KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Dokončení reportáže ze zaslíbené země alternativní pedagogiky, medicíny a farmacie na švýcarském severu.

Švýcaři tu- i cizozemští

Každý můj večer ve Švýcarsku vypadá stejně: Se spolubydlícím (a zároveň vedoucím výpravy) doktorem Lukášem dlouho do noci vedeme hovory s naším "domácím“ Cliffem a jeho ženou Silvií (která je – na rozdíl od svého manžela, Švýcara jako poleno – typickou Švýcarkou dnešk:a  její tatínek je italsky mluvící Švýcar a maminka Norka). Když si naši poctoví hostitelé chtějí dát soutěž, kdo z našich dvou týmů zná víc osobností z té druhé země (sami znají Václava Havla), vysypu na ně s neskromností (poněkud redukukovanou pointou svého rodinného spojení se Švýcarskem) všechny velké Švýcary, které znám: kromě psychologa Junga, o kterém se bavíme dnes a denně, taky filosofa Rousseaua, malíře Paula Klée, skladatele Honeggera, architekta Le Corbusiera, dramatika Frische a především mého milovaného dramatika Dürrenmatta. Vypočítávám i všechny slavné „Švýcary odjinud“, kteří se v této rajské zemi usídlili: kromě antroposofů Rakušanů (a doktorů) Steinera a Hauschky a indonéské Holanďanky Wegmanové i spisovatele (a nositele Nobelovy ceny) Němce Hesseho a židovského Bulhara Canettiho a taky židovského Maďara Kishona, anglického Američana Chaplina a českého skladatele Martinů – ale i písničkáře Karáska a humoristy Škutinu, Vejvodu a Michala, kteří se ve Švýcarsku usídlili díky tomu, že Bůh byl v Nešťastném srpnu přítomen. To bylo tak: ačkoli se švýcarští prezidenti každý rok mění, v roce 1968 seděl v prezidentské kanceláři sociální demokrat Willy Spühler, který byl předválečným kamarádem Tomáše Garrigua Masaryka a jeho zeť byl Čech, a tak si po okupaci Československa stoupl před švýcarský parlament a řekl: „Milí krajané, za války jsme nepustili do země Židy z okupovaných zemí, dnes to můžeme napravit, když pro uprchlé Čechoslováky pošleme do Rakouska a do Německa vlaky.“ A tak dodnes nejvíc českých emigrantů z roku 1968 žije ve Švýcarsku. Kromě mojí mámy a jejích rodičů, kteří se v roce 1971 vrátili ze Ženevy do ČSSR, dodnes nevědí, jestli udělali dobře, a jen já vím, že udělali, protože ačkoli se ve Švýcarsku cítím bezpečněji než doma (Zdeněk Bakala bydlí daleko, až dole ve francouzském kantonu Vaud), bez české kultury nedokážu vydržet déle než týden, a po nočních debatách o Švýcarsku si dlouho do noci čtu v knížce o historii pražského Národního divadla…

Jmelí jako sloveso

…ale přesto vstávám brzy, protože dnes máme exkurzi do laboratoře Heimmitellabor, kde se vyrábí lék Iscador, který zpomaluje růst rakoviny. Pospíchám úzkými hobitími uličkami, z domů s typickými středomořskými okenicemi (ačkoli Středozemní moře je ještě daleko a na ranních dubnových ulicích dvojměstí Dornach-Arlesheim leží stejná jinovatka jako u nás doma za Alpami) a přitom si všímám, že příliv cizinců, kteří přicházejí pracovat a dožít do země zaslíbené, pokračuje: na každém druhém domě je cedulka s nápisem MUDr. – a za ní nejrozmanitější španělská, italská, finská, skotská, ruská, ale i turecká a indická jména. Dnes tedy uvidím další laboratoř, zásobující léčivy nejen tuto Mekku alternativní medicíny, ale celý svět. Kluka, který chodil za babičkou do práce kolem zbraslavské Léčivky, jejíž výpary sice omamovaly celé město, ale nikdo nevěděl, z čeho se tamní léčiva vyrábějí, jako první překvapí, když nám ředitel laboratoře ještě na ulici před skromnou budovou své výrobny ukáže nad sebe, na strom, který je obsypaný jmelím. Pak nás provede čtvrtí, kde před jinými (zcela soukromými) domy stojí další takové stromy, z nichž někteří zaměstnanci Heimmitellabor na štaflích právě sklízejí. O této rostlině se dozvíme leccos zajímavého. Zakladatelé Švýcarska, staří Helvéti (kteří jako první přišli se zdejší tradicí léčení jmelím) jí říkali obrácená rostlina, protože (podobně jako jí zpomalovaná rakovina) v mnohém funguje obráceně: v zimě (kdy ostatní rostliny zazimují) z koruny vyhání tvar kořene. Ředitel nás vyzývá, abychom si jmelí i „osahali“ zrakem, čichem a hmantem. Mě z rostliny, kterou jsem doposud viděl jen pozlacenou nebo postříbřenou, zaujme trvanlivost její bobule: nedá se za žádnou cenu rozmáčknout; jen se protrhne a pevný vnitřek, podobný vnitřku velice tuhého angreštu, po vhození na blízkou zeď pomalu „stéká“ po omítce dolů…

