho překlady Otců. Také v něm se spojuje zřetel vědecký s popularisačním; také ono je dílem průkopnickým, jež nebylo dodnes nahrazeno něčím lepší (! – pozn. autora), a také v něm se uplatňuje Sušilovo jazykové novotaření na škodu jeho užitečnosti… Podrobné zhodnocení Sušilova výkladu by si ovšem vyžadovalo monografického zpracování s hlediska české biblistiky – úkol, jehož se bohužel dosud žádný český biblista neujal. Ale to neznamená, že by se Sušilova práce nedala zhodnotit v celkových rysech. Její historický význam v dějinách české biblistiky je nesporný; je to nejen první, nýbrž dosud jediný úplný a soustavný výklad Nového Zákona (! – pozn. JP). Také je nesporno, že po vědecké stránce je to na svou dobu dílo vynikající…“

Lze si tedy jen stěží představit, při Sušilově pověstné píli a intelektuálních schopnostech, kolik práce je skryto za jeho výklady. A to zejména v souvislosti s Novým zákonem, na jehož znalost kladl neobyčejný důraz a své žáky nutil, aby jej znali nazpaměť. Když mu tento postup někteří zazlívali, ohrazoval se: „Chci mít jistotu, že všichni kněží (ač každodenně v Písmě svatém čísti mají) aspoň jednou v životě celý Nový Zákon důkladně přečetli. Nebyla by to věčná hanba, kdyby mnohá stařenka evandělička v horách Písmo sv. lépe znala než velebný pán?” – On sám v této věci byl naprosto příkladný, jak svědčí dobová vzpomínka na jeho profesorskou zkoušku: „Sušil přišel do sálu a uviděl na stole ležeti dvě tlusté knihy. I ptal se naivně komisaře, co to za knihy jsou. „Písmo sv. řecké a latinské,“ zněla krátká odpověď. „A k čemu?” „Inu, kandidátům na citování; snad neumíte, pane, Písmo sv. nazpaměť…“ „Ano” „Jakže?” komisař táže se všecek užaslý. „Česky, latinsky a řecky umím Písmo sv. nazpaměť. Ale německy,“ dodal Sušil nesměle, „ne”. Profesor udiven praví: „Tož dáme knihy pryč.“ Kandidáti, kteří spolu se Sušilem zkoušce se podrobili, ulekli se a Sušil vida ustrnutí to prosil profesora: „Bože, vždyť já to tak nemyslil; jenom ponechejte těm pánům pomocných knih.“ Knihy zůstaly tedy na stole a konkurs započal. Sušil byl první hotov. Práce zapečetěny a zaslány fakultě vídeňské na posouzenou. Sušilova práce uznána za výtečnou, ba za takovou, pro niž nestačí chvály… Vláda nabídla Sušilovi okamžitě místo profesorské ve Vídni s ročním platem 3000 zl. Sušil pobídkou tou celý se poděsil; myslilť snad, že bude musit opustiti drahou vlast. „Ó Bože, já nepůjdu z milé Moravěnky; nač já potřebuji tolik peněz, já mám dosť v Brně.“ (pozn. aut: Tam dostal do začátku pětinu této částky, což znamenalo podstatně skromnější život). Tato vzpomínka svědčí mnoho o Sušilovi: O jeho šetrnosti, národní oddanosti a vynikající paměti, kterou v plné míře využil právě při sběru lidových písní.

Sušil si velmi cenil klasické literatury řecké a latinské a nesouhlasil s Komenského tvrzením, že se její pěstování pokládá za „milkování s pohany“. Podle něj literatura tato „zůstane po věky veškery vzorem, pravidlem a ředidlem slovesného písemnictví všechněch národů.“ V roce 1861 vydal své sebrané překlady – starší i novější – v Antologii z Ovidia, Katulla, Propertia a Muséa, v nichž se se vší svou důsledností snažil dokázat, že čeština je rovnoprávná v metrice veršů a zvukomalebnosti s řečtinou a latinou. Jak si lze domyslet, bylo to do jisté míry za cenu hromadění novotvarů a na úkor srozumitelnosti, avšak v té době to byl počin průkopnický. V zaujetí technikou veršování sepsal Sušil i Krátkou prosodii českou, určenou začátečníkům.

