KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Část naší redakce si před časem dala mírně recesistické předsevzetí, že co do rodu Guthů-Jarkovských zveřejní alespoň jeden článek příslušníka každé z jeho pěti generací. Dnes nás čeká nikterak suché pojednání příslušníka druhé generace Gastona H. Gutha o jehličnanech v různých jazycích. Světlo světa spatřuje po 92 letech.

Názvy a jména stromů lesních a rostlin vůbec jsou málokdy určité a jednoznačné. Takové jsou jen vědecké názvy latinské, a ani ty ne vždy. Jména v živých jazycích se snadno mění, střídají, nebo jsou jen neurčitá, neodpovídajíce přesným pojmům vědeckým; ba, někdy a často tvoří hotový chaos obyčejně tím, že jednou jediný druh má celou řadu jmen, a jindy zase se určité pojmenování přikládá několika dřevinám. Obírati se tímto předmětem spadá vlastně víc do lingvistiky nežli do lesnictví, ale přes to není bez zajímavostí pro lesníka, už proto, že se to týká lesa; má to však dokonce velký význam při studiu cizojazyčných spisů, anebo pro milovníka exotických dřevin.

Němčina a čeština

Jména stromů bývají v každém jazyce malou kapitolou pro sebe, i pro toho, kdo onu řeč dokonale ovládá. Myslím, že němčina poměrně málo trpí nejasností v tom ohledu, a to jednak následkem své schopnosti tvořiti snadno podstatná jména, a pak vlivem vysoké lesnické kultury. Ze stejného důvodu také nelze si stěžovati do podobných zjevů v jazyce českém; čteme-li v našich spisech o smrku, jedli, borovici, pak jest vyloučeno, že by např. slovem "smrk" mohlo být míněno něco jiného než P. excelsa, a stejně borovice či sosna znamená vždy jen a jedině Pinus silvestris. Tato určitost však mizí v mnoha cizojazyčných knihách, pojednávajících o cizokrajných dřevinách, a jest třeba upozorniti na tu okolnost. Abychom takové spisy studovati mohli, musíme se vyznati specielně v onom jazykovém zmatku, který tvoří názvy dřevin, hlavně anglické a francouzské; bohužel též někdy i vědecké názvy latinské. Za to terminologie německá jest značně bohatá; ostatně autor Němec ve své svědomitosti obyčejně neopomene uvésti několik jmen popisované dřeviny.

Domorodci

Zjev, že jména dřevin (resp. vůbec rostlin) jsou v některé řeči silně popletená, má arci příčiny mnohé, většinou ryze etymologické, a můžeme je vystihnouti jen zhruba. Ve střední Evropě je málo druhů lesních dřevin, a těmi se zabývají ustavičně a už odedávna nejen vědečtí pracovníci, nýbrž i lesní personál, lesní dělníci, dřevní obchod a četná řemesla; znají je tudíž i poměrně široké vrstvy lidu, a mezi lidem, v praxi vznikly jejich názvy a ty se pak tak snadno nespletou. Jest známo, že tak se tvoří a vyvinuje jazyk vůbec; jméno uměle dané se dost zřídka kdy vžije, leda že jest utvořeno přísně v duchu jazyka. Naproti tomu obyvatelstvo jiných lesnatých končin (Sibiř, Japonsko, Indie, Sev. Amerika) zabývá se lesními pracemi poměrně méně, nebo méně intensivně, potřeba zajímati se o různé dřeviny je tam u širokých vrstev menší. Proto dřeviny jejich lesů mívají často jen jména uměle vytvořená od botaniků, zvláště v krajích nedlouho kolonisovaných. Domorodci exotických zemí znají obyčejně jen některé druhy domácí flory, a to ty, které mají pro ně zvláštní význam. Tak Indiáni znali hickory podle oříšků, z nichž se připravoval pokrm "paweshiccora"; strom, jehož dřevo se hodilo na luky, zvali prostě "dřevem lukovým", a podnes se tak nazývá Toxylon pomiferum, ač takových asi bylo více. Jiný byl opět "dřevo šípové" (Viburnum dentatum) a zachovalo se ještě několik indiánských jmen dřevin: Kinníkinnik (Cornus Amomum), Tacamahac (Populus balsamifera), Hackmatack (Larix laricina) apod.

Zmatek v nomenklatuře

Zmatek v nomenklatuře má na svědomí v mnoha případech dřevní obchod, specielně zámořský. Obchodu samotnému ovšem nemusí vadit, jestliže obchodní název dřeva se nekryje zúplna se správným pojmem botanickým, ale naopak bylo by chybou, považovati název obchodní za správný též ze stanoviska lesníka, a pro jeho účely, např. při studiu přírodovědeckém! Obchodník se s obchodníkem dorozumí dobře, i když oba užívají jmen nesprávných, ale lesník obchodníku rozuměti nemusí, a na to jest nutno dát pozor. V Sev. Americe jest nejhledanějším dřevem vejmutovka, angl. white pine, a proto dřevaři rádi dávali na trh pod jménem pine i jiné druhy, aby je tak učinili prodejnějšími. Názvy v obchodu obvyklé lišívají se někdy velmi důkladně od správných jmen odborných. Na př. to, co se v evropském obchodu uvádí pod jménem "pitch-pine" může býti Pinus palustris, taeda, echinata, rigida, ano i ponderosa, naprosto nesprávně. Pitch pine (t. j. "sosna pryskyřičná") jest název, užívaný mezi lesníky jedině pro P. rigida. Naproti tomu však Pinus resinosa sluje odborně red pine ale též Norway pine, bůh ví proč, roste výhradně jen v Sev. Americe, nemajíc nijakých vztahů k zemi norské. Také jméno Yellow pine (= sosna žlutá) jest pojem velmi široký, nikoli přesně vymezený, který zahrnuje asi všechny tytéž druhy, jako ono "pitch-pine", a znamená tak v evropském dřevním obchodu něco jiného než v lesích amerických. - Američané dělí sosny žluté na Western Yellow Pine (a tím se rozumí jediná P. ponderosa, rostoucí na americkém Západě) a Southern Yellow Pines, a to jsou tyto:

Pinus taeda, Loblolly pine

- echinata, "shortleaf pine"

- palustris, "longleaf"

a ještě některé méně významné. Slovo "hard pine" je vůbec neurčité. Původně asi se tak označovaly všechny ostatní sosny proti vejmutovce a P. monticola, které obě mají dřevo až houbovitě měkké. Vejmutovka, dřevina pro Ameriku nejdůležitější, sluje anglicky white pine; obchod označuje ji někdy neurčitě white wood, což může vésti k omylům s topolem. Western white pine jest správné jméno pro P. monticola, ale ze spekulačních důvodů bývalo dáváno též dřevu P. ponderosa, zatím co P. monticola byla uváděna na trh jako "Idaho white pine". Evropská sosna lesní sluje Scotch pine, a francouzský pin, ale odborníci říkají obyčejně přesněji pin silvestre, poněvadž prostý lid zahrnuje slovem pin všelicos, také někdy smrky. Tedy co se týče rodu Pinus, zmatek jest dokonalý.

Smrk

Smrk jest anglicky spruce; evropský smrk P. excelsa = Norway Spruce. Canada spruce jest kolektivní název pro smrk vyvážený z Kanady, leč těch smrků je pět: alba, nigra, rubra, En-gelmanni, Sitchensis. California spruce jest obchodní pojmenování pro P. sitchensis, který též mezi lesníky se jmenuje Sitka spruce, podle ostrova Sitka na Aljašce; mělo by se tedy psáti správně "sitkaensis", nikoli "sitchensis", a také Mayr na tom trvá, neboť "sitka" je slovo ruské. Správný francouzský název pro smrk jest 1'épicea, zřejmě uměle utvořený ze slova latinského; užívá se ho jen mezi odborníky, kdežto lid nazývá obyčejně smrk i jedli slovem sapin, nečině mezi oběma valného rozdílu. Francouzi kanadští mají specielně pro smrk slovo épinette, užívané jak mezi lidem, tak i ve spisech vědeckých. - Beissner uvádí francouzské jméno smrku: sapinette, a toiu druhů kanadských; to slovo však je málo známo.

Jedle

Jedle jest franc, sapin, angl. fir (srov. něm. Föhre) a ten název bývá přikládán i jiným rodům, na př. douglasce (Yellow fir, redfir) a některým tsugám (Hemlock fir, Prince Albert fir, = T. Mertensiana Carr.) Pro rozlišení jednotlivých druhů jedlí má angličtina názvů tuze málo, nebo žádné, a i v těch jest chaos; tak se označují jako white fir tyto druhy:

Ab. concolor, amabilis, grandis (též Grand fir); jako silver fir: pectinata, pinsapo, numidica, Webbiana, bracteata; jako redfir: amabilis, nobilis (též noble fir). I americké jedle šly odjakživa špatně na odbyt. Z nich nejlepší a vskutku dobré dřevo má Ab. nobilis, ale dávný předsudek proti jedlím vůbec působil nepříznivě na její cenu. I neváhali dřevaři a překřtili ji "larch" (modřín), aby tak pomohli jedli i sobě. Záměna obou jmen se udržuje místy podnes; tak blíže Portlandu v Oregonu, jest hora "Larch Mountain", porostlá krásnými jedlemi. Francouzi pro ony exotické jedle většinou vůbec nemají názvu, anebo jen odvozeného ze jména vědeckého, což ostatně jest naprosto přirozené, na př. Sapin de la Sibérie (Ab. sibirica), Sapin baumier (Ab. balsamea), Sapin à bractiées (Ab. bracteata) apod.

Francouzština

Francouzská jména, i ona lidová, přirozeně vzniklá, ukazují často zřetelně na jejich latinský původ: bouleau (betula, od toho patrně Banlogue); aune (alnus); charme (carpinus), cornouiller (cornus), frêne (fraxinus); peuplier (Populus); saule (salix); viorne (Viburnum). Podobné známky jeví někdy i slova anglická, ukazujíce zase jindy, a to častěji, původ germánský (Ash, něm. Esche; birch = Birke, stgerm, berko; Aspen, něm. Aspe; ale naproti tomu poplar z franc, peuplier, cherry z franc, cerisier, Elm = lat. ulmus). Druhy velikých rodů označuje Angličan rád barvou, víc či méně imaginární, a stranou světovou, nebo obojím: yellow Birch, Eastern white Cedar, Western Hemlock.

Angličtina

Z evropských jazyků má angličtina poměrně nejvíce jmen pro exotické dřeviny, přirozeně proto, že většina exotických krajů byla právě Angličany kolonisována. Anglické slovo Cedar jest příčinou mnohých nedorozumění. Označuje se jím nejen rod Cedrus, nýbrž také Thuja, Juniperus, Chamaecyparis a Libocedrus, ano i Cryptomeria! Pak jméno Cypress, které se přikládá rodům Cupressus, Chamaecyparis (na př. Yellow Cypress = Ch. nutkaensis) a Taxodium (Bald Cypress = T. distichum). Z toho jest zřejmo, jak je třeba se varovati toho, abychom pokládali za "cedr" nebo za "cypřiš" to dřevo, které pod tím jménem přichází do obchodu. Stejně je nemožno, ony cizí názvy doslova překládati do češtiny, bylo by to určitě nesprávné. Lépe užiti názvu latinského, anebo aspoň přeložiti ten název latinský, nikoliv však jméno anglické, francouzské, nebo německé. Tak např. slovo "Sumpfzypresse" (Taxodium dist.) nelze přeložiti "cypřiš bahenní", poněvadž Taxodium není vůbec cypřiší. Stejně "White Cedar" není "bílý cedr", neboť mezi rod Cedrus ani nepatří, nýbrž jest to thuja. Anebo: Betula lenta = angl. black Birch, Betula nigra = red Birch; překlad by zde nepomohl, spíše by to ještě více popletl.

Severní Amerika

Povážlivé jest však to, že i ve vědeckých názvech latinských není vždycky souhlasu. Na příklad na Západě americkém vyskytují se dva druhy tsugy, a to 1. Western Hemlock, Tsuga heterophylla Rafn., Sargt. (a tak to bývá pravidelně ve spisech amerických) anebo T. mertensiana Carr. (v knihách německých, Neger), ano i T. canadensis var. Mertensiana Newb. a 2. Mountain Hemlock, Tsuga Mertensiana Sargt. (am.) nebo T. Pattoniana Engelm., nebo T. Hookeriana Carr.; zastaralá Pinus Pattoniana Pari. Jak snadno by vznikla domněnka, že se jedná o tři nebo čtyři různé druhy, kdežto jsou jen dva! Vyskytují se též pochybnosti a záměny mezi Picea Engelmani Engelm. a P. pungens Engelm. (= P. Parryana Sargt.); oba mají četné odrůdy, sobě podobné. Dřevina popisovaná u nás jako Picea alba Link, u autorů angloamerických jmenuje se obyčejně P. canadensis Mill. В. S. P., a podobně naše P. nigra jest ve své vlasti P. mariana Mill., a P. rubra Link. = P. rubeus Sargt. Jsou to rozdíly arci nepatrné, leč charakteristické a jsou důkazem toho, jak živá řeč jest náchylná ke změnám.

