Teorie velkého šplouchu aneb Jak se nenechat zatopit
Bouře bez Shakespeara
Akademie věd České republiky připravuje cyklus populárně vědeckých dokumentů Tiché hrozby. Jeho čtvrtý díl se jmenuje Bouřlivé počasí a premiéru měl v pátek 8. června 2018 na Veletrhu vědy na výstavišti v pražských Letňanech.
Snímek, jehož název je vzhledem k označení celého cyklu poněkud paradoxní (přitom přesný – pojednává především o počasí, nikoliv o podnebí), představuje jednak bouřky jako komplexní jev, jednak práci několika pracovníků Akademie věd. V tom se nepouští do příliš odvážných uměleckých experimentů. Poznamenejme jen, že snaha o maximálně přirozený projev protagonistů občas sklouzává k promluvám v nápadně obecné češtině (kromě jiného s přemírou ukazovacích zájmen), na druhé straně ale ponechává vědecké pojmy typu „prediktabilita“ (předpověditelnost). Trochu jako zjevení v tomto rámci působí prostá unikátní výpověď člověka, který nedávno přežil přímý zásah bleskem.
Většina atraktivních záběrů bouřek je vcelku pochopitelně převzata ze služby YouTube. Bohužel k nim není doplněna lokalizace, takže divák neví přesně, co je kde možné. Aspoň se dozví, že až poměrně nedávno připustili odborníci výskyt tornád i v Česku. Zcela původní jsou ovšem například zrychlené (časosběrné) záběry na vývoj konvektivní oblačnosti, a ty jsou zřejmě nejpůsobivější. Do oblasti výtvarného estetična zabrousíme, když zjistíme, jak překvapivě ozdobná může být struktura ledové kroupy (na řezu).
Velký šplouch
Základem většiny bouřek je konvekce v atmosféře, tedy velmi rychlé výstupné a sestupné pohyby vzduchových hmot, obvykle plošně málo rozsáhlé, omezené. Viditelným projevem bývají typické kovadlinovité bouřkové mraky – dešťové kupy čili kumulonimby. Déšť může mít až povahu přívalových srážek. Film připomíná rekordní „šplouch“ 25. května 1872 na Plzeňsku, který kromě „obvyklých“ škod přispěl k velkému sesuvu, jímž vzniklo Odlezelské (též Potvorovské či Mladotické) jezero, svého druhu nejmladší v Čechách.
„S přívalovými srážkami neuděláme vůbec nic,“ přiznává hydrolog, „ale pro ohrožená malá povodí dokážeme navrhnout a provozovat varovný systém“. V ČR jich už existují stovky a jejich účinnost lze podstatně zvýšit zapojením tenzometrů, které zjišťují, jak pevně je v půdě vázaná voda. Podle toho lze předpovědět povodňový efekt. Dosud to vesměs bývá nahrazováno, arci nedostatečně, využitím tzv. indexu předchozích srážek v příslušných modelech. Existují velmi přesné předpovědní modely počasí, které se ale musejí velmi zjednodušovat, aby je i špičkové počítače dokázaly zpracovat v čase kratším, než na jaký je samotná předpověď určena. Vždycky ovšem platí, že rovnice není realita.
I když je cyklus věnován „síle přírody“, jeho poslední, pátý díl se bude věnovat vlivu člověka. Bude o suchu a půdní erozi a troufáme si odhadnout, že je nač se těšit. Letos na podzim, nebo napřesrok na jaře budou jednotlivé díly cyklu (mají stopáž 26 minut) postupně uvedeny na ČT 24, vždy komponovaně s diskusí odborníků na dané téma. Na webu ww.tichehrozby.cz si každý může prohlédnout ukázky z již hotových dílů a hlavně si může domluvit projekci ve škole, v kině nebo jiném kulturním zařízení. Hlavním cílem projektu je totiž informovat širokou veřejnost a zejména středoškolské studenty o špičkové české vědě. Projekci může doplnit i beseda s tvůrci cyklu či vědci, kteří se na výzkumech představených v tomto vědecko-populárním cyklu podíleli.
Tiché hrozby: Bouřlivé počasí. Akademie věd České republiky, 2018. Scénář a režie: Martina Spurná. 26 minut.