Pedagogika na lavici i pod lavicí
Tvrdím, že klíčovou roli ve vzdělávání nehrají všemožné pedagogické metody či ministerská opatření. Základem vzdělávání a životního směřování jsou lidé. Osobnosti.
Jeden z klíčových učitelů mého života se jmenoval Jirásek. Byl to těsně nedokončený medik, který posléze vystudoval pajdák. Také byl naivním malířem. Na zdech chemické učebny visely jeho didaktické obrazy malované na arších filtračního papíru. Například: Ošklíbající se psí čumák nad kádinkou s jakýmsi roztokem a s popiskem „H2S smrdí jako pes“.
Učitel Jirásek vyhmátl některé z nás, výtvarně nadané, a v hodinách chemie nám občas svěřoval specifické úkoly. V mém ročníku jsem to byl já a spolužák Cibulka. Na začátku hodiny mne zavedl do svého kabinetu a řekl: „Doktore, tady máš papír (arch filtračního papíru) a fixky a něco mně namaluj.“ Maloval jsem, podobně jako Cibulka, výjevy z alchymistických laboratoří, někdy i celé komiksy. Jedna stěna kabinetu se proměnila ve svéráznou galerii. Byl to pro mne svátek: Malovat, co mi fantazie přinášela a pak prozkoumávat, jaké chemikálie obsahovaly skříně na druhé straně kabinetu. Za těmi skříněmi jsem také objevil zastrčená plátna. Insitní malby, pohledy na protilehlou Kraví horu s hvězdárnou. Celník Rousseau by měl z Jiráska radost.
Jirásek byl svérázný učitel. Nás chlapce tituloval zásadně „doktore“ nebo „filosofeL. „Cibulko, filosofe, pojď k tabuli!“ – Já jsem sedával v poslední řadě. Ve vyučování jsem si rád četl knížky, které nesouvisely s probíraným učivem, nebo jsem hrál se spolužákem Weissem karty. Jednou jsme zas karbanili, když tu se ozvalo s důrazem na každé slovo: „Plocku, doktore, jestli ty nepřestaneš hrát karty, tak já si tě přestanu vážit.“ Od té doby jsem už ve vyučování na karty nesáhl.
Učitel Jirásek byl plamenem, který mne zapálil pro chemii. Jemu vděčím za to, že jsem vystudoval biochemii a stále miluju chemii, přestože ji už neprovozuju. Ale nepřestal jsem prozkoumávat alchymii života. Díky, pane učiteli.
Na gymnáziu tuto roli převzal náš třídní profesor. Jmenoval se Sklenář a učil češtinu a dějepis. Noblesní člověk, který přes své jemné způsoby měl přirozenou autoritu. Měl rád studenty a studenti jej. Uvědomil jsem si to až s odstupem: Od prvního ročníku s námi jednal gentlemansky, jako s rovnocennými partnery (nikoli kamarády, to je ještě něco jiného). On nám přisuzoval důstojnost a v jejím světle člověk jaksi vnitřně rostl.
Pro něj jsme nebyli klienti ve vzdělávacím procesu, jak by se řeklo dnes, ale druhá rodina. Zní to neuvěřitelně, ale když jsme měli před lety sraz – 30 let po maturitě (achjo…) – tak každého z nás si pamatoval jménem, vybavoval si mnoho podrobností ze školy a sledoval celou dobu naše osudy, přestože se scházíme s velkými časovými odstupy. Zajímal se o nás zcela upřímně, a to přesto, že v době onoho srazu mu už bylo kolem osmdesátky a za svůj kantorský život byl třídním několika tříd a učitelem stovek studentů. Na oplátku nám vykládal o sobě. Brali jsme to zcela přirozeně. Natolik jsme jej vzali za svého – stejně jako on nás.
Docházel jsem k němu občas v posledních letech jeho života. Jeho zajímalo, co dělám, prožíval děje kolem literárních časopisů, fandil nám, když jsme zakládali Kulturní noviny. Mne zas zajímaly jeho vzpomínky a výklady, co právě čte. Jeho niterný, osobní vztah k literatuře ovlivnil i mne. Přiznám se, nemám valné znalosti z literatury, spíše jen povšechný přehled s mnoha trhlinami, ani jsem ji nikdy nechtěl studovat. Ale mám k literatuře zvláštní úctu a intuitivní přístup, díky němuž mne některá díla a některé osobnosti velmi vnitřně zasáhly a obohatily. Tu niternost, ten zájem i o člověka „za literaturou“, ve mně podstatnou měrou otevřel právě pan profesor.
Při našem povídání jsem se od něj dozvěděl řadu překvapivých věcí. I o sobě. Nebyl jsem vzorným studentem, většinu věcí jsem zvládal jaksi levou rukou, snad díky nějakému talentu. Doma jsem se příliš neučil, spoustu věcí jsem honil až ve škole. Seděl jsem v poslední lavici a pod ní si často četl i něco zcela jiného, než co se odehrávalo před tabulí (akorát u učitele Jiráska na základce jsem měl zábrany…). Myslel jsem, že to nikdo nevidí. Ale pan profesor to viděl. Jenže on byl zas jiný typ než Jirásek – a my už taky dospělejší. Při jedné z těch návštěv mi o tom řekl. Trošku jsem ztuhl, bylo mi trapně. Ale on pokračoval: „Pro mne jste byl ideálním studentem, škole jste odevzdával, co bylo potřeba a přitom jste se stačil věnovat tomu, co vás doopravdy zajímalo.“ Nevím, jestli je každý kantor takto velkorysý a jestli je to úplně správný přístup, ale můžu vás ubezpečit, že jestli jsem v životě něco smysluplného dokázal, tak k tomu rovným dílem přispělo dění jak na lavici, tak pod lavicí.
Zeptal jsem se jej také na jednu z tehdejších podivností: Na konci třetího ročníku jsme v dějepisu skončili někde, tuším, před Velkou francouzskou revolucí. Čtvrťák měl být už neodvratně zahlcen dějinami 19. a 20. století, zejména dějinami dělnického hnutí, proletářské revoluce a tak podobně. Nepříliš příjemná představa po zajímavostech antického a středověkého světa znásobených kultivovaným výkladem pana profesora.
Do první hodiny dějepisu však místo něj po prázdninách vstoupila jeho kolegyně. Zhrozila se, jak jsme v probírané látce pozadu, tu revoluci jsme už měli mít za sebou. Jako kulomet nám odvykládala základní data a fakta, tak aby látku aspoň rámcově stihla. Žádné pitvání v ideologických podrobnostech navíc, na to už nebyl čas. Naštěstí. Nerozuměli jsme tomu tehdy.
Až po letech se mi pan profesor přiznal, že v té době, psal se konec sedmdesátých let, trpěl velkou depresí z normalizačních tlaků ve školství. V podstatě se dostal na hranici zhroucení. Tehdejší ředitel našeho gymnázia – hrubián vojenského ražení – byl symbolem toho tlaku. Pan profesor prostě nebyl schopen tuto ideologicky deformovanou látku vyučovat. Díky laskavosti a statečnosti kolegyně to období překonal. Není každý Jánošík.
Když na tu dobu vzpomínám, na páně profesorovu neideologičnost a noblesu, kterou jsme plně docenili až s odstupem, uvědomuju si také, že za všechno se platí. On jako jemný člověk ten tlak a deformaci doby splácel za nás uvnitř své duše. Mně nezbývá, než mu ještě dodatečně upřímně poděkovat. Za tu jeho projevovanou lidskost, která uprostřed různých životních zkoušek svítí stále jeho studentům na cestu.