Vzpomínky na budoucnost
Vystavovat ve sklepě – pro všechny smysly
Vystavovat v netradičních prostorech, jako jsou chodby, půdy, sklepy, je výzva i riziko pro každého kurátora. V brněnské Kafaře dokonce vystavují na schodišti.
Tzv. Experimentální prostor GASKu využívá některé renovované prostory bývalé jezuitské koleje – „lázně, sklep a předsklepí“ k výstavním projektům, které svou atypičností mohou souznět s alternativními postupy výtvarníka. Otevírá se zde architektonicky původní prostor k intenzivnějšímu působení na další smysly návštěvníka.
Akustické vlastnosti výstavního prostoru ve sklepení a bývalé lázni kutnohorské jezuitské koleje využila ke své zvukové instalaci v létě vystavující Lada Semecká. Její „zvonkohry“ a nezvyklé ozvučné mísy mohl návštěvník sám rozeznít. Akustické vjemy zesílené klenbou nabízely živoucí fyzikální protipól skleněných obrazů, v nichž Semecká jako by zachytila zvukové vlny oné chvíle, kdy tuhlo sklo rozlévané do plochy obrazu.
Rovněž současnou výstavu Moondust v Experimentálním prostoru II Galerie Středočeského kraje doprovází akustická stopa. Černobílé fotografie Kristýny Erbenové prosvěcované ve sklepě bodovými reflektory podbarvuje jednoduchá melodická linka meditativního charakteru. Vstoupili jsme do tmy – a náhle jsou obrazy zbytků kostí v popelu, podivných dřev či živočišných torz prozářeny světélkujícími body. Divák se z tísnivé existenciály pozdvihne do nadoblačných snů a uklidňujícího vesmíru. V prostoru bývalých lázní jsme pak přeneseni do pohádkově mytologického světa.
Pohledy do tmy
Kristýna Erbenová fotografuje výhradně v noci. Vstupuje do divoké přírody a míří svůj objektiv někam do tmy. Ale je vůbec něco vidět ve tmě kromě našich smyslových představ, kromě mozkem generovaných počitků, které barevně a tvarově vnímáme jako zrakové vjemy? A co tam spatřuje Kristýna Erbenová?
Identifikační kroky přivádějí diváka nad jednotlivými fotografiemi k interpretačním variacím a hře s významy. – Jeden opravdu tajemný průhled do noci jsem si pojmenoval Zrození víly: Je noc? Je den? Kdyby byl den, byly by tu stíny. Zde není nic. Jen mokrý odlesk z nebe. – V popředí vajíčko. Rybí oko. Měchýřek rybí dušička. Čeká. Pulzuje. Dýchá. Pracuje ke zrození. A zase dlouhé hodiny čeká. Pak před úsvitem jikra pukne a vystoupí mořská panna. Víla měsíčního paprsku. Jmenuje se Jeseterka. Ale říkejme jí Terka, Terezka. Na obzoru jí v přístavu zažehli na uvítanou tři ohně: zelený, oranžový a rudý. Jestlipak ji tím přilákají až k sobě?
Noční fotografování
Divák si klade otázku, jak vlastně takové pozoruhodné fotografie vznikají. Při fotografování tmy většinou netušíme, co v ní fotoaparát objeví, co se vyjeví na filmu, až bude vyvolán. Možná tam neuvidíme nic, nic než stíny předmětů, krajiny, chvění porostu. Fotografické průhledy do tmy vyžadují dlouhou expozici, promyšlenou hloubku ostrosti, přesto nás překvapí šmouhy, které zbyly z mraků, neostré vlnění vodstva, v pěnu proměněné jiskření měsíčního svitu na hladině. Práce s neočekávaným a akceptace náhody se stává důležitou součástí umělčiny práce.
Na straně autora je základem nočního fotografování trpělivost. Pomalé soustředění dovede umělce na hranici nehybnosti. Nehybnosti, aby spatřil a zaznamenal pohyb. Nehybnost je podmínkou vnímání pohybu: kolem nás i v nás. Jen zpevněná fotografická kamera umožní na nehybné filmové políčko zaznamenat pohyby v zorném poli objektivu! Nezastaví plynutí. Jen prodlouží čití. Složí počitky vedle sebe bez mrknutí víček. Padající hvězda nakreslí linku, zakotvené hvězdy křivku. Hřbety vln vyšlehají světelnou pěnu. Družice na orbitu nabliká na své dráze obláčky jak z výfuku. Byl-li nad námi mrak, vybílí kus oblohy až k horizontu. Tolik toho stihne vykonat vesmír, než se uzavře dlouhá, několikaminutová expozice při nočním fotografování.
