Požehnej děvčatům a požehnej i nám
Milostná poezie afrických autorů.
Flavien Ranaivo
Dívka jdoucí pro vodu
Je to snad holubice,
jež slétá
po kamenité stezce,
spěchajíc víc a více,
jak vrtošivé kamení,
po strmém svahu
dolů k prameni?
Dívka, jdoucí pro vodu.
Jen stěží drží rovnováhu,
nešikovná, roztržitá,
na každém kroku
se jednou rukou
chytá
listů aloe,
hladkých a špičatých,
a v druhé ruce
svírá džbánek z hlíny,
z hlíny své země.
Nemá moc rovnováhy
nahý
pár nohou
mladé Imernianky.
O čempak asi sní?
Do šátku upjata,
slabě se rýsují
ňadra.
Jak jsou pevná,
hladká, špičatá!
O čempak může snít
ta jantarová líc,
ty oči mandlové?
A o čem může přemýšlet?
Nepoznala dosud nic,
ani radost, ani žal,
ani lásku, ani zášť…
A přece jsou přitažlivá
její ústa
lživá:
to proto, že jsou tak
hladká a špičatá.
Závan,
lehký závan vánku
jí náhle rozcuchá
černé vlasy.
O čempak snívá asi
to tělo bez ducha,
které vzruší
básníkovu duši?
Sladká,
zklamaná předtucha…
Přeložil Petr Kopta.
Jean Malonga
Novoluní
Chlapci:
Hle, slunce zachází: pospíchá lovit kraby.
modravě zelená oblaka obzor vábí,
i jdou se na něj pást. Srp staré luny zatím
v kraj stínů odešel. Vzkázal nám: "Já se vrátím!"
A vskutku: na nebe, hvězdami sršící,
pozměněn vychází; ó nový měsíci,
ó luno, tajemně a náhle rozžatá,
dej požehnání nám a proklej děvčata!
Dívky:
Slunce je nebožtík a na svět padly stíny.
Nahraď je nebesům, měsíci bledý, siný,
ty hvězdo záhad, snů! Kéž do tvých tenat padne
záludný mužský cit a všechny sliby zrádné
chlapců, jimž v temnotách se něhou chvěje hlas
a kteří s měsícem vždy opouštějí nás!
Požehnej, měsíci, každému děvčeti,
na chlapce proradné však sešli prokletí!
Chlapci:
Ve světle měsíce na vaše vlasy krásné
déšť slzí napadá, a vaše krása hasne.
Když luna zajde však a v tmě vám zuby svítí
jak šňůry perliček, jsme láskou k mdlobám zpiti
a milujeme vás a láká nás váš dech,
v závrati bažíme po vašich vonných rtech.
Ó luno, tajemně a náhle rozžatá,
dej požehnání nám a proklej děvčata!
Dívky:
Jestliže pracujem, vy krutí nevděčníci,
bez ozdob, líčidel a okras při měsíci,
pak jen pro bohy své; a bohy nezajímá,
zdali z nás některá snad slzy v kadeři má:
úrodu chrání nám, pole a vesnice,
a nad vše milují bledý svit měsíce.
Požehnej, měsíci, každému děvčeti,
na chlapce proradné však sešli prokletí!
Chlapci:
Sviť, měsíci, jen sviť na naše milované!
Jen vplétej do vlasů jim slzy stříbrem tkané!
Nechť v rytmu tlukadel šťastný zpěv k nebi letí!
Pracujme pro sebe, pro ně i pro své děti!
Nechte nám pohladit svůj uplakaný vlas,
rusalky překrásné! Vždyť milujeme vás!
A ty, náš měsíci, jenž spěcháš bůhví kam,
Požehnej děvčatům a požehnej i nám!
Dívky:
Lásku nám slibují! Jak jasně měsíc září!
Motyku s tlukadlem otcové naši staří
nám dali. Chopme je a v zápalu svém mladém
do práce! Do boje s neštěstím, bídou, hladem!
Jen prací zbavíme své děti prokletí
čas nocí měsíčných nad prací probděti!
Vysílej, měsíci, své paprsky vstříc tmám
a chlapcům požehnej, a požehnej i nám!
Přeložil Petr Kopta.
Lamine Diakhaté
Dívce z černého hedvábí
Pro tebe jsem sklenul oblouk světla.
hle, jak jsou průhledné ty mušle, které krášlí
zářivá stehna našich sester,
vydaných na pospas šílenství tam-tamu.
Je v nich
dech a oddech tvého lidu.
A ty rozséváš hvězdy
a tvůj vesmír se skládá z těl, která vznikla
v šelestění věků.
Není v nich tvá nekonečná touha?
Naše kroky povede ten oblouk světla,
postavený na křižovatce naděje.
Nikdy nedokážeš to, co umíš,
pod svým krásným sluncem v míru.
Vnutíš africkou čistotu
velkým mistrům módy.
Šaty se podrobí vrtochům tvého těla,
nezatížíš je malými záhyby
nesoucími tíhu
atomové úzkosti.
Budou jasné jako úsvit
nad Džolibou,
růžový a zelený, až i v tobě procitne
naše touha po činu.
Přeložil Jan Zábrana.
Flavien Ranaivo (1914-1999), madagaskarský básník a publicista, překládal malgašskou lidovou poezii do francouzštiny.
Jean Malonga (1907-1985), konžský spisovatel a politik, člen francouzského Senátu v období Čtvrté republiky.
Lamine Diakhaté (1928-1987), senegalský básník, prozaik a publicista, příslušník hnutí Négritude, působil jako ministr informací a vyslanec své země u UNESCO.
Z antologie Černošská poesie, Naše vojsko, Praha, 1958