Vědec, pedagog a laskavý člověk
Rodák z Brna (17. 9. 1942) zůstal celý život rodnému městu věrný, vyjma mnohých zahraničních cest. A vyjma dvou let po maturitě, kdy se uchýlil s přáteli z brněnské Zeměpisné společnosti do Orlických hor a pásl tam v JZD Lomy krávy. V lískovém křoví na pastvinách se i za deště dobře čte a rozjímá! Antonín tam roku 1960 určitě četl i právě v překladu Kamila Bednáře vyšlý Jestřábí křik Robinsona Jefferse, amerického básníka, čelícího zbytečně přebujelé civilizaci. Třeba:
V podmračném světle, v bezčasém klidu
člověk proniká hlouběji než k nervům nebo srdci přírody,
k lůnu nebo duši,
proniká až na kost, lhostejnou bílou kost panovnici.
A čelit negativním vlivům lidských aktivit, nedovolit pronikat až na tu „lhostejnou bílou kost panovnici“ se už za studentských let rozhodl Antonín. Na brněnskou lesnickou fakultu přišel roku 1961 obdivuhodně sečtělý a s širokým odborným i kulturním rozhledem. Přitahoval. Už v prvním ročníku dokázal kolem sebe shromáždit několik spolužáků se zájmem o ochranu přírody, o tehdy u nás zcela opomíjenou problematiku životního prostředí. A brzy přijal za své životní krédo svého velikého učitele – geobiocenologa a ochránce přírody profesora Aloise Zlatníka. Totiž, že výzkum přírody není možný bez její ochrany.
Po krátkém zaměstnání v lesnickém provozu a při stanovištním průzkumu lesů zaměřil svůj zájem na problematiku celé krajiny jakožto životního prostředí nejen lidí, ale i živočichů a rostlin. Stal se vědeckým pracovníkem Geografického ústavu Československé akademie věd v Brně. Na tomto významném krajinovědném pracovišti téměř 20 let úspěšně vedl právě oddělení životního prostředí. Z jeho mnohých aktivit vyberme alespoň některé. Byl protagonistou kritického hodnocení výstavby jihomoravského vodního díla Nové Mlýny, vzápětí i projektu průplavu Dunaj–Odra–Labe. Neohroženě se v 70. letech postavil i proti výstavbě automotodromu v Podkomorských lesích u Brna. Vždy promyšleně, se znalostí přírodních poměrů a souvislostí, s dostatkem argumentů místo pouhých výkřiků.
S inženýrem Igorem Míchalem z pražského Terplanu (Státního ústavu pro územní plánování) vytvořili konstruktivní dvojici, pod jejímž vedením vznikl například roku 1985 Ekologický generel ČSR – kritický rozbor životního prostředí našeho státu. S urbanistou architektem Jiřím Löwem a dalšími odborníky vytvářel koncepci a metodiku územních systémů ekologické stability krajiny. Léta byl organizátorem každoročního semináře na téma ÚSES – zelená páteř krajiny stejně jako odborné konference Venkovská krajina, pořádané pravidelně v bělokarpatském Hostětíně. Stál u zrodu, a posléze byl i předsedou multioborové České společnosti pro krajinnou ekologii – národní odnože Mezinárodní asociace pro ekologii krajiny (IALE).
Nesporně i romantický nádech měla A. Bučkem iniciovaná a organizovaná, dnes již legendární, Akce Dno. V průběhu 80. let se na ni každoročně sjížděli dobrovolní ochránci přírody ze všech koutů bývalého Československa (mimo jiné i účastníci letních táborů Hnutí Brontosaurus, na nichž A. Buček rovněž působil). Z budoucího dna spodní novomlýnské nádrže pod Pálavou přesazovali na vhodné lokality mimo záplavu kriticky ohrožené bledule letní a další vzácné rostliny včetně leknínů. Však o tom také ekologický filmař Ivan Stříteský natočil roku 1987 jeden ze svých nejúspěšnějších filmů – Chválu bláznovství, na kterém samozřejmě (i na dalších Ivanových filmech) A. Buček spolupracoval.
Po zrušení Geografického ústavu ČSAV v roce 1993 odešel A. Buček na Lesnickou a dřevařskou fakultu Mendelovy univerzity v Brně, kde na Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie působil až do konce svého života. A třebaže se zde roku 2002 habilitoval v oboru ekologie lesa, věnoval se nejen výzkumu lesních společenstev, ale nadále i celé krajině. Svědčí o tom třeba jeho významná spoluúčast při tvorbě obsáhlého Atlasu krajiny České republiky (2009). Přednášel ekologicky a ochranářsky zaměřené předměty nejen na lesnické a zahradnické fakultě Mendelovy univerzity, ale i na Masarykově univerzitě – geografům na Přírodovědecké fakultě a humanitním environmentalistům na Fakultě sociálních studií.