Pro účel výroby Iscadoru se používá jmelí, které roste na dubech, borovicích, smrcích a jilmech, a to zdaleka nejen těch, které vidíme zde – laboratoř do jeho pěstování zapojila farmářské rodiny z celého Švýcarska. Sklízí se dvakrát ročně, v zimě a v létě, a každá z těchto dvou směsí má výrazně jiné složení, o čemž se pouhým okem přesvědčíme v továrně samé: letní šťáva je rudá, zimní žlutá. Iscador se vyrábí ze směsi, která vzniká v kotli, kde masivní kovový disk mísí letní šťávu, do níž po obvodu kotle z hadiček rytmicky vkapává šťáva zimní. Po návštěvě laboratoře se vydáváme do jejího zázemí, kde nám promítají film o farmáři, který onemocněl rakovinou a začal se věnovat pěstování jmelí pro výrobu Iscadoru, a také si prohlížíme grafy o způsobu používání Iscadoru. Před sto lety, v době, kdy trojice doktorů, jmenovaných na začátku článku, Iscador vyvinula, neexistovala žádná klinická studie o jeho účincích. Dnes z testů, provedených švýcarskými státními laboratořemi, které jsou ekvivalenty našeho Státního úřadu pro kontrolu léčiv (které nejsou – stejně jako náš SÚKL – nikterak nakloněny alternativní medicíně), vyplývá, že ti, kdo trpí rakovinou a užívají jej, prožijí průměrně o 5, rekordně až o 20 let více oproti těm, kdo jej neužívají. „Moji“ souputníci, čeští a slovenští lékaři, o tom dostávají odbornou publikaci, kterou si (ač laik) odnáším domů i já.

Goetheanum

Odpoledne trávíme volnou zábavou. Já se vydávám do Goetheana, jehož kubistické tvary zdí a dveří, kde nenajdu jediný pravý úhel, futuristické omítky, které přecházejí z jedné barvy do druhé, důmyslné skleněné lustry vybroušené tak, aby se v nich odrážely všechny barvy spektra, a dubové jmenovky na dveřích, psané typickým steinerovským fontem, mě odjakživa inspirují. Po obligátní prohlídce Steinerových skic slovanských mužů (kterým tento rodilý Rakušan předpovídal dějinnou epochu, kdy jejich společenství bude v čele světové civilizace), navštívím místní knihkupectví, kde se (zřejmě díky Steinerovu zájmu u jazykovou etnologii) najdou překvapivé spisy o národu Romů, Gruzínců, ba i Werfelův překlad mystických poznámek Otokara Březiny (!) a kde mě místní paní prodavačka, vidouc můj upřímný zájem (i zde pravděpodobně nevšední) podaruje typickým antroposofickým upomínkovým předmětem: fleškou kubistického tvaru. Pak zajdu do místní kavárny, kde potkám svoji učitelku dr. Anežku Janátovou, o jejíž přítomnosti ve Švýcarsku jsem neměl ani tušení. Jdeme pak po chtěně nepravidelném chodníčku alejí za obrovitou budovou Goetheana, prvního stavebního komplexu dějin, postaveného z železobetonu, kolem nás ubíhají kubistické domečky a stromy (jejichž koruny jsou ošetřené tak, že i ony vypadají kubisticky), a já vyprávím Anežce o své nové práci ve světoznámé pečovatelské firmě. Když dopovím, stojíme před budovou teplárny, která vyrábí vodu a páru, jež vyhřívají celý tento komplex, a jejíž rohatý tvar silně připomíná ozdobu čertovské hlavy…

