Obživlost: Evropská prognóza
Jen prognostici a jasnovidci vědí, co s námi bude. My ostatní žijeme v iluzi, že bude to, co je. I kdybychom předpokládali, že se stane něco, co nepředpokládáme, neuměli bychom být konkrétní. Prognostici konkrétní jsou, ale na jejich prognózy se naštěstí většinou zapomene dřív, než se nesplní.
Existují ekologické prognózy, podle kterých se planeta stane neobyvatelnou, demografické prognózy, že populace tak zestárne, že pracující neuživí důchodce, anebo prognózy futuristů, podle kterých budoucnost patří nevyzpytatelné umělé inteligenci. Jistá je ale pouze mystická prognóza posledního soudu. Podle prognózy, kterou jsem slýchal v dětství, dnes mělo platit „každému podle jeho zásluh“ anebo dokonce už „každému podle jeho potřeb“. Realitou je ale odvěké homo homini lupus, což by šlo přeložit „každému co si urve“.
Pokud jde o evropskou prognózu, jsme svědky prohlubující se skepse, která mi připomíná nespokojenost s RVHP. Kritici EU tvrdí, že celý projekt byl už špatně založen Jeanem Monnetem, takže to, co nám dnes nejvíce vadí, čili deficit demokracie, není způsobeno chybou v procesu. Odstranit deficit demokracie lze pouze uspořádáním Evropy na nových základech.
Vadný systém se pozná podle zatvrzelosti, se kterou o sobě tvrdí, že k němu není alternativa. EU stejně jako kdysi RVHP dělá vše proto, aby alternativa neměla šanci, neboť od chybějícího plánu B odvozuje nezbytnost pokračovat vpřed ve slepé uličce. V míře, kterou náš život ovlivňují vnější okolnosti, je třeba se bránit. Kabát prostě nikdy nemůže být bližší než košile.
Jako jednotlivci doplácíme v EU na tři věci: na volný pohyb osob, který snižuje naši bezpečnost, na volný pohyb zboží, který devastuje životní prostředí a křiví trh práce, a na volný pohyb kapitálu, ze kterého na náš úkor těží nadnárodní korporace. K tomu unijní regulace omezují naši individuální svobodu a zestejňují regiony s odlišnou tradicí a svébytnou kulturou. Pokud se to bralo jako daň za bezprecedentně dlouhý mír, od války na Balkáně to neplatí. Po Katalánsku pak neplatí ani to, že EU respektuje právo na sebeurčení.
Přijde mi zvláštní, že nic z toho jsem netušil v roce 1990, kdy jsem si na nový Favorit kupoval unijní modrou samolepku se žlutými hvězdičkami po obvodu. Samozřejmě na mém autě s československou SPZ neměla co dělat. Do unie, kterou jsme vnímali jak bohatý klub pro lepší lidi, bylo daleko a zmíněnému Favoritu evropská samolepka do EU nepomohla.
Mluvil jsem před pár dny s euroskeptickým europoslancem Jiřím Paynem. Jeho know-how na reorganizaci Evropy spočívá v prostém triku, že členské státy ve svých ústavách zruší klauzuli o nadřazenosti unijního práva nad právem členského státu. Zdá se to být praktický způsob, jak se zbavit diktátu Bruselu, který už každému členovi více škodí, než pomáhá. Pokud ale jde o evropskou prognózu, vsadil bych spíše na setrvačnost diktátu, než na volbu svobody.