Smích i slzy z rozbité huby
„Rozbité huby.“ – Tak označovali Francouzi invalidy z 1. světové války s fyzicky poškozenou hlavou. Édouard Péricourt s utrženou částí obličeje patří do trojice hlavních hrdinů francouzského filmu Na shledanou tam nahoře
Reálie drsné i dojemné
Film režiséra Alberta Dupontela především ukazuje, co každodenní existence „rozbité huby“ obnášela. Édouard se nemůže normálně ani najíst, vše je mu třeba v tekutém či rozemletém stavu vpravovat do hrdla vstřikovadlem. Postup jeho nerozlučnému kamarádovi (taktéž veteránovi, jinak nesmělému účetnímu) Albertu Maillardovi napoprvé předvede jeptiška, následně přebírá úlohu krmiče Maillard. I s další péčí. K té – v důsledku železných zákonitostí závislosti – začne záhy patřit obstarávání morfia nad rámec erárně přidělovaných dávek. Nejednou krádežemi u jiných válečných invalidů, což si tito nenechají líbit donekonečna… (Alberta nakonec ztlučou berlemi do hlavy i jinam; proti kamarádově invaliditě nejsou ovšem Maillardovy pohmožděniny ničím.)
Místo srozumitelné řeči vydává Édouard skřeky, kterým rozumí (a tlumočí je ostatním) jediná osoba – zhruba dvanáctiletá dívka. (Vztah mezi invalidou a dívkou, založený na vzájemném vcítění a intuici, tvoří jeden z vedlejších, leč nosných a dojemných motivů filmu.) Tím je trio hlavních hrdinů na převážnou část filmu kompletní. Později – aniž bychom vyjevovali detaily – jeden člen ubude a jeden přibude…
„Bláznivá“ dvacátá léta 20. století
Po jakéms takéms zotavení je Édouardovi představen nejnovější „výkřik chirurgického pokroku“ v podobě rozličných obličejových protéz/masek. Jejich šerednost jej však jako estéta a kumštýře každým coulem uráží. Začne si vyrábět masky vlastní. U některých dokáže např. jediným cvrnknutím změnit grimasu usměvavou v zarmoucenou. (Zde, tj. na úrovni sofistikovaných masek, spočívá jeden z originálních přínosů filmové verze díla oproti románové předloze.)
Svérázná trojice – záhadná postava v masce (někdy v přestrojení za ženu), dívka a tuctově vypadající úředníček – se postupně zanoří do kvasu „bláznivých“ dvacátých let. (Francouzské „années folles“, v mnohém ovlivněné anglosaskými „roaring twenties“, jsou zachyceny ve výstižné zkratce v pařížských kabaretech, s charlestonem a hranými groteskami.) Díky Édouardovým uměleckým vlohám objeví navíc lukrativní způsob obživy spočívající v získávání zakázek na pomníky padlým (s inkasováním zálohy či dokonce celého honoráře, leč bez následného dodání objednaného díla)… Uprostřed bujarého křepčení nicméně občas vykoukne Édouardova smrtelně zraněná duše…
Dějiny a fikce: civilizační prakatastrofa
Po léta jsem byl – s každou další hřebejkovinou – stále alergičtější na termín „hořká komedie“. Také Dupontelův film je namíchán z nesourodých žánrů. Přesto dokáže v divákovi vzbudit emoce! (Už dlouho jsem nezažil, aby diváci opouštěli kinosál v slzách…)
Za obecný znak zfilmovaných literárních děl bývá zhusta považována určitá nudnost. Film Na shledanou tam nahoře tvoří výjimku z tohoto pravidla. (Je zarámován výslechem na policejní služebně kdesi v západní Africe, tehdy ještě francouzské. Z úvodních slov vyslýchajícího inspektora „On a tout notre temps / Máme moře času“ lze vycítit náznak, že by nuda mohla následovat; tento dojem je rozptýlen vzápětí: po střihu se ocitáme na bojišti…)
Spojit historii (dějiny) a fikci není snadné. Patrně nejznámější filmařský lapsus: V oskarovém filmu Statečné srdce (Braveheart), situovaném do třináctého století, běhají Skotové v kiltech/sukních, jež se ve Skotsku začaly masově nosit až ve století sedmnáctém. A co teprve ahistoričnost v samotné pointě filmu! Viz oskarový opus Životy těch druhých (Das Leben der Anderen): Důstojník východoněmecké Stasi (obdoby československé StB) pomůže sledovanému umělci tím, že do záznamů z odposlechů nepravdivě uvede, že dotyčný vytváří životopisné dílko o Leninovi a jeho druzích. (Tím by na něj ovšem, svatá ty prostoto, ve skutečnosti přivolal daleko intenzivnější dohled, neboť komunistické režimy si před tzv. „revizionismem“ – čti: „demytologizací“ – sotvaco střežily paranoičtěji než oficiální verzi dějin „mezinárodního revolučního hnutí“!) U Dupontela je 1. světová válka zdařile podána jako civilizační prakatastrofa a předzvěst katastrof následných…
Poručík, který Édouardovo zranění zavinil vydáním povelu ke zteči v situaci, kdy přišel rozkaz ukončit (před nastávajícím příměřím) veškeré nepřátelské akce na bojišti, po válce bezskrupulózně a podvodně velkopodniká v oboru pohřebních služeb (podvody se týkají neutuchajícího přílivu těl „padlých hrdinů“). Cynické spojení války a (zčásti „černého“) obchodu, dle investigativců v současnosti obzvláště aktuální ve válce v Sýrii, pranýřuje aforismus Karla Krause z doby, do níž je Dupontelův film situován: „Es handelt sich im Krieg… Ja, es handelt sich im Krieg!“ / „Ve válce běží o… Ano, to se to ve válce kšeftuje!“
Na shledanou tam nahoře (Au revoir là-haut). Francie 2017, scénář: Albert Dupontel, Pierre Lemaitre, režie: Albert Dupontel, 117 minut.