Společnost a politika

Myšlenky pro budoucnost: 4. Část - Dva typy kulturní uspořádanosti

Obrázek nebo fotografie#20196

Dosud rozšířené pojetí kultury jako kultivace člověka, přírody i společnosti, či jako kultury pouze duchovní, se v konfrontaci s faktem globální ekologické krize stává překážkou postižení její podstaty. Potřebujeme znovu uchopit fenomén kultury. Další část volného cyklu úvah na toto téma, který je pokusem o redefinování.

Kultura je umělým systémem s vlastní vnitřní informací - duchovní kulturou. Vzniká v procesu člověkem zapálené kulturní evoluce. Máme-li kulturu jako výsledek její evoluce správně pochopit, musíme rozlišovat dva rozdílné typy umělé kulturní uspořádanosti: informačně předepsanou a vznikající sukcesí. Také v živé přírodě existuje rozdíl mezi přísně informačně předepsanou uspořádaností jednotlivého organismu, tj. jeho individuální uspořádaností genotypovou a fenotypovou, a širší informačně přísně nepředepsanou uspořádaností ekosystémovou. Každý živý systém totiž nutně realizuje svou dědičnou paměť a jeho případná víceúrovňová organizace, včetně procesu ontogeneze, musí být proto zapsána v genetické informaci jeho zárodečné buňky (zygoty).

Značně flexibilní uspořádanost ekosystémová, v mnohém podobná uspořádanosti sociokulturní, vzniká přirozeně biofilně nastavenou sukcesí: samovolně přirůstá v časové následnosti a zpomaluje se po dosažení klimaxu. Integruje ji vzájemná potravní, funkční a reprodukční závislost živých organismů. Biosféra, zdá se, žádnou volnou vnitřní informaci, která by plnila funkci její "centrální" protientropické bariéry a současně funkci scénáře vzniku biologických konstrukcí (funkci biotické "duchovní kultury"), nemá (nepotřebuje).

Tyto dva rozdílné typy přirozené uspořádanosti mají jakoby svůj analogický sociokulturní protějšek. I když je dnešní globální kultura predátorsky duchovně nastavená v obou typech své uspořádanosti - informačně předepsané i informačně nepředepsané - přísně informačně předepsaná uspořádanost získává dominanci. Tato na vědě závislá uspořádanost se dnes samovolně rozšiřuje, spojuje se kapitálem a má tendenci podřizovat si kulturní systém. S ohledem na aktuální potřebu biofilní transformace tohoto systému musíme tudíž první i druhý typ uspořádanosti v teorii odlišovat. Neměli bychom směšovat přísně předepsanou uspořádanost konkrétních lidských artefaktů (např. prvků materiální kultury, předmětů denní potřeby, technických systémů atp.), kterou může částečně obsáhnout lidský rozum, a uspořádanost nepředepsanou (na úrovni vesnice, města, lokální či globální kultury), kterou už lidský rozum snadno intelektuálně obsáhnout (a tedy ani záměrně optimalizovat) nemůže.

Přestože se na rozvoji obou typů uspořádanosti kulturního systému nutně podílí jeho vnitřní informace (skrytě nastavená a v čase přirůstající duchovní kultura), průběh a celkový výsledek evolučního procesu kultury je vždy víceméně neznámý, předem nezjistitelný a nepředpověditelný. Také kulturní evoluce je z tohoto hlediska slepá.

Výsledek kulturní evoluce je nepředpověditelný ze dvou konkrétních důvodů: Za prvé proto, že sukcesí samovolně vzniká informace, která se sice pohotově zpředmětňuje, ale která se do žádné specializované paměťové struktury kultury nezapisuje. Podobně se do žádné paměťové struktury nezapisuje uspořádanost ekosystémová. Rozptýlená duchovní kultura spontánně vznikajícího kulturního systému se totiž formuje až spolu s ním, v procesu jeho konstituování. Za druhé proto, že ani formování přísně informačně předepsaných konstrukcí (např. výrobní a spotřební techniky) se neodehrává jen jako pouhá mechanická realizace předem napsaného scénáře (projektů výrobní dokumentace). Celek kulturního systému závisí nejen na konkrétní změně informačně předepsané a na kulturním kontextu vytvářeném sukcesí. Zásadním způsobem závisí na skrytém duchovním paradigmatu (nastavení) kultury. Toto paradigma totiž určuje jak obsah "genetické informace" prvků materiální kultury, tak možnosti jejich šíření v příslušném přírodním a kulturním prostředí. Určuje rámec možností sukcesí vznikající uspořádanosti druhého typu.

Neujasněné pojetí skryté duchovní orientace kultury včetně dvou typů uspořádanosti ve společenských vědách snižuje jejich teoretickou věrohodnost, omezuje jejich vliv na politiku a světonázorovou vzdělanost lidí. Předmětem těchto věd nemohou být jen lidé, sociální vztahy, instituce a konflikty, jen lidská práva, svoboda a demokracie. Tímto předmětem musí být dnes celý umělý kulturní systém, který má expandující technologickou složku spojenou s mocí a který je utvářen silně determinujícími strukturami informačně předepsanými: materiální kulturou a technikou. Pouze slabě je zatím ovlivňován širší lidskou aktivitou a širšími druhovými zájmy lidí, které mocenské subjekty nehájí. Patrně také proto se dnešní globalizovaná kultura "neřídí" ani přírodou, ani hlediskem vlastního zachování. V souladu se svým skrytým predátorským nastavením se nebezpečně rozšiřuje na úkor lidského zdraví a pustošení nenahraditelné uspořádanosti Země.