Angažované umění
My kluci jsme v Poděbradech byli poznamenáni sorelou méně než kluci v Praze. Tady v Praze nad nimi trčel z Letné Stalin, na nábřeží bílý Gottwald, řečený Hopkirk, a na konečné patnáctky zvlášť pěkná socha, která by se mohla vozit na vozíku při přehlídce Prague Pride; dělník, který se vášnivě líbá s rudoarmějcem, zatímco vojínův kalašnikov se hlavní zavrtává do dělníkových intimních partií. I tenkrát si angažovaní sochaři vydělávali hodně. Všechno bylo dvakrát. Když horník, tak s hutníkem, když rudoarmějec, tak s dělníkem, případně se svazačkou, decentně se dotýkající hrdiny v místech, kde se nemůže nic stát. I Stalinovi na Letné se zástup lepil přímo do partie, o které slušný člověk nemluví.
Nicméně jednou v Poděbradech u nádraží (u toho, na němž Iva Janžurová ve filmu Svatba jako řemen u automatu pořád mačká jen cigarety, ale padá jí jen mýdlo a prezervativy) instalovali sochu, které se říkalo Roh hojnosti. Bylo na ní v hojné míře všechno, co nám tehdy doba měla poskytnout: banány, pomeranče, maso, máslo – to vše v barvách vyvedené. Chodili jsme se na to dívat, protože jsme to z obchodů neznali. Neštěstí nastalo, když tři dny pršelo. Ta socha totiž měla původně stát někde uvnitř, kde ji ale nechtěli, a protože byla z papundeklu, celá se roztekla a vypadala jako sloní trus.
Na našem maloměstě jsme ale měli i poprsí Lenina s důmyslnou prohlubní v podstavci. Odhalili ho v parku a nejkrásnější chlapci z naší školy přitom stáli čestnou stráž, zatímco Marie Majerová štkala pod krajkovým závojíčkem a Gusta Fučíková neartikulovaně vykřikovala ruské citoslovce. Do toho všeho vhodně zpívala vybraná zrzavá pionýrka z naší školy všemi oblíbenou píseň Leť slavíčku, leť do Moskvy a pozdravuj tam soudruha Stalina! Bohužel druhý den tu krásu z bílého mramoru museli pečlivě umýt, protože si ji někdo spletl s kadibudkou, a doprovodné plakáty s postavami horníků a zemědělců jsme my, kluci, kteří jsme se cítili být kubisty, pokreslili geometrickými výjevy ve tvaru kosočtverce.
S takovou minulostí se mi nikdo nemůže divit, že sympatizuji se skupinami recesistů, kteří oblékli sochy Davida Černého, močící do fontány ve tvaru České republiky, do triček se znakem EU – a k lavičce Václava Havla, kterou Bořek Šípek ztvárnil jako dvě dřevěné židle se stolkem za čtvrt milionu, přilepili dvě figuríny bezdomovců, oblečených do roztrhaných šatů z kontejneru. I mně angažované umění vždycky smrdělo…