Při cestách za lidovou písní narazil František Sušil na bídný stav chrámového zpěvu na venkově – rozšířený kancionál Fryčajův byl textově nevalné kvality a melodie předávané mezi věřícími po paměti byly postupně deformovány. Sušil chtěl upravit tento stav a přispět k ujednocení a zvelebení církevního zpěvu. Český chrámový zpěv považoval za velmi důležitý, protože cítil, že tak se nejlépe a nejpříměji napomáhá náboženskému prožitku u prostého lidu. Proto vydal nejdříve roku 1846 Hymny církevní. Byl to první pokus u nás, který usiloval o co největší prosodickou shodu s latinskými originály, čímž ovšem opět trpěla česká stránka stylistická. Možná i to byl jeden z důvodů, proč se toto dílo nerozšířilo natolik, nakolik zamýšlel autor. Dalším krokem byla příprava kancionálu – pro věřící po bibli druhé nejdůležitější bohoslužebné příručky. Sušil se zapojil tedy do podniku organizovaného pražskými kolegy (dr. J. Frencl, J. Krbec a další) a tak v roce 1863 mohl v Praze v Dědictví sv. Jana vyjít nový Svatojanský kancionál.

František Sušil nebyl povahou veřejný činitel a organizátor, jak by se snad mohlo zdát z výčtu aktivit, na nichž se podílel – na to byl příliš uzavřený do sebe a někdy až nesmělý. Byl však duší a přirozeně respektovanou hlavou mnoha veřejných podniků – zcela přirozeně se kolem něj utvořila skupina vzdělanců a obrozenců, kteří vstoupili do historie jako „Sušilova družina“ (M. Procházka, I. Wurm, J. Bílý, B. M. Kulda a další). Podporoval vznik Ústřední katolické jednoty, která vznikla r. 1848 a na jejíchž schůzích často řečnil. Přiměl svého mladšího kolegu (a pozdějšího životopisce) Matěje Procházku k vydávání Hlasu Jednoty Katolické, což byl první vážnější naučný časopis na Moravě, který mimo stránku obsahovou měl vedle politických Moravských novin (redaktor J. M. Klácel) také zásluhu na tom, že definitivně odklidil z Moravy separatistické jazykové novotaření. František Sušil stál roku 1850 u zrodu nadační organizace Dědictví sv. Cyrilla a Methoda, která si vytkla za úkol vydávat knihy nepolitické, především naučně-náboženské a podporovat a zušlechťovat moravské katolíky. Sušil se stal starostou Dědictví a zůstal jím až do své smrti v roce 1868. Podílel se zde spíše na práci koncepční a organizační a vydal v Dědictví jen jednu knihu – překlad spisu Josefa Flavia O válce židovské a vlastní životopis (1856). „Dědictví“ bylo po dlouhou dobu jediným českým nakladatelstvím na Moravě – od roku 1857 se žádné dílo netisklo pod 8 000 výtisků, ba dokonce většinou mezi 10 až 15 tisíci, které se rozešly mezi fary, školy a lid.

Staré lidové písně - nová poselství

Sušilovo jméno zůstane navždy spojeno se sbírkami lidových písní. Přesto, že pro něj to nebyl předmět hlavního zájmu – anebo právě proto? – zůstalo jejich poselství pro budoucnost nejčistší ve svém záměru a nejvíce otevřené. Vždyť neexistuje žádná sbírka, která by se mohla pochlubit tím, že po více než sto letech od svého vydání se stala takřka kultovní knihou nejméně jedné generace, která s tradiční kulturou neměla mnoho společného. Máme tu na mysli nejen klasické folkloristy a milovníky lidových písní na venkově či větších městech, ale početnou generaci víceméně městské mládeže rezonující s folkovými písničkáři, mezi nimiž musíme na prvním místě jmenovat Jaroslava Hutku. Ten se ke sbírce dostal shodou okolností koncem šedesátých let a zprvu nevěděl co s ní. Až postupně se v něm začalo cosi otevírat, propojovat s těmi starými texty a melodiemi, vše umocněno rozjitřenou dobou sovětské okupace, až nakonec, jak sám píše, měl pocit, „že jsem narazil na jakousi tajemnou kulturní Atlantidu, skrytou pod blbým a vlastně nevhodným názvem: Moravské národní písně.“ Co se z toho všechno vyvinulo, to už si mnozí z nás dobře pamatují a fenomén Sušilovy sbírky funguje dodnes – v podstatě pronikl díky Čechomoru až do pop music. Jeden ze zakládajících členů a lídrů kapely, František Černý, se vyjádřil v rozhovoru o Sušilově sbírce zcela jednoznačně: „Lze z ní čerpat donekonečna, kam zabodnete nůž, najdete hit.“ Fenomén Sušilovy sbírky ovšem není symbolizován jenom spontánní odezvou mezi generacemi na konci 20. století. Sbírka má svou historii i ctitele v dobách dřívějších – byla a zůstává jednou z biblí poválečného folklorismu, studovali ji a ctili slavní skladatelé – z nejznámějších Leoš Janáček a Bohuslav Martinů. Její kritické vydání za nacistické okupace v roce 1941 (editoři Bedřich Václavek a Robert Smetana zpracovali poslední Sušilovu verzi z roku 1860) bylo důležitým kulturním počinem v dobách tak těžkých pro náš národ. A právě toto vydání a jeho reprint z roku 1951 bylo předzvěstí a předpokladem spontánního hnutí v letech sedmdesátých – po těchto výtiscích se pátralo jako po valounech zlata v antikvariátech a v zaprášených rodinných knihovnách.

