Fejeton Kultura

Advent

Foto Tomáš Koloc

„Svatý Sáva hřeby na mosty ostří, svatý Mikuláš je přibíjí.“

(přísloví)

Na svatého Sávu dopoledne jsem se dočetl, že ruský federální ministr kultury Volodymyr Medinskyj, který je mimochodem Ukrajinec, chce omezit promítání amerických filmů v ruských kinech, a pomyslel jsem si, že by to neměl dělat ruský ministr, ale ten náš, protože si dělám statistiku, podle které je konstantně z deseti snímků promítaných v našem městském Cinestaru sedm z produkce USA, jeden z další anglicky mluvící země, často mimo Evropu, a dva z domácí produkce – a filmy z dalších 26 zemí Evropské unie, včetně tak slavných kinematografií, jako jsou francouzská, italská, polská, a dokonce i německá veškeré žádné, a evropskou kulturu je třeba udržet. A tak jsem se vydal ji držet. Od minulého roku jsem se naučil, jak svatý Mikuláš pod gumovou maskou může dýchat, a že tím, že si ji na přechodu mezi štacemi nesundá, si v chatrném ornátu může zahřát aspoň obličej, v autobuse se na mě všichni usmívali, osamělí čerti mě chtěli odtáhnout a zvolit mě v místní hospodě svým pastýřem, a moji domácí, se kterými jindy sotva na chodbě promluvím slovo, si mě posadili do své kuchyně a povídali si se mnou pod televizí, která vyprávěla něco o pohřbu George Bushe, zjistil jsem, že synek sousedů, kteří si se mnou před časem chtěli vyměnit sklep, se už neučí mluvit, ale chodí do první třídy a umí básničku o dvaceti verších a že vnoučata mých domácích umějí hrát na klavír. Dal jsem jim za to čokoládu a na ponaučení jejich rodičů, že se mají učit angličtinu, jsem jako Mikuláš odvětil, že jsem z ní měl na maturitě taky trojku a ač jsem mzdu za svůj výkon nepožadoval, dostal jsem za své návštěvy sklenici oliv ze země, kde žil pravý svatý Mikuláš, a láhev medvědí krve a taky vyfotil své třetí, ale první svaté selfie a po jednom zážitku spontánně vymyslel následující verše: „Byla mlha. / Myslel jsem, že mává berlou. / Mával hokejkou.“ a když jsem pak spočítal slabiky, zjistil jsem, že je jich 17, a tak vzniklo Mikulášské haiku.

Samotný den svatého Mikuláše se začal tím, že jsem pozoroval, jak holčička na dvoře před naší prací vystupuje z auta na parkovišti, kde jsou některá místa označená čísly a některá jmény a funkcemi, holčička si toho všimne a ptá se „Tati, my nejsme důležití?“ a pak si přesedne do vozíčku, který tatínek vyndá z kufru auta. Všechno, co jsem si ten den přál, se mi podařilo; na terminálu dálkových autobusů jsem potkal své dva bývalé klienty, říkali mi, že už nebydlí v domově pro bezdomovce a byli z toho rozveselení, a když jsem nastupoval do autobusu, podivil se řidič nastupující přede mnou, čím že mu to platí. Platila památeční dvacetikorunou s TGM, o kterém mystik Otokar Březina v knize, již jsem dnes zakládal do regálu, napsal „je založen nábožensky, jeho náboženství je však neurčité, hledá jen“ a když jsem to o té dvacetikoruně uslyšel, vrátil jsem se a za normální desetikorunu a dvě pětikoruny jsem si tu vzácnou minci pořídil, tak jsem si sednul vedle romského dělníka, který mi řekl, že továrna Textilany v Liberci, co jsem ji před lety fotil, které z vytlučených oken rostou břízky, se má změnit v blokový činžák. Škoda, pomyslel jsem si, ale spíš ne.

Když jsem dojel do Jičína, měl jsem před akupunkturou hodinu volnou a volal jsem kamarádce, která dělala na místě přede mnou, co se má příští týden stavit u nás v práci. Jen tak na okraj mi řekla, že nemůže přijít, protože její bratr bude mít pohřeb. Paní akupunkturistka, ke které jsem jel, mi zase vyprávěla o záchvatech zoufalství, které má její bratr, a tak jsem si uvědomil, že jsem vlastně šťastný, protože dnes u oběda, během kterého jsme zjistili, že vietnamská vedoucí čínské restaurace se na nás mračí, protože jí neplatíme penězi, ale stravenkami, jsem vyprávěl kamarádovi, že moje sestra je v klášterním statku a má se tam dobře. Akupunkturistka mi pak vyprávěla, že nemám nosit ponožky s gumou, protože z nich můžu dostat embólii, po které bych taky mohl přejít na druhou stranu, a taky co mám pít proti močovému kameni a pak jsem šel městem Jičínem a, ač byla tma, fotil a fotil a fotil a jako Bůh jsem viděl, že to je dobré, na nádraží jsem si rozbalil balíček se salátem z obchodu a během přemýšlení, v kolika fóliích umělé hmoty je zabalen, jsem jedl a jedl a jedl a než jsem ve vlaku dočetl historickou knihu Tovaryšstvo Ježíšovo, která je málo o Tovaryšstvu a hodně o minulém režimu a ještě víc o jakémkoli režimu a o celém tomhle světě, dovoněla ke mně průvodčí voňavkou, která mi byla blízká právě z toho minulého režimu, v němž jsem se narodil, a smála se, protože pak kvůli té blízkosti se navoněla, a odcupitala pak z vlaku na úzkých malých nožkách. A před nádražím pak nestáli jen dva klienti, které jsem předtím potkal, ale bylo jich asi dvacet, drželi se za ramena a zpívali Vysoký jalovec, ale pak přijelo auto, na kterém bylo napsáno Pomáhat a chránit a oni zmlkli a pak už jsem jen koukal na dva milence, kteří vypadali tak šťastní, on byl semitský typ a ona napůl z Asie, a pak jsem fotil odraz oken z mého dětství na zmáčeném náměstí a pak jsem vymyslel haiku: „Ještě jednou / chce vidět svůj život / kdyby měl pro to umřít“ a konečně jsem se definitivně rozhodl, že moje haiku nebudou mít po sedmnácti, ale po osmnácti slabikách, protože v češtině má haiku rytmus při osmnácti, a ne při sedmnácti slabikách.

Pak jsem ještě viděl toho pána, jak drží ošklivého pejska, který ne a ne se vyčůrat, a oba moknou, pejsek se dívá s důvěrou na pána a pán do nebe s důvěrou na Boha.