Daktylská škola

Druhý den, poslední den našeho pobytu, začínáme na základní waldorfské škole ve vedlejší vesnici. Mám zpoždění, a tak na zastávku vlaku, kde se máme sejít, sjedu jednu zastávku úzkou tramvají, která brázdí ulice švýcarských měst. Dornach sice leží dobrých deset kilometrů za hranicemi Basileje, ale kromě vlakové trati Basilej-Délémont mezi nimi vede i tramvajová linka 10. Tou ale dnes nepojedeme, protože v Birsecku, kam míříme, nestaví. Ve vlaku mě zaujme švýcarský dědeček s baretem, který vypadá jako typický francouzský venkovan ze starých filmů s Jeanem Gabinem a Louisem de Funès. Je to logické: vlak vyjel z francouzsky mluvícího kantonu Jura a „do němčiny“ vjel pouhých osm zastávek před Dornachem. Drobné krajové invarianty mě ale přestanou vzrušovat v šatně birsecké školy, na jejíchž věšácích najdeme dětská křestní jména z celého světa, včetně slovanských – a v tělocvičně děti doslova všech ras a národů. Jejich paní učitelka nám ukazuje, jak cvičí eurytmii a Sprachgestaltung = řečovou výchovu. Já jako student waldorfské sociální školy už jejich základy znám, ale moji „kolegové“ lékaři, kteří něco takového vidí většinou poprvé, nedýchají úžasem nad tím, jak dokonalý balet vznikne z pohybů dětí, které si v kruhu rytmicky předávají dvě základní eurytmické rekvizity: měděné tyčky a dřevěné koule, přičemž si je střídavě podávají z různých stran a v různě „brejkujících“ rytmech. Sám z vlastní výuky vím, že tenhle „koncert pohybů“ není určen jen pro oko přihlížejícího, ale především pro naladění a sladění dětí samých.

Nyní je řada na nás, hostech, abychom podobné „sounaladění“ zkusili. Učitelka píše na tabuli slova a překladatel Lukáš je tamtéž dole (z předem přinesené knihy) přepisuje do češtiny. Jde o slova Homérovy Iliady v daktylském hexametru. Učitelka nám vysvětluje, jak funguje daktyl: první slabika přízvučná, dvě nepřízvučné, první přízvučná, dvě nepřízvučné, a tak dále, v tomto rytmu se nesou dva základní eposy a desítky divadelních her, ve kterých do moderních časů ubíhal základ evropské kultury. Naučíme se těm veršům a pak pomalu postupujeme v kruhu s tlesknutím na každé přízvučné slabice. Za dva kruhy se utiší rej myšlenek v mé hlavě. Za dva další jdu s radostí naladěn na všechny ostatní s pocitem, že začínám tušit, v jaké meditaci se rodila klidná moudrost řecké kultury. Když nám tutéž disciplínu předvede mnohonárodnostní společenství žáků zdejší školy, musím konstatovat, že pokud se mnoho lidí (byť by byli i z různých národů) takto naladí na archetypální kulturní disciplínu, je jejich soužití nejen harmonické, ale jejich demonstrovaná rozmanitost navíc dodává cvičení další zvláštní nádech krásy a (ať ten obrat zní jakkoli nadneseně) všelidského bratrství.

Cestou domů si na nádraží v Dornachu odskočím na veřejné záchodky, které představuje jediná toi-toi budka před nádražím. Upoutá mě zdířka s piktogramem jehly. Tak jako maminky zde mají stůl na přebalení dítěte a nádobu na odhození plenek, i narkomani zde mohou ponechat své náčiní. Pomyslím si, že kdyby se ve všech školách cvičila „meditace daktylem“, ubylo by těch, kdo tuto službu využívají…

Léčení? Ladění!

Po obědě se jdeme podívat do Arlesheimské kliniky, kde se léčí především ti, kdo jsou nemocní rakovinou. Je opět mile nepravoúhlá, barevná – a alternativní. Kromě běžné léčby a léčby Iscadorem jsou zaměstnanci kliniky i psychologové, kněží a arteterapeuti, kteří pacienty udržují v další lásce ke světu, který jim „vypověděl smlouvu“, i eurytmií, Sprachgestaltungem, fyzioterapií a také kreslením forem (což je zjednodušeně řečeno grafická forma eurytmie, kterou však na této malé ploše nebudu vysvětlovat) a hudební terapií, která se v antroposofické podobě soustřeďuje zejména na žesťové nástroje z dřeva různých stromů, jejichž rozdílnost (stejně jako je tomu u jmelí, jež na nich roste) velmi odlišuje pociťovaný zážitek. (S touto terapií jsem zažil jednu z nejhlubších terapií svého života – to ale také až na jiném místě). Též se zde léčí pomocí biografie a psychosofie, terapií, které, velmi zjednodušeně, hlubinně léčí psychiku, první pomocí pochopení zákonitostí života předků a vlastního života, druhá pomocí zvuků a pohybů, které nahmatávají a narovnávají uložená archetypální traumata.

