Co se píše v lednovém LMD: Komentář k nové americké bezpečnostní strategii
Americká národní bezpečnostní strategie (NSS) hrdě předložená 18. prosince 2017 samotným prezidentem D. Trumpem, spočívá na čtyřech pilířích: „chránit národní území“, „šířit a rozvíjet prosperitu Ameriky“, „chránit mír silou“ a „posilovat americký vliv“. Řečeno jinými slovy, vnitřní bezpečnosti (Homeland Security) a geoekonomice („otevření mezinárodních trhů“), prezentované jako cíle, předchází úvahy řádu přímo geostrategického a ideologického, které se objevují jako prostředky. Toto přednostní pořadí odpovídá prvním směrnicím, které D. Trump nechal vytušit v průběhu své volební kampaně, dříve než se setkal s odporem jak svých poradců (generálové John F. Kelly, Herbert R. McMaster a James Mattis), tak tradičních kruhů americké zahraniční politiky.
Prezidentovi, izolovanějšímu než na počátku roku 2017, se ještě daří tisknout svou značku, což učinil deklaratorním způsobem, právě v dokumentu tak důležitém a zkoumaném, jako je tato velmi očekávaná NSS. Podle samotného Bílého domu odkazuje uspořádání čtyř pilířů na „novou“ intelektuální architekturu: „Zásadní realismus (…), který uznává centrální roli mocnosti ve světových záležitostech, prohlašuje, že suverenita států je nejlepší nadějí pro mírový svět a definuje zcela jasně národní zájmy.“ Tato prohlášení si přesto protiřečí sérií klasičtějších ideologických prvků rozptýlených velmi podrobně v celém dokumentu. Establishment zde téměř zmírnil kritiku presidenta, kterého vůbec nemá rád. Zatímco William Galston z Wall Street Journal nakonec pochopil „jednu nebo dvě věci“ o světě, který ho obklopuje (1), Forbes nachází v dokumentu „reganovské“ tóny…
Pokud jde o vzájemné vztahy s ostatními suverénními aktéry mezinárodní scény, dokument klasicky označuje Rusko a Čínu jako „revizionistické“ mocnosti mezinárodního pořádku, v němž Amerika v průběhu celé své historie usiluje o dobro a považuje se jako vždy za garanta. Okamžitě následují dvě jiné nepřátelské třídy. Nejprve „regionální diktatury“, které „šíří teror, ohrožují své sousedy a vyhledávají zbraně hromadného ničení“, kde je v první řadě samozřejmě napadán Irán. „Teroristé džihádisté“ a „nadnárodní zločinecké organizace“ uzavírají tento výčet. Spojenci naleznou velmi očekávanou zmínku o článku 5 Severoatlantické smlouvy, který předpokládá, že „v případě neočekávaného útoku v Evropě nebo Severní Americe proti jednomu nebo několika z nich, bude tento považován za útok namířený proti všem stranám“. Národní bezpečnostní strategie éry D. Trumpa jim zasílá dvojí vzkaz: pohlazení, neboť oni „velebí naši mocnost a chrání naše sdílené zájmy“; okamžitě následuje varování bez jakékoli skromnosti: „Očekáváme od nich, že na sebe vezmou nejvyšší odpovědnost za léčení společných hrozeb“.
Krátce řečeno, vše se odehrává jako kdyby partitura této „nové strategie pro novou éru“ byla zpívána dvojhlasně. Na 68 stranách textu, zároveň bombastického, podrobného a přesného, dobře rozlišujeme, třebaže ohlušeni, partituru prezidentského barytonu, který horečně pokračuje arytmickým sólem „Amerika především“, honosící se tím, co pokládá za realismus. Ale zvučnější, hlubší a stabilnější hlas, který to přehlušuje v intervencionistické a spasitelské linii, který je více rozeznatelná, jak o tom soudí Financial Times, je linie více „konvenčně prezidentská (2)“. Tato disharmonická interpretace nepřispívá k tomu, aby učinila z tohoto dokumentu zásadně objasňující prvek, jaká bude konkrétně americká zahraniční politika v éře D. Trumpa.
(1) William Galston, „Trump gets a thing or two right“, The Wall Street Journal, New York, 20. 12.2017
(2) Sam Leith, „Trump´s national security strategy speech: is that you Donald?“, Financial Times 20.12.2017
Přeložil Bohumil Smolek