Obživlosti: Před padesáti lety
Docela přesně si pamatuji červen 1968. Udělal jsem přijímačky na střední školu Na červeném vrchu v Praze 6. Vypadalo to, že ze mne bude rocker. Ve skupině Breakers (což se překládalo jako lamači, anebo vlna před námi) jsem řezal do kytary. Aparaturu nám převážel stejný taxikář, který vozil Olympic, Matadors, Flamengo a další „kolegy“. To v patnácti hodně znamenalo. Po koncertě na parníku na Vltavě jsem se dokonce propiskou podepsal na ruku slečně, která tvrdila, že s mytím je konec. Měl jsem před sebou letní házenkářské soustředění s Aritmou Vokovice a chmelovou brigádu, na kterou pak kvůli okupaci nedošlo…
V sobotu ráno jsem otci chodil do vzdáleného novinového stánku u nás v Liboci pro Literárky, Reportér a Kultúrny život. Jeden exemplář pro něj do Prahy chodil z Bratislavy a byl v něm jeho sloupek s fotografií a podpisem. Mému otci tehdy bylo 41 let. Jako kluk jsem ho vídal u jeho velkého černého pracovního stolu nad korekturami. Z dětství pamatuji, že jsme v bytě místo obligátního obýváku měli otcovu pracovnu. V roce 68 mu vyšla třetí knížka – jak se později ukázalo, poslední.
Po srpnu 68 už nenapsal nic. Jako historik, zabývající se moderními dějinami Polska, Maďarska a Jugoslávie, byl kýmsi v Rudém právu shledán revizionistou. Měl po kariéře a nakonec byl rád za práci podnikového právníka. Než se tak ale stalo, nastoupil otec do nově vznikajícího historického ústavu v Bratislavě, kam jsme se přestěhovali. Ten ústav byl sice záhy zrušen, ale v Bratislavě už jsme zůstali a do Prahy jsem se vrátil až za dlouhých třiadvacet let…
Jako mají rodiče představu, co by měly dělat jejich děti, mají občas děti představu, co by měli dělat jejich rodiče. Já jsem chtěl svého otce opět vidět u jeho černého pracovního stolu, jak píše. Alespoň do šuplíku. Židle, na které otec sedával, skončila vyhozená ve sklepě, když se jí ulomila noha. Podařilo se mi ji opravit, vyměnit opotřebované čalounění, obnovit oprýskaný lak a zrestaurovanou jsem ji otci věnoval s výzvou, aby začal znovu psát. Neuspěl jsem. Problém zřejmě nebyl v chybějící židli.
Já jsem pak začal psát do novin a pracovat v rádiu zhruba ve věku, ve kterém můj otec v médiích končil. Mezi tím ovšem uběhlo dvacet let, kdy on už nepsal, a já ještě ne. Nedá se tedy říct, že bych kráčel v otcových stopách anebo že jsem navázal na přetrženou nit. A určitě jsem nezdědil otcovo know-how. Mou práci sice četl a poslouchal, ale pamatuji si vlastně jen jednu jeho kritickou poznámku anebo spíš přátelskou připomínku ohledně publicistova pohybu v politickém minovém poli: „Nemůžeš současně kritizovat všechny,“ řekl mi „musíš si někoho vybrat!“
Je to rada od otce, proto si ji pamatuji. A i když se říká, že dobré rady je třeba poslat dál, nikam ji neposílám a čekám, že třeba přijde chvíle, kdy dám otci dodatečně za pravdu. Třeba si jednou někoho vyberu. Tehdy před padesáti lety, v červnu 68, jsem měl vybráno. Zamlouval se mi Alexandr Dubček. Ostatně jako všem, co jsem znal. Byla to myslím dobrá volba, vybral bych si ho z nostalgie i dnes.