KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Slovácký krúžek v Brně uspořádal 1. června 2018 v Besedním domě koncert na počest Františka Sušila. Den předtím tomu bylo 150 let, co zesnul tento zasloužilý kněz, básník, teolog, překladatel a především první důkladný sběratel moravských lidových písní. Přes dvě hodiny zněla z úst zpěváků a muzikantů z celé Moravy před vyprodaným sálem jedna písnička ze Sušilovy sbírky za druhou – tedy především z Moravy jihovýchodní a z Brněnska. Bylo to impozantní, stejně jako je impozantní Sušilova sběratelská práce.

V době, kdy nejezdil vlak ani autobus, kdy do většiny míst nevedla silnice, ale často jen nezpevněná cesta, putoval povětšinou pěšky, prázdniny co prázdniny, profesor bohosloví moravskou krajinou, přespával na farách a tam také většinou zaznamenával písně od sezvaných místních zpěváků. Většina zápisů pochází z jihovýchodní Moravy (ale dost je i ze severu), často se objevují záznamy i ze širšího Brněnska, odkud Sušil pocházel (rodný je Rousínov). Ale on proputoval Moravu i na západ. Došel až k její západní hranici a zapisoval na Dačicku a Telečsku. Připomínka těchto cest na koncertu chyběla.

Pořádáme s mým tátou od roku 2013 setkání u cyrilometodějského památníku ve Světlé pod vrcholem Javořice na západní hranici Moravy. Snažíme se, aby při tom zazněl i moravský zpěv. Tátu napadlo, že bychom letos mohli připomenout i sušilovské výročí a já jsem si vzpomněl, že Sušil doputoval až do nedalekého Mrákotína (farnost, pod níž spadá Světlá), kde zapsal 4 písně. Věděl jsem také, že v kostele tam zpívají ženy, které znají i nějaké místní lidové písničky. Mohly by nějaké zazpívat pro nás? A třeba budou znát i nějakou z těch Sušilem zapsaných.

Domluvil jsem si s nimi schůzku na místní faře. Nebylo to jednoduché: „Děláme teď sena. Víte, co je to za nervy? Zaprší, nezaprší, už aby to bylo doma! Na nic jiného se nemyslí.“ – No, sešli jsme se nakonec, pět zpěvaček, odhaduju průměrný věk kolem sedmdesátky, a já. Sedíme naproti sobě v místnosti s malovaným stropem a já říkám: „Znáte Františka Sušila a jeho sbírku?“ – Mlčení. Pak: „Ale máme tady seznam lidových písniček, co s námi zpíval pan farář z Nové Říše.“ – Kouknu na to, samé slovácké a valašské populáry, ale z tohohle kouta Vysočiny nic. „Hm, a znáte nějaké písničky odsud?“ – „Ani ne.“ – „No, počkat, ale když jsem vás naposledy slyšel u nás ve Světlé v hasičárně, tak jste zpívaly takovou veselou, prý od někoho ze Sumrakova!“ – „No, jo, ‚pivečko‘! Od Vaška.“ – „A to je nějaký starý muzikant?“ – „Ale ani né, on sice hrával na harmoniku, ale my jsme se s ním dřív scházeli v Částkovicích, sedávali na lavičce a zpívali jsme ty jeho písničky. Tahle je jedna z nich.“ – „To jsou nějaké staré místní písničky?“ nevzdával jsem svůj romantický boj. „Ne, spíš něco jako dechovka.“ „Tak mi něco zazpívejte, prosím.“ – A ony v krásném trojhlase zpustily:

Lidičky, já mám rád pivo,
za pivo ženu bych dal.
Že mi to pivíčko chutná,
všechno bych proň udělal.

Má stará doma mi říká,
vochmelko, nač tolik pít?

Vždyť pivo škodí na zdraví,
nemusíš jich tolik mít.

Já když jsem jednou vám stonal,
k doktoru musel jsem jít.
Doktor mně předepsal pivo,
jen jedno pivíčko pít.

Já jsem vám všechny je převez,
k dvanácti doktorům šel.
Každý mně předepsal pivo
a já jich zas dvanáct měl.

A pak se to rozjelo. Jedna zpěvulka povídá: „Já jsem z Borovné a mám jednu písničku, kterou zpíval můj dědeček. On se narodil 1888 a já si pamatuju, že ho jednou navlíkli do kroje, byl mu malý, a on zazpíval tuhle písničku.“ A zazpívala ji (záznam mám!). Druhá se přidala: „My jsme dvojčata, Fialovy. Maminka nás naučila písničku:

Já jsem jak ta fialenka, fiala,
a to hnedka od malinka, od mala.
Já se chovám skromně,
příkladem je pro mě fialinka, fiala.

A kdyby se vášeň ve mně ozvala,
i kdyby mně dívka k sobě pozvala,
já se chovám skromně,
příkladem je pro mě fialinka, fiala.“

Pochopil jsem, že jsem se ocitl v ráji zaslíbeném a folklorismem nepolíbeném. Říkám: „Donesl jsem vám noty s těmi starými písničkami.“ – „My noty neumíme.“ – „A když to zkusím předzpívat, naučily byste se to?“ – „To ano.“ Řekl jsem to v jakési euforii, nechtěje ztratit číslo v programu, ale vzápětí mi došlo: Ty nejsi žádný zpěvák, zvládneš to? – Pokusil jsem se zanotovat písničku ze svatebního obřadu zapsanou Sušilem:

Dvanáct trubačů troubilo
a to všecko panně nevěstě sloužilo.

Trubte, trubači, vesele,
dokad já mám zelený věnec na hlavě.

Až já věneček pozbydu,
tenkráte už víc veselá nebudu.

„Jéé, ta je krásná,“ vydechly zpěvulenky. „To mohli zpívat naši praprarodičové.“ Seděli jsme proti sobě, ony obdivovaly, že jsem cosi přelouskal z not a já jsem zas obdivoval je, jak přirozeně podle sluchu vytvářely další hlasy k základní melodii. A zkoušeli jsme si to jednou, dvakrát, třikrát…

Ochraptělý netrénovaný zpěvák, amatérský sbormistr, ukončuje zkoušku: „Přinesu si na to zpívání i housle a melodii pro jistotu předehraju, ano?“ – „Však tak to tu určitě dřív bývalo! Byly tu jenom housličky, nanejvýš klarinet,“ říkají zpěvačky. Vracíme se do dob Sušilových a postava neúnavného sběratele nám stojí za zády.

Připozdívá se, už je skoro tma. Končím zkoušku, vypiju v hospodě jedno pivo (no, dvě) a vydávám se tmavými lesy do kopců. Musím ještě zdolat pěšky pět kilometrů stoupání, než dorazím do svého útočiště pod vrcholem Javořice. Připadám si tak trochu jako František Sušil. Taky jsem snad k čemusi budoucímu přispěl.