Pražské jaro jako mezinárodně významný proces
Unikátní pohled na reformní proces v Československu z hlediska zahraničně-politického s osobními dodatky a svědectvími. Autor působil koncem 60. let ve zpravodajských a diplomatických službách v New Yorku v bezprostředním kontaktu s agendou OSN a s jednáními o řešení mezinárodních krizí.
Můj pohled bude vždy mít dvojí přístup. Předně jako účastníka událostí a to hlavně na mezinárodním poli, tak i jako analytika, který zkoumal příčiny, které vedly ke změnám a nakonec důsledky, které je nutno odvodit právě od myšlenek, ale i od operativního hnutí „Pražského jara“.
Význam hnutí, které se projevilo podstatným způsobem společensky i politicky, má i mezinárodní charakter. Předně je nutno podotknout, že snaha o změnu měla reálný základ ve skutečnosti, že Československo bylo nejvíce ekonomicky, společensky i kulturně historicky předurčeno pro změnu. Jistý totalitární systém nebyl dále únosný. Jedná se tudíž o zákonitý proces. Jeho projevy, dnes označované jako „Pražské jaro“ se rodily v širokém spektru společenského života již nepoměrně dříve – počátkem šedesátých let. Vzpomeňme na humanitní vědní obory, literaturu, film, ale i otevřené politické diskuse. Proces nebyl jednoduchý a měl mnoho oponentů, ale atmosféra měla jednoznačnou tendenci.
Pražské jaro nebylo pouhým bojem o moc, ale počátkem zásadních změn
Tento jakoby nepatřičný úvod je nyní nutno vzpomenout, protože naše současné politické prostředí za vydatné pomoci medií nás přesvědčuje, že vlastně o nic moc nešlo, neboť se jednalo v podstatě jen o „boj komunistů o koryta“, a pokud je to těžko k uvěření, tak je nám připomínán v mediích každý rok v televizi vojenský zásah roce 1968. Podstata změn, jejich tendence a společenská funkce „obrodného procesu“ se účelově opomíjí.
Je nepochybné, že společenský a ideologický vývoj u nás byl nebezpečným odklonem od stávajícího a převládajícího směru Moskvy. Ohrožoval podstatu a soudržnost celého sovětského „lágru“. Svou povahou mělo pražské jaro univerzální charakter zárodku změn. Ohrožena byla stávající mocenská struktura. To vedlo u sovětských představitelů k přesvědčení o nutnosti vojenského zásahu s důsledky nejenom na naši vlastní společnost, ale i na vážný dopad ve světovém komunistickém hnutí. Vojenský zásah je nutno proto hodnotit nejenom z našeho hlediska, ale ze společenských dopadů mezinárodního dosahu. To byl zárodek dalších postupných změn nakonec v samotném Sovětském svazu. Ale čas běžel velice rychle (v roce 1983 nastoupil Andropov, roku 1985 Gorbačov). "Nové myšlení, perestrojka, glasnosť".
Je nepopiratelný fakt, že celé hnutí v Československu mělo zásadní společenský a ideový vliv na pozdější vývoj v samotném Rusku a tím mělo i velký mezinárodní dosah. Současné tendence, které mají upozadit náš význam, v podstatě popírají jeden z hlavních přínosů, která naše vlast poskytla celkovému mezinárodně politickému vývoji v současnosti. Není to ze skromnosti, ale ze servility a také z hlouposti.