Průhledy do času
Každý, kdo se jen trochu pohne, ztratí svou tvář. Noční portréty a zátiší pozbývají svou věrnou podobu. Přicházejí o své ladně vykrojené křivky, o detailní perokresbu řas, pestíků či srsti. V měsíčním světle vymalované obrazy však získávají něco, co se běžným snímkům nedostává. Ne, není to pohřební napětí, vždy tak trochu strašidelné a trochu romantizující. Není to ani strojená morbidita postapokalyptických kulis novodobých urbánních rozvalin. Poctivé noční fotografie umožňují pohlédnout do obrazu v časové hloubce, v celém intervalu snímání. Délka expozice, optické vlastnosti kamery a citlivost filmu umožní zaznamenat nejen, co fotograf vidí nebo tuší, že vidí, nýbrž i příznaky objektu a vlastnosti světa, které před zmáčknutím spouště neviděl. Minuty, po které si krajina, objekty nebo portrétovaní mohou před objektivem dělat, co chtějí – fičet, chvět se, mrkat, padat, otáčet, odlétat či plout po obloze – musí fotograf jen nehybně vyčkávat u přístroje a doufat.
Noční fotografie odhalí skryté pohyby věcí, ohýbání světla, růst ledu, tanec písku, dech větvoví. Spojuje do jednoho obrazu úzkosti i tichou radost, jak se přelévaly v neviditelné tváři portrétovaných modelů. Na nočním obraze splývají ostré obrysy, hranice mizí, stín je současně zrcadlem, propast pahorkem. Svět, který takto objevuje, odhaluje a představuje Kristýna Erbenová, jako by nebyl vezdejší. Je podivuhodně ryzí, jako by ani nebyl zatížen vinou člověka a hříchy lidstva. Kristýna Erbenová vynáší ze tmy Austrálie svět nedotčený lidskou civilizací. Svět před příběhem člověka, před příchodem nerozumné bytosti homo sapiens sapiens, svět na prahu zrození mýtu.
Vzpomínky na budoucnost
Umělecky zpracovaný a esteticky představovaný svět fotografického cyklu Moondust je vskutku časoprostorem s vlastními etickými a hodnototvornými principy. Téměř bezvýhradné očištění obrazu od antropoidních motivů, resp. upozadění lidského elementu z prvního i druhého plánu, převažující soustředění na florální objekty, nápadné podhledy, poetika makrofotografie – to dohromady přivádí pozorovatele na ontologicky přehlednější rovinu. Svět jako by byl čistší, původnější, jako bychom se tu navrátili k počátkům bytí. Je to svět nesoucí jen prapůvodní mýty. Svět, kde se mytologické bytosti teprve zrodí z nitra země, z mořské pěny, z kořene na útesu. Pastvina jednorožců je támhle za tím vrškem a toto byl možná hřbitov bohů. – Ne, to není pohádka. Takhle asi vypadal svět před příchodem civilizace. Mořská pěna na počátku a v hromádce popela opálené kosti. Mezi tím klene se i hroutí sláva i ubohá nicotnost veškerenstva. Obrazy nasvícené měsíčním svitem jako by nás přiváděly do krajiny hříchem nezatížené, jako by snad ani nebyla na této zemi. – To poslední, co zbývá poznamenat, jsou vzpomínky na budoucnost.
Pozorný divák, který okouzlen výrazovou čistotou stylu přihlíží tomuto divadlu, nemůže nepostřehnout cizorodé detaily ve třetím plánu. Na „zrození Panny“ jako by dohlížel nad obzorem maják: to k čertu vypadá jako vzdálená přístavní navigace. A tady linka z obláčků na noční obloze: stopa tryskáče? A konečně ten filtr, co visí na černobílých fotografiích jak záclona, přes niž autorka fotografovala: proč nese vzor číslic a rámečků? Jsme znejistěni. Kulisy předmytologického světa někdo kontaminoval technickými příznaky. Je-li toto obraz neposkvrněného společenství, vzdálení nositelé civilizačních vymožeností o své přítomnosti dávají tušit. Věčné otázky Odkud jsme přišli? Kam kráčíme? jsou znova přinášeny na pořad dne. Má člověk ještě šanci najít své čisté, prapůvodní, životodárné kořeny? Ať chtěla, nebo nechtěla, Kristýna Erbenová nám svými fotografickými pohledy do tmy otevírá i tuto sebereflexivní připomínku potlačované dimenze naší existence.
Kristýna Erbenová: Moondust. Galerie Středočeského kraje, Experimentální prostor I, II. Kutná Hora, 23. 9. 2018 – 3. 2. 2019. Kurátorka: Veronika Marešová