Pár slov o písňové pokladnici

Jak vůbec sbírka vznikla a co v ní můžeme nalézt? Ve Smetanově-Václavkově vydání se uvádí 2256 textů a 1889 nápěvů, které jsou rozděleny do tematických kategorií – písně posvátné, dějepravné, o lásce (těch je zdaleka nejvíce), svatební, o rodině, při zaměstnání, o vojně, hospodné, žertovné, obřadné. Původní objemný písňový soubor, jehož souhrnné vydání se uvádí v roce 1860, vycházel už od roku 1853 v dílčích sešitech – jednak proto, že nakladatel nechtěl vydat jeden objemný a drahý svazek a též i proto, že Sušil v tu dobu ještě stále sbíral. Tato závěrečná sbírka pojala do sebe sbírky předchozí (1835, 1840) a doplnila mnohé chybějící údaje. Sušil zprvu například neuváděl místa původu písní. V první sbírce je též okruh sběrů omezen především na oblasti, které byly relativně blízko Sušilovu rodišti – tedy kolem Slavkova a dále na jih kolem Kyjova, Břeclavi, Hodonína. Postupně však se Sušil vydával dál a dál a v poslední sbírce nalezneme i místa slezská. Vynakládal velkou námahu při cestování zvláště do míst odloučených, musel překonávat různé obtíže při navazování kontaktů s venkovským lidem – počínaje nedůvěrou, konče podezřením z nekalých úmyslů. Různým podezřením z protistátní činnosti se nevyhnul ani ze strany úřadů, naštěstí váha kněžského povolání jej chránila. Úředník M. Mikšíček, který se osobně zúčastnil některých Sušilových sběrů, vzpomíná: „Obyčejně poslal pro kde kterou zpěvačku z vesnice, aby si vespolek spíše na písně vzpomněly. Když se pak zpěvačky uvelebily na lavici okolo kamen, usedl Sušil za stůl, vyňal několik listů papíru, načrtl na první pět notových čar – a již to šlo, až byla radost poslechnout. Zpěvačky spouštěly jednu za druhou, ale obyčejně dlouho trvalo, než přišly na některou, jíž by Sušil již neměl. Tu Sušil poslouchal a jen poslouchal, nevšímaje si nikoho okolo sebe. Poslouchal upjatě sloku druhou i třetí, celý jako u vytržení a nechal dozpívati píseň celou nikoho a ničeho okolo sebe nedbaje. Jakmile zpěvačky skončily… poprosil je, aby tu píseň zazpívaly ještě jednou. Bylo na něm vidět, že je přenáramně napjat a rozčilen, a proto nikdo ho nemýlil. Jakmile zpěvačky znovu spustily, psal on si noty, a stalo-li se, že ho tyto předbíhaly, neb že on nestačoval, žádal – ne, on si poručil – aby počkaly, anebo aby ještě jednou začaly. Když dozpívána první sloka, poslouchal sloku druhou, semotam si noty poopraviv, a spolu i text opisuje. Text dal si potom ještě jednou předříkávat, aby zcela ubezpečen byl, že se shoduje na vlas, jak ho za zpívání zaznamenával. Byla-li to píseň úplně nová, bylo pak na Sušilovi viděti z oka jeho vítězoslavně zářícího, jak hrd jest z nejnovější kořisti své…“ – Zajímavé je, že do poslední sbírky v závěru přiřadil také několik velmi vzácných písní moravských Charvátů z okolí Mikulova. Sušil sám sice měl základní hudební vzdělání, ale nepovažoval se za odborníka. Přesto však chtěl porozumět hudební stránce moravských písní – je zachována například korespondence z roku 1852 s německým učitelem Johannem Koppem, kde Kopp značně dopodrobna rozebírá melodiku a původ písní a diskutuje možnosti jejich harmonizace. Pro zajímavost lze uvést, že Kopp rozdělil písně sebrané Sušilem do tří tříd:

