Lisztovské transkripce
Skromný galerijní prostor, chtělo by se říci „galerijní pokoj“ Památníku Leoše Janáčka v Brně je výzvou jak pro kurátora, tak pro každého pozvaného umělce. Je to výzva dvojí, či dokonce výzva na druhou. Dramaturgie Jiřího Zahrádky je založena na osobních preferencích kurátora; kurátor tedy musí dobře volit, aby vystavené dílo souznělo se souběžnou stálou expozicí bytu hudebního skladatele a zároveň bylo schopno samostatné estetické komunikace v prostoru jediné výstavní místnosti. Z hlediska umělce nabízí jedna jediná místnost výzvu k velmi soustředěnému, intenzivnímu výběru co vystaví, a zároveň požadavek výsostné pokory. Znamená to chovat se skromně a nezahltit galerii vším, co momentálně leží a stojí v ateliéru. Komu se tyto jemné vztahy nepodaří vybalancovat, hrozí mu, že vytvoří houšť, komunikačně neprostupnou houštinu artefaktů, a napáchá estetickou spoušť v hlavách diváctva. A že jsme toho byli v malých brněnských galeriích nejednou svědky!
Od fotogramu k malbě
Vystavující malíř Pavel Hayek nabízí na výstavě Lisztovské transkripce celkem čtyři obrazy. Všechny jsou inspirovány partiturami skladeb Ference Liszta. Kdo sleduje Hayekovou tvorbu alespoň déle než tři roky, tuší, že se setká s ornamentalizující, do jisté míry minimalistickou malbou. Pavel Hayek ve své tvorbě rozvíjí princip kontrastní černobílé fotografie, přesněji řečeno princip fotogramu. Předměty rozmístěné na fotografickém papíře zanechávají po osvitu bílou siluetu. Když následně fotograf takový obraz v temné komoře překopíruje, získá zrcadlový pozitiv. Tento koncept s pečlivě rozmístěnými předměty přenesl Pavel Hayek do media malby. V devadesátých letech hojně využíval přírodní motivy, jak rostlinné, tak živočišné. Lidské výtvory jako krajky, výšivky a podobné rastrované plochy, nebo naopak průhledy holými korunami stromů či proti slunci rozostřené pohledy do lesních hvozdů se staly námětem řady cyklů na přelomu tisíciletí. V té době začal Pavel Hayek barevně variovat své malby: k černé a bílé se přidávala šedá, různé odstíny modři, v poslední době také nach.
Výzva pro virtuóza
Nejnovější výstava maleb Pavla Hayeka Lisztovské transkripce je ve znamení návratu k černobílé. Jak jinak také pracovat s notovými záznamy či s partiturami hracích strojků? A stále přítomný konceptuální přístup k tématu stojí v pozadí i aktuální vystavené kolekce. Nad průhledem do Janáčkova bytu je jako nadpis umístěna podélná zvětšenina jediného taktu v dis-dur, během něhož si klavírista hraje se dvěma tóny, které se v šíleném tempu čtyřiašedesátinek čtyřicetkrát vystřídají, rozvinou, zaduní a ztiší do krátké vlnky na konci taktu. Kdo neslyší, co vidí, může se cítit podveden: obyčejné fádní noty; kdo slyší, co vidí, je zamrazen. Výzva pro virtuóza, říkám soukromě tomu obrazu.
Tři dominantní plátna představují ve formátu vysokého okna zvětšeniny tří samostatných stran klavírních partitur. Jejich společným modem je zdvojení, ale každá je uspořádána podle jiného klíče. Vizuální zážitek je tedy u každého obrazu mírně odlišný. Noty provázané legatem vytvářejí schéma vln. Vizuální rytmus je zdvojením, překrýváním stejného motivu přes sebe a obrácením partitury vzhůru nohama nápadně zřetelný. Máme pocit nekonečného plynutí, houpáme se či kolébáme na vlnách konejšivého rytmu a nic nás neruší.
Znepokojivé jsou vedle toho další dva obrazy. Než objevíme klíč k jejich dynamice, musíme dlouze měnit úhel pohledu. Ať chceme, nebo nechceme, motá se nám z nich hlava. Princip rotace, který Hayek použil pro mírně posunuté zdvojené zobrazení partitury, je u každého obrazu jiný. Iluze kolotoče, věčného víru je díky velikosti plátna tak silná, že zakoušíme neobvyklé pocity vizuálního neklidu. Obrazy před námi ožívají, jako by chtěly relativizovat tradiční kategorie dynamičnosti, stability, prostorovosti nebo časové dimenze různých druhů umění. Obrazy partitur rozpohybují zrakové vjemy do prostoru pokojíku. Kdo setrvá déle, uslyší v divokém víru i svist větru, chvění strun a vibraci membrán. Stačilo by jen dodat: Taková obyčejná útlá malířská transkripce.
Pavel Hayek: Lisztovské transkripce.
Kurátor: Jiří Zahrádka.
Moravské zemské muzeum, Památník Leoše Janáčka, Brno.
8. 12. 2017 – 4. 2. 2018