Myšlenky pro budoucnost: 5.část – Dva způsoby formování kultury
Dosud rozšířené pojetí kultury jako kultivace člověka, přírody i společnosti, či jako kultury pouze duchovní, se v konfrontaci s faktem globální ekologické krize stává překážkou postižení její podstaty. Potřebujeme znovu uchopit fenomén kultury. Další část volného cyklu úvah na toto téma, který je pokusem o redefinování.
Lidská aktivita, která generuje evoluci kulturního systému uvnitř širší evoluce přirozené, může kulturní struktury (organizační i předmětné) produkovat jen dvěma hlavními způsoby: nepřímo a nezáměrně; přímo a záměrně.
Nepřímý způsob vzniku kulturních struktur (Hayekův endogenní řád) převládal v utváření kultury před průmyslovou revolucí. Odpovídal "opatrnému" růstu umělého systému uvnitř širšího systému přirozeného. Tímto způsobem vznikající lokální kultury sice zahrnovaly člověkem záměrně volené adaptivní změny přírodního prostředí, ale jejich výsledná systémová podoba vznikala jako předem informačně nepředepsaná. Dominovala však nad strukturou předmětnou. Tak se např. formují organizované tlupy lovců a sběračů, etnická společenství, morálka a etnický jazyk, neolitické vesnice, města a nakonec i moderní instituce a spontánní řád liberální společnosti.
Přímý způsob naproti tomu produkuje abiotické kulturní struktury na základě racionálního předjímání (teoretického záměru, projektu), tj. jako informačně instruované - předepsané (např. instrumentální, mechanická i automatizovaná technika, spotřební předměty a stavby). Tento způsob sice připomíná metody biotické konstruologie (realizaci genetické informace živým systémem), ale výrazně se od nich odlišuje.
V záměrném technickém konstruování totiž nejde jen o to, že informačně předepsané prvky kulturního systému (věci, stavby, technika), které vznikají rekonstrukcí přirozených struktur, zůstávají - na rozdíl od organismů - pro novou kulturní informaci otevřené. Jde hlavně o to, že v těchto strukturách se v predátorském duchovním paradigmatu kultury může zpředmětnit jen malá část společenské duchovní kultury: technologicky orientované vědění. V liberálně tržní společnosti, i když vzniká společenskou sukcesí, se tak dílčí poznání a dílčí ekonomický zájem vzájemně stimulují. Proces přísně informačně předepsaného konstruování se tak s podporou ziskového hlediska podílí na růstu ekonomiky, která deformuje kulturu.
Z naznačeného modelu dvou způsobů formování kultury vyplývá, že předmětné kulturní struktury se "rodí" buď postupnou úpravou (pomalým tvarovým a funkčním přizpůsobením) přírodních předmětů a procesů, nebo radikální technickou "syntézou" ze starších produktů přirozené evoluce (za cenu jejich rozbití a násilného přeformování). Funkční aktivita strojové a informační techniky i její konstrukční materiály jsou totiž zcizovány Zemi, její už jednou konstrukčně vestavěné látce a energii.
Zejména informačně předepsaným konstruováním, které se v klasické buržoazní společnosti prosadilo a propojilo s podnikáním, dodnes vznikají jak produktivní subsystémy globální technosféry (výrobní a obchodní komplexy, složité dopravní a vojenské systémy, finanční a informační sítě), tak bohužel i její rychle rostoucí subsystémy spotřební: malé každodenní věci a veškerá ekologicky škodlivá spotřební technika (včetně osobních automobilů). A protože z této umělé "materie" se dnes sukcesí formuje předmětná i organizační podoba globalizované kultury, prohlubuje se její nekompatibilita se Zemí i člověkem.
Jinak řečeno, v souladu s principy společenské spontánnosti se všechny umělé kulturní struktury propojují do velkých funkčních celků značně autonomní protipřírodní technosféry. Lidé a jejich volené i nevolené organizace se stávají jakoby jen přívěsky této procesuální planetární soustavy, jejíž podobu a fungování mohou ovlivňovat jen minimálně. Také proto jde praktická politika jakoby za vozem předmětného a organizačního samopohybu kultury.
První způsob nepřímé ontické aktivity kultury dominoval v lovecko-sběračských a zemědělských kulturách, tj. v podstatě až do průmyslové revoluce. Protože byl nucen využívat a respektovat přirozené struktury, byl souladný se Zemí. Druhý způsob přímé ontické tvořivosti kultury, charakteristický záměrnou aplikací predátorsky orientované vědy, bohužel od počátku ignoruje přirozené struktury planety i lidského organismu. Proto patrně jen přijetí biofilního duchovního paradigmatu by mohlo ustavit dlouhodobou kompatibilitu mezi vytvářením kultury komplexní společenskou sukcesí z přírodních i kulturních struktur. Tuto sebezáchovnou změnu musí ovšem předcházet aplikace s přírodou spolupracující vědy a techniky.