1. Melodie jsou odvozeny z dur-mollového tónorodu. Nejpočetnější skupina.

2. Melodie jsou čistě mollové.

3. Melodie jsou odvozeny ze starých církevních stupnic.

Třetí skupinu Kopp seznal jako nejzajímavější a píše: „…bylo by žádoucí otisknout k melodiím třetí třídy doprovod, protože podle mého přesvědčení není obyčejný muzikant vůbec s to je jenom tak doprovodit. Ostatně by se ale nic nestalo, i kdyby se tyto (melodie) vytiskly jen v jednom řádku, tj. bez doprovodu: neboť unisono (bez doprovodu, nebo s instrumentálním doprovodem v souzvuku) je vlastně jejich původní podoba. A abych řekl pravdu, jejich zvláštní půvab, líbeznost a prostota tkví vlastně v pouhé melodii…“

Na základě těchto úvah, které byly pro Sušila velmi poučné a ukázaly mu složitost problému harmonizace různých typů písní, upustil v dalších sbírkách od dobře míněné snahy o harmonizační návody, kterými doplnil svou první sbírku. Sušil si dal velkou práci, aby své sběry porovnával nejen s českými sběry Erbenovými, ale i sbírkami zahraničními publikovanými v první polovině 19. století – německými, polskými, litevskými, ruskými, srbskými. Na vývoji jeho sbírek je také vidět, jak on sám pronikal do oblasti národopisu, jak se musel vyrovnávat s metodologií – řešit otázku nářečí, otázku kategorizace písní atd. Dávno před vědeckými závěry dialektologů došel k názoru, že „národní písně za dokonalý obraz podřečí sloužiti nemohou.“ Snažil se důsledně držet své zásady, aby „při textu rovně jako při nápěvích především věrnosti šetřeno, aby nic nepřimudrováno, nic proměněno, nic vynecháno nebylo.“ Přitom však „Při žádném nápěvu na jednom slyšení a napsání jsme nepřestávali, nébrž tutéž melodii několikráte pro jistotu i v jiných krajech sobě zpívati dávali, a tedy žádná melodie na povaze jediného, abychom tak mluvili, čtení nespoléhá.“ Tím, že nikde nezašel v zápisu do přílišných podrobností, případně dokonce zjednodušoval, „průměroval“ z několika znění – melodie i texty, a také tím, že mnohdy nebyl pravděpodobně schopen přesnější notace či neslyšel píseň ve správné situaci (například, když mu byla předzpívávána taneční píseň bez tance a z přednesu si udělal jiný obrázek o taktu písně), dopouštěl se „chyb“, které mu lze vytknout z hlediska pozdějšího více pokročilého národopisu. Ale ona jednoduchost, jež na jednu stranu vypadá jako slabost, se pro budoucnost ukázala být předností v životnosti a inspirativnosti sbírky. Pro spontánní, neškolené tvůrce a písničkáře, byla a stále je totiž sbírkou nejpřístupnější. Ponechává jejich fantazii dostatek prostoru pro dotvoření nových interpretačních podob, poskytne první melodický či textový impuls pro tvůrčí fluidum – co více si lze přát pro skutečný vývoj „lidové“ hudby? Jestli někde leží jádro stále živého poselství této impozantní sbírky, pak s největší pravděpodobností zde. A my vám za to velmi děkujeme, milý a vážený Františku Sušile!

P.S. Tento text vznikal v době, která těsně předcházela vydání knihy Sušilovské zrcadlo (2005). V ní se autor těchto řádků snažil shromáždit nejen základní údaje o Sušilově sbírce (příspěvek prof. Dušana Holého), ale především svědectví (vyznání, rozbory) dvaceti osobností různého věku i profesního zaměření, které sjednocoval společný jmenovatel: láska a tvůrčí vztah k Sušilově sbírce. Mezi autory najdeme významné folkloristy, hudební vědce, redaktory, spisovatele, učitele, zpěváky a muzikanty, kteří tu více tu méně odlehčenou a osobní formou o ní pojednávají.

P.P.S. Publikace Sušilovské zrcadlo je stále dostupná ke koupi na stránkách projektu Píseň duše (http://www.pisen-duse.webnode.cz).