Jsme přivedeni i do nemocniční jídelny pro soběstačné, která funguje tak, že jeden pacient vždy u jednoho vyřezávaného stolku se šesti židlemi obsluhuje šest spolupacientů, o dalším chodu pak zas službu převezme druhý. Vybavím si švýcarskou vládu (o níž se říká, že je postavena na biblickém učení o kruhu archandělů, poprvé aplikovaném v kruhu žáků švýcarským mystikem, jemuž se říkalo Gottesfreund aus Berner Oberland, Boží přítel z Bernské Horní země), v níž jeden z ministrů je vždy jeden rok prezidentem – a napřesrok se kruh posune…

Různé druhy terapie jsou v teplých měsících provozovány v zahradních domcích. Vedle muzikoterapeutického domku s hudebními nástroji je v zahradě cesta, v níž je každý „krok“ vytvořen z jiného materiálu, první z hrubých kamenů, druhý z pilin, třetí z písku… Tahle „cestička života“ je mezi zdejšími pacienty asi obzvlášť oblíbená, protože na ni (v tomto studeném předjaří) bosí klienti stojí frontu. Ani to nás, návštěvníky z bývalého Československa, tak neohromí, jako informace, že pacientům, kteří mají švýcarské, ale i německé či francouzské občanství, je pobyt v této klinice a veškerá léčba, pakliže si ji vyberou, hrazena z jejich zdravotního pojištění…

Petrovy klíče

Je večer, den před odjezdem. Doma “na bytě“ se ptám spolubydlícího, doktora Lukáše, co máme na programu. Říká, že v sedm večer se sejdeme v sále Goetheana, kde návštěvu slavnostně zakončíme. Protože získal dojem, že jsem znalec literatury, ptá se mě, jestli nevím o verších, které by pro tenhle účel byly vhodné. Odejdu do svého pokoje a – snad inspirován Homérem – se za několik minut se vracím s verši, které sice nejsou v daktylu, ale shrnují můj dojem z posledních dnů. Jsou znásobeny i tím, že tento poslední den se celý Dornach oblékl do plakátů zvoucích na koncert k 90. výročí úmrtí svého zakladatele Rudolf Steinera a k prvnímu výročí úmrtí dlouholetého předsedy světové antroposofické společnosti dr. Sergeje Prokofjeva, vnuka slavného hudebního skladatele. Courám se večerním Dornachem, kde na každém sebemenším kousku trávy raší petrklíče, s radostí, že dnes poprvé uvidím jeho proslulý sál, a pak poslouchám Lukáše, jak na lékaře neobyčejně talentovaně shrnuje výpravu svých přátel, kteří různými cestami vážili cestu přes půl Evropy, aby se podívali, jak jinak se dá dělat medicína. Na konci pak užasnu, když Lukáš na závěr, spatra a s jistotou školeného herce, začne do ticha význačné budovy spatra (kdy se to naučil?) recitovat mé odpolední verše…

Epilog

Domů se po vzdušné ose letišť Basel/Mulhouse – Brussels/Bruxelles vracím tentokrát sám. Volné dopoledne předtím strávím naplněním svého nutkavého zvyku navštívit všechna k tomu se nabízející světová trojhraničí. Na to zdejší se člověk dostane tramvají číslo 8 ze stanice Hauptbahnof SBB do stanice Weil am Rhein-Grenze. Na začátku mostu, uprostřed něhož leží hranice mezi německým Weilem a švýcarskou Basilejí, stojí budka, v níž sedící celník nikdy nevylézá ven a spoléhá na to, že všichni, co mají něco k proclení, vystoupí z tramvaje. Napravo od mostu, v Rýně, leží ostrůvek se sloupem, který značí trojhraničí. Hned za ním jsou vidět lodě v přístavu ve francouzském Huningue. Kdesi v dálce se proti proudu rýsují mrakodrapy firem Novartis a Roche, které představují centrum světového farmaceutického průmyslu…

(Týden po návratu dočtu svou knihu o historii Národního divadla. Z její poslední kapitoly se dozvím, že můj dornašský spolubydlící MUDr. Lukáš Dostal je vnuk herce, režiséra a po jistý čas i šéfa činohry této první scény, Karla Dostala…)

Galerii autorových fotografií k článku na sociální síti Facebook najdete zde.

Věnováno těm, kdo autora "zařadili do výpravy": Mgr. Martinu Šilhovi a MUDr. Haně Sirotkové.