Počteníčko: Blechy a svaté obrázky
Před několika dny jsme podstoupili celodenní vyčerpávající boj na bošáckých kopanicích. Byl to boj, který byl svým rozsahem i nasazením jednotek a zbraní snad největší z bojových akcí naší brigády. Na naší straně bojovalo pět set šedesát málo zkušených, ale nadšených chlapců. Naší nejmocnější zbraní byla protitanková zbraň PTR. Účinkovala však spíše psychologicky, svou hlučností než palebnou mohutností. Nadto jsme k ní měli všehovšudy patnáct nábojů a museli jsme s nimi velmi šetřit. Němců bylo kolem tří tisíc a měli minomety, těžké kulomety a horské dělostřelectvo. Jejich bojová morálka však byla morálkou poražených, ustupujících vojsk. V tom jsme měli převahu. Bojovalo se od časného rána do pozdního večera. Přes soupeřovu obrovskou početní a zejména palebnou převahu jsme své pozice