Počátky a konec obrodného procesu na půdě zpravodajství
Neměl bych zůstat jen u obecných úvah, přikládám i několik osobních poznámek. Mé první setkání s „Pražským jarem“ se událo již v roce 1961, když jsem se vrátil ze služebního pobytu ve Washingtonu a můj představený a šéf Amerického odboru rozvědky Míla Čech, dříve zaměstnanec Mezinárodního svazu studentstva a velký přítel Jiřího Pelikána a v roce 1968 šéf celé zpravodajské služby, mně řekl: „Budeš mým zástupcem a máme dva hlavní úkoly: předně se zbavit všech StBáků a za druhé odtrhnout se od Ministerstva vnitra.“ To prvé se nám podařilo zvednutím kvalifikačních předpokladů. Uvádím tuto zajímavou epizodu proto, jak se již tehdy uvažovalo (nebo spíše začalo uvažovat) ve zpravodajské službě. Prostě to bylo již jiné prostředí. Přešli tam téměř všichni studenti Fakulty mezinárodních vztahů od prof. Jiřího Hájka. Asi ne nadarmo Angličané dali této službě jméno „intelligence“. Takové bylo prostředí ve zpravodajské službě, a proto zcela zákonitě v den invaze v roce 1968 byly desítky vedoucích této služby zajištěny (včetně několika žen) s tím, že pokud by došlo k odporu obyvatel, budou postaveni před vojenský soud a jako zrádci likvidováni. Členové rozvědky byli jedinými čs. občany, kteří byli v době invaze v přímém ohrožení života.
Později ministr vnitra Jan Ruml historiku Václavu Kuralovi přímo řekl, že by politicky nebylo vhodné vůbec o těchto skutečnostech psát a informovat. A dosud se naše historická akademická komunita tomuto tématu vyhýbá. Naše demokratická společnost dala všechny zpravodajce pod lustrační zákon. A to přesto, že to byli lidé, kteří se leta snažili v nelehkých podmínkách o změnu a měli za sebou tuto zkušenost jako nikdo jiný. Nakonec v publikaci „Československá rozvědka a pražské jaro“, nedávno vydané Ústavem pro studium totalitních režimů ve spolupráci s dnešní „rozvědkou“, jsou o této události sice zmínky, ale spíše celou věc pokřivily a bagatelizovaly, jako ostatně i jiné věci. Její autoři uznávají jen (samotnými estébáky zcenzurované) „dokumenty“ StB jako písmo svaté, a dokonce je obhajují proti obyčejným lidem před soudy a za peníze daňových poplatníků.
Vnímání československých reformních snah zvenku
Sám jsem v oné kritické době koncem 60. let byl v OSN v New Yorku a účastnil se zasedání Rady bezpečnosti na protest proti invazi společně s Jiřím Hájkem. O tom nemusím referovat, je to podrobně popsáno například v Hájkových pamětech a v mé nedávno vydané knize „Špioni v diplomacii“. V ní popisuji činnost zahraniční služby v době naší jisté samostatnosti v jednání. Působili jsme jako zprostředkovatelé při řešení krizových situací (Vietnam, šestidenní válka, schůzka v Glassboro) pod vedením zpravodajské služby.
Není od věci poznamenat, že v době našich změn se k nim sovětští zpravodajci stavěli příznivě. Připomínali jen, že jdeme moc rychle a neznáme vnitřní skladbu ve vedení v Moskvě. Ale například můj partner Jakuškin byl velice inteligentní (prapravnuk jednoho z vedoucích děkabristů). Několikrát naznačil, že náš vývoj bude i jejich cesta, ale nyní na to není doba. Po invazi se nám rozvědčíci omluvili – na rozdíl od „zamiňáků“ (pracovníků ministerstva zahraničí).
Na druhé straně „styčný důstojník“ CIA se vyjádřil jednoznačně: „Miroslave, o co jde? Byli jste socialistickou zemí a jste socialistickou zemí. Jsou jiné podstatnější věci před námi k řešení.“ Nebyl to cynismus, měl do jisté míry pravdu. Probíhala totiž závažná jednání, kterých jsem se já jako zprostředkovatel také účastnil.
V době roku 1968, pro někoho třeba ne moc pochopitelně, byly politické a bezpečnostní vztahy mezi USA a SSSR na velmi dobré úrovni. Předně se uzavřelo jednání a podepsala se Smlouva o nešíření a likvidaci zbraní hromadného ničení (SALT I) a probíhala další jednání v zájmu obou stran.