Proslul jako náročný, ale přitom laskavý a proto oblíbený pedagog. Byl vedoucím úspěšných diplomových prací více jak 100 lesních a krajinných inženýrů. Jako školitel přivedl k doktorskému titulu 13 postgraduantů v oborech Ekologie lesa a Tvorba a ochrana krajiny. Někteří z nich jsou již rovněž docenty a jeden dokonce profesorem. A jen sotva by se bez iniciativy docenta Bučka a objevitelské erudice jeho doktoranda Zdeňka Hrubého podařilo obnovit výzkum na legendárních polygonech profesora Zlatníka v pralesích Ukrajinských Karpat, založených ve 30. letech minulého století. Docent Buček bádal i na Kubě, věnoval se záchraně dračinců na jemenském ostrově Sokotra, zúčastnil se i prognózy vlivů plánovaných zimních olympijských her v Soči na krajinu Kavkazu. Jeho oblíbeným působištěm se stala i starobylá krajina českých vesnic v rumunském Banátu. Zanechal po sobě přes 400 odborných i popularizačních publikací, vesměs v intencích geobiocenologické školy profesora Aloise Zlatníka, jehož si nepřestal celý život vážit.
Obsáhlou kapitolou je jeho působení v Českém svazu ochránců přírody, kde byl předsedou základní organizace Veronica, spoluzakladatelem a velmi aktivním členem redakční rady stejnojmenného časopisu, který v Brně vychází již přes 30 let. A rád si zanotoval zejména horňácké písničky při cimbálové muzice Veronica. Když roku 2009 byla docentu A. Bučkovi udělena prestižní Cena Josefa Vavrouška, stalo se tak právem člověku nad jiné prospěšnému a zasloužilému ve výzkumu a ochraně přírody a krajiny.
Obzvláště výstižně charakterizoval osobnost docenta Bučka v reakci na jeho úmrtí přední slovenský krajinovědec profesor Mikuláš Huba: „Tonda Buček byl zanícený ochranář, vynikající expert, charismatická osobnost a člověk s velkým, statečným srdcem, který viděl do daleka a přitáhl k ochraně přírody a krajiny množství mladých lidí. Pro mnohé z nás byl následováníhodným vzorem. Bude nám všem – svým přátelům i milované přírodě – velmi chybět.“
Ve své vzpomínce nemohu být neosobní. Vždyť jsme to spolu – jak se říká – táhli od prvního ročníku fakulty, tedy 56 let! Spolu jsme pásli krávy, neboť hned o prvních vysokoškolských prázdninách jsi mě vzal s sebou na své předchozí orlickohorské působiště. Pod mikroskopem jsme počítali pylová zrna při palynologických rozborech pod vedením našeho nezapomenutelného učitele Milana Križa. Jezdili jsme na tábory mladých ochránců přírody, pořádané Janem Čeřovským. Coby pomocné vědecké síly na katedře lesnické botaniky putovali jsme na přání docenta Chmelaře hlubokým sněhem nad Roháčská plesa pro rouby vzácného horského jeřábu mišpulky. A druhý rok – opět marně – na zledovatělý Čierny kameň ve Velké Fatře. Společně jsme studovali na zkoušky v tvém studentském pokojíku na Pflegrově ulici a živili se pouze vlastnoručně uvařenými polévkami, pro jejichž hustotu jsme vymysleli jednotku 1 flégr. Spolu jsme zpracovávali diplomové práce o lesích beskydské Kamenárky u profesora Zlatníka. Jako specialisté stanovištního průzkumu vojenských lesů jsme z východoslovenského Vihorlatu toužebně hleděli dál na východ, kde jsme daleko za hraničními dráty tušili už desítky let nepřístupné pralesní výzkumné plochy svého učitele. A bylo především tvou zásluhou, že jsme pak po mnoha letech z těch pralesů mohli obdivovat blízké skalnaté štíty Popa Ivan…
Byl jsi – nejen pro mne – jistotou, dokázals nasměrovat a podržet. Kamarád Igor Míchal nás kdysi případně nazval Zlatníkovými pohrobky. Chce se mi říci, že teď jsme i pohrobky Bučkovými. Ale já se nedovedu smířit s tvým odchodem. Pro mne zůstáváš neohroženě trčet kdesi z horského hřebene stejně jako ten Robinson Jeffers ze skalní ostrožny nad Pacifikem. Až do konce svých dnů si budu představovat, že zase v předjaří sbalíme rance a vydáme se do zasněžených hor pro rouby mišpulky. Tentokrát je určitě přineseme.
Autore úvodní fotografie je Pavel Klvač.
Více informací o Antonínu Bučkovi:
http://www.veronica.cz/aktuality?i=475
https://www.youtube.com/watch?v=VHgBSVdTaJ0