Počteníčko: Český švec
Přemysl Rut ve své knize Strašlivé Čechy, děsná Morava přináší nejen svérázné parafráze a apokryfy klasických pověstí, ale také zamyšlení nad tím, jak se z události stává legenda a z legendy historický fakt, nad okolnostmi, které formovaly českou národní povahu, i nad vztahem mezi starým dobrým vyprávěním a jeho zpanštělou dcerou literaturou.
Tu znáte, o tom husitském ševci? Není to ani pověst, spíš anekdota, jak už to u nás bývá. Pan Tesař, takto školní inspektor, ji rád vypravoval jako poučnou historku „z kraje Daliborova“. A opravdu, ta nouze, která naučila Dalibora housti, naučila i ševce… ale to bychom prozradili, v čem je vtip.
Švec Peprný byl horlivý kališník. Tak horlivý, že se o tom doslechla i litoměřická vrchnost. Jednoho dne dostal místní dráb pan Tvarůžek rozkaz, aby ševce Peprného Josefa odvedl do šatlavy, protože svými řečmi odvádí lid od víry pravé a podkopává řád daný člověku od samého Stvořitele.
Ještěže se na vsi člověk všechno dozví předem: pan Tvarůžek a jeho dva pohůnci si teprve pomáhali navléct šerpy, a švec už věděl, že půjdou pro něho.
Nejdřív pomyslel na útěk. Ale kam? Tady měl domek, zahrádku, rodinu, panstvu stačí počkat, až ho bída nebo stesk zažene zpátky, a pak mu to sečíst všechno dohromady. Ne. Zůstal pěkně v dílně, Kralickou bibli schoval do seníku za trám, otevřel okno do květnového podvečera, usadil se na verpánek a dal se do zpěvu: Maria, Maria, nad slunce jasnější, Tisíckrát pozdravujeme Tebe, Buď zdráva, panen koruno – jednu mariánskou píseň za druhou, dokud neuslyšel na cestě kroky vysokých bot. Pak se nadechl a přidal na hlase. Boty, z nichž nejméně jedna se užuž chystala rozkopnout dveře, začaly přešlapovat na místě. Ševcova žena Háta stála v síni a tiskla ucho na díru po suku.
„Jsme tu správně, chlapi?“ šeptal pan Tvarůžek. „Hlas má sice jak husita, ale písničky jak náš pan regenschori. Tohle by kacíř nikdy nezpíval.“
„Pojďme pryč,“ souhlasil někdo. „Jestli zatkneme člověka při zpěvu mariánských písní, může nám taky ochrnout rameno. Copak nevíte, jak skončil hrabě Gryspek, když vystřelil na mariánský sloup? V tu ránu oslepl. Kdyby jeho bělouš neznal cestu, nikdy by se už nedostal domů.“
„Nebo ten opilec, co zaťal sekeru do sochy svaté Panny, aby nemusel v noci na dvůr pro dříví! Soše vytryskla krev a nešťastník –“
Víc už Háta neslyšela: hlasy se vzdalovaly. Od té doby měl švec pokoj. Pro jistotu však zpíval mariánské písně po celý květen rok co rok, dokud císař Josef II. nevydal toleranční patent. Pak si dal tu historku vytesat do kamene nade dveře, aby každý věděl, jaký lišák v tom domečku žije. Škoda že se toho Háta nedožila.
Jednou se před pamětní deskou u Peprných zastavil starý muž. Bylo krátce po tolerančním patentu, nedávno vytesaný nápis zrovna pokřikoval po kolemjdoucích. Stařec se belhal o holi, zamhouřenýma, jakoby oslněnýma očima se rozhlížel po krajině a věnoval nepřiměřenou pozornost každému brouku, každému stéblu, každé hroudě. Před Peprnými stál tak dlouho, že to švec nevydržel (míval ve zvyku sledovat čtenáře své historické anekdoty oknem, skryt za truhlíkem s pelargóniemi) a vyšel na zápraží.
„Přejete si?“ uklonil se, připraven historku zopakovat ústně – s pikantními detaily, které se na žulu nevešly.
Stařec ho probodl takovým pohledem, že pan Peprný zalitoval marnivosti, která ho vytáhla ze světnice. Pokrčil rameny a vrátil se k ševcovině.
Rád by se držel svého kopyta, ale nemohl se zbavit dojmu, že ho ten stařec ještě pozoruje: rozsypal cvočky, přilepil si dlaň k podrážce, uhodil se kladívkem do prstu, až mu zfialověl nehet. Vstal a vyhlédl z okna. Divný poutník už byl za vesnicí, stoupal polní cestou k obzoru.
Když si chtěl švec znovu sednout na verpánek, už tam seděla prošedivělá paní v blankytném rouchu, zřaseném jako drapérie na starých obrazech. Šila botu.
„Dnes na nic nesahej, nebo si uřízneš prst a bude po řemesle,“ usmála se modrýma očima. V ševci zatrnulo, ale pak si s úlevou uvědomil, že Háta je šest let po smrti a nemůže mu kvůli té ženské udělat scénu. „Ta tvoje historka má jednu nevýhodu,“ promluvila dáma v modrém. „Nepočítá s tím, že na světě žije takový stařec.“
„Vy ho znáte?“
„Je téže víry jako ty: v Telecím tajně opisoval Kralickou bibli, ukryt ve vykotlané lípě uprostřed louky. Při žalmech se však neubránil zpěvu. Zpíval tak vroucně, že lidé vycházeli z chalup a ostýchajíce se přiblížit divili se, jak krásně lípa zpívá. Třikrát musela vrchnost poslat biřice, než měli odvahu obklíčit strom a zatnout sekyry. Byli překvapeni stejně jako on, když ho tam našli nad knihou. Ani nevěděl, že zpíval. To už je let! Dnes se kolem vracel ze žaláře. Čekáš, že ocení tvou historku?“ Když pan Peprný neodpovídal, dodala ještě: „Jestli mi nevěříš, zeptej se starého Weniga, Českých pověstí díl druhý, strana dvě stě padesátá čtvrtá, ten ho zná.“
„A vy jste kdo?“
„Taky někdo, s kým jsi nepočítal. Kdopak myslíš, že ti vnukl ten nápad zpívat mariánské písně? Jako kališník jsi přece žádnou neuměl dál než ke druhému verši. A najednou jsi zpíval celé sloky! Měl jsi tehdy tak stažené hrdlo, že mi tě bylo líto. Říkala jsem si: Zpívá hnusně, zbožnosti v tom není ani za mák, řve z něho strach a provinilé chytráctví. Ale kdybych mu nenapovídala slova, zavřeli by ho. Po tom, co zavřeli toho starce z Telecího, si to už nevezmu na svědomí.“
„To kdybych věděl –“ omlouval se švec.
„Dobrý příběh se dá vyprávět každému. I tomu, o kom ani nevíme.“
Přemysl Rut: Strašlivé Čechy, děsná Morava. Petrov, Brno 2003, s. 27–29.