Invaze a její důsledky pro představitele zahraniční diplomacie
Profesor Hájek se vrátil po předneseném protestním projevu v OSN do Prahy, chvíli pracoval v Akademii věd a pak byl pensionován. Věnoval se velmi aktivně disidentské činnosti. Jeho přátelé v západní Evropě byli sociální demokraté a on v podstatě jediným v zahraničí známým politickým činitelem disentu. Byl otcem úvahy, že pokud chceme dosáhnout změny, předně k ní musí dojít v centru moci, které je v Moskvě, a to se i stalo za pomocí Zdeňka Mlynáře. Hájek sám byl citován i v novinách, v Izvěstijích, stejně jako Jiří Hanzelka, a já jsem z jeho pověření jednal nakonec i v Milovicích v březnu 1989, kdy jsme se obávali zásahu československé armády a žádali o podporu.
Sám jsem se po sovětské okupaci rozloučil s kolegy zpravodajci obou stran, žena ukončila svoji pedagogickou práci na Kolumbijské univerzitě, vzali jsme děti z amerických škol a já jsem rezignoval na svůj post. Vrátili jsme se domů, abych byl téměř 2 roky bez práce (neumožnili mi pracovat ani fyzicky). Nakonec jsem v Řempu „sekal dobrotu“ jako právník a pracoval s Jiřím Hájkem. Napsal jsem dvě knihy (vyšly jen v samizdatu). Životopis mého přítele Zbigniewa Brzezińského asi „opráším“ a vydám nyní. On je stále vedle Kissingera jistým symbolem americké zahraničně politické teorie a stále publikačně živým člověkem.
Mezinárodní význam a potence Pražského jara
Myslím, že mám i povinnost zmínit a obhájit i mezinárodní význam Pražského jara a jeho rozhodující – myslím, že je to správný výraz – úlohu nejenom u nás a v Rusku. A to i v dnešním celkovém mezinárodním prostředí, jak z hlediska společenského, tak i bezpečnostního.
Začnu od autority. Barack Obama jako prezident USA přijel do Prahy a svůj projev zahájil: „Jsem zde díky Pražskému jaru,“ a pokračoval „díky odvaze těch, kteří zaujali postoj – a přijali riziko… V našem světě existuje násilí a nespravedlnost, jimž je nutno se postavit ne tím, že se rozdělíme, ale tím, že budeme stát spolu… to je odkaz roku 1968.“ – Vyhodnotil, ocenil a nastínil vizi společenských změn, za které přišel poděkovat do Prahy. Změn, které byly násilně přerušeny, aby o patnáct let později, a zcela zákonitě v samotném centru moci, Moskvě, byly dovedeny k realizaci.
Po rozpadu bipolárního světa nevznikl svět unipolární. Pokud některá mocnost vlastní zbraně hromadného ničení, má pro ně nosiče a možnost je řídit z vesmíru, nemůže svoji mocenskou pozici nikdy ztratit. Máme svět multipolární, v němž je třeba rozumět, že existuje vzájemná závislost, a chcete-li, tím i globální odpovědnost. Tuto skutečnost si právě v devadesátých letech uvědomily i USA a proto došlo prostřednictvím Organizace pro spolupráci a bezpečnost v Evropě k masovému odzbrojování a zájmu i USA o kolektivní obranu.
Postkomunistické země přišly s teorií bezpečnostního vakua (Michael Žantovský) a nutnosti vstupu do NATO, což bylo proti zájmu Spojených států, které byly zprvu osočovány ze zrádcovství (Havel) romatiky bez zkušenosti s Ruskem. To vše ve spolupráci s jinými postkomunistickými zeměmi a dokonce i pomocí manipulace války v Jugoslávii (vliv Spolkové republiky Německo). Došlo tak ke změně i amerického přístupu a byla zahájena bezdůvodná rusofobie. V této souvislosti je podstatné a ne bez zajímavosti, že ještě nyní, tedy v roce 2016, Henry Kissinger znovu uváděl, že bylo velkou chybou rozšiřovat NATO o postkomunistické země. Pokud NATO mělo zůstat a rozšířit se, tak jenom o Rusko, a jak napsal „ postkomunistické země nechat v čekárně“. Ty totiž chtěly vstoupit do takového NATO, jaké bylo v době studené války.
Nakonec, dnešní Rusko bylo označováno za agresivní zemi, přestože jeho dekolonizace proběhla v míru, po dohodě a bez krveprolití. Což se nedá říci o západních koloniálních državách (Vietnam, Alžír, Indie a další, kde byly statisíce mrtvých). To kupodivu v naší dnešní propagandě nepadá na váhu.
Priority mocností a pohled na budoucí perspektivu
Svět je globalizován, což znamená, že má globální odpovědnost. Dnes i existenční a civilizační. Nežijeme opravdu v klidu a bezpečí. Vždy se vycházelo z úvahy, že o všem v historii lidstva rozhodovala moc. Dnes jsme ale v situaci, že nikdo tuto moc nemá, aby byl schopen se proti nebezpečenství ochránit sám. Vždyť i dnešní přední mocnost USA je nejvíce ohroženou zemí. Když porovnáte priority USA a priority Ruské federace z hlediska bezpečnosti, zjistíte, že jsou totožné (nešíření zbraní hromadného ničení, boj proti extremismu, terorismu, ale i společné humanitární problémy ve zdravotnictví, vědě, dobývání vesmíru a podobně). Tyto problémy jsou univerzální a žádná z mocností není schopna je řešit sama a ve své vlastní režii. Toto je dnes nepopiratelný fakt. Rozhoduje proto „slabost“, a ne již moc, jak se mnozí stále domnívají. Právě ta slabost nutí ke spolupráci a k vzájemné odpovědnosti. Ona je totiž dnes jedině universální. Žijeme tím v podmínkách vzájemné závislosti a samozřejmě nutné spolupráce. Snad tato skutečnost není tak obtížně k pochopení.
Jsme opravdu snadno zranitelní, ale právě tento dříve destabilizační prvek – slabost – se stal paradoxně jediným solidním základem stability, rozhodně více než moc sama. Kde je tudíž místo pro nepřátelství, rusofobii a programovou nenávist? V čem by byl její smysl a účel?
Dochází k vážným změnám a hledání třetí či jiné cesty za těchto podmínek. Opět se ale u nás i jinde zvedá vlna nepřátelství, nenávisti a stanovení nových nepřátel.
Je to neodpovědnost, dnes opět, jako v dobách devadesátých, zaměřená proti USA. Jak? Tím, že je přivedeme opět „k rozumu“, jak se již opět snažíme. Je třeba si připustit, že se znovu zvedají čeští neocons (aktivní je již kampaň ovlivňování amerických zastupitelů „spanilými jízdami do USA“, bohužel dnes pod vedením našeho Ministerstva vnitra a rozvědky) a jimi podporovaných „evropských hodnot“ s nadějí, že nepřátelství a nenávist opět převáží jako koncem let devadesátých, a „my“ se budeme radovat z dalších statisíců mrtvých, a to i Američanů. Rusofobie se totiž vzhledem k bezpečnostní situaci s v konečném důsledku vždy pojí s antiamerikanismem.
Malé Československo namáhavě otevíralo novu cestu vývoje v šedesátých letech a věřme, že dnes již není síly předat iniciativu i moc profašistickým tendencím. Zloba a nenávist je založena na neschopnosti zaujmout jakékoliv racionální stanovisko. Hlupáctví se zpravidla snoubí se slouhovstvím. To se dříve vždy vyplácelo. Nedejme mu prostor. Proto nepřišlo Pražské jaro, ani dnešní společenské změny v USA.
Životopisný rozhovor, který s Miroslavem Polreichem udělal redaktor Kulturních novin T. Koloc najdete zde.