Japonština

Popisujíce dřeviny japonské, Mayr, Beissner i Neger nezapomínají zaznamenati též jejich japonská jména. I ta jsou zajímavá, přesto, že nesrozumitelná. Avšak srovnáváním jich vznikne nápadné slovíčko "-matzu", jímž jsou označovány smrky, sosny, modříny, ale jen zřídka jedle; tak na př. Kuro- nebo Eso-matzu = Picea ajanensis; Akamatzu = Pinus densiflora; Fuji-matzu = Larix leptolepis aj. Tak se často vyskytuje jméno "momi", a to hlavně pro jedle, jen výjimečně pro smrky (Ura-širo-momi, Mitzumine momi a m. j.) Jiných jmen, mimo složenin slov matzu a momi jest poměrně málo (na př. sugi - Cryptomerie, Shirabe - ab. Veitchii). Japonského původu jest jméno tsuga, od Rome-tsuga = T, di-versi folia. Pro naprostou neznalost japonštiny je nám arci zhola nemožno, posuzovati tyto ukázky ze stránky jazykové. Přece však vzbuzují zdání - při srovnávání jednotlivých jmen - že ony jsou též zhusta nezřetelné, a že se nekryjí s pojmy botanickými. Tak slovo momi pravděpodobně znamená jedli, kdežto -matzu jest asi kolektivní název pro smrk, sosnu, modřín. Nechybí však různé výjimky a nejasnosti (na př. Kuro-matzu jest jednou Picea ajanensis a jindy Pinus Thunbergii) takže jest zřejmo, že řeč lidu ani v Japonsku nerozeznává jemnějších rozdílů botanických a systematických. A přece jest známo, že i nejširší vrstvy japonského lidu chovají vynikající lásku a obdiv pro květenu, pro stromy a rostliny vůbec. Přes to však botanická věda tam patrně není mnoho pěstována, ani ve formě lesnictví, ačkoli jsou výbornými zahradníky.

Vědecké ujednocení

Ale to je častý zjev, že člověk vlastně nezná toho, co miluje. Jakoby ad vocem k tomuto thematu píše kol. Macko o čemsi podobném ve slovenštině. Na Slovensku totiž v některých krajích jest zakořeněn v lidové mluvě nesprávný název smrčin, a místo smrk, a modřín nazývají mylně červený smrek nebo dokonce jenom smrek. Je to zajímavé; zcela stejným omylem vzniklo mezi kanadskými Francouzi slovo "épinette rouge" na označení modřínu (L. laricina du Roi), kdežto jedině správný název jest mélèze. Nota bene, v Kanadě roste též pravý červený smrk, Picea rubra, a ten se také nemůže jmenovat jinak nežli épinette rouge, když i anglicky sluje red spruce! Tak vzniklo v Americe mezi dřevorubci původně mnoho jmen stromů, ale většinou jmen zhola falešných; tentýž strom se jmenoval v každé krajině jinak, anebo jedním názvem se označovalo více druhů. Byli to teprve američtí lesníci, kteří se velmi zasloužili o to, aby byla vybrána jména správná, a též aby se uplatnila v praxi. Vidíme tedy, že názvy dřevin, vzniklé mezi lidem, rády jeví sklon k neurčitosti, nesprávnostem, omylům. Udržují-li se kde jména dobrá, bývá to často zásluhou lesnické vědy. Pro jazyk jest sice dobře, když nové názvy a slova vznikají přirozeným způsobem v živé řeči lidu, ale věda musí střežiti jejich správnost jazykovou i odbornou, a vymýtit každý tvar chybný. Zvláště při odborném názvosloví připadá právě vědě důležitý úkol. Dále je zřejmo, že při vědeckých pracích jest užívati jen a jedině vědeckých jmen latinských, a to s udáním autora, hlavně ve spisech, které nejsou určeny jen pro domácí forum; názvy ty jsou každému odborníku nejsnáze srozumitelné, a přitom přesné.

Odkazy

Poznámka: Vynikající spis Beissnerův "Handbuch der Nadelholzkunde" obsahuje u každé popisované dřeviny hotovou sbírku jmen, latinských i v mnoha živých jazycích (ba nechybí tam ani jména mongolská, čínská, indická); pak Neger uvádí též jména anglická ("Die Nadelhölzer") a Dr. K. Mayr věnoval ve svých spisech značnou pozornost pojmenování dřevin; uvedl ve známost na př. názvy japonské.

Časopis Lesnická práce IV/4 (1925), strany 183-188. Mezititulky dodala a pravopisně upravila redakce.

Dr. Ing. Gaston Humbert Guth (1898-1974) byl lesní inženýr, původně správce přírodních statků orlických Schwarzenbergů.

- Jeho otcem byl slavný arbitr bontonu a spoluzakladatel a předseda Českého i Mezinárodního olympijského výboru Dr. J. S. Guth-Jarkovský (1861-1943), jehož text jsme už v této rubrice publikovali.

- Jeho vnukem (který na dědovu profesi navazuje jako ekolog) je spoluzakladatel a člen představenstva Družstva Kulturní noviny Mgr. Jiří Guth (nar. 1965). Jeho texty najdete zde.

- Na pokračování uveřejňujeme též cestopis jeho pravnuka Jiřího Gutha-Jarkovského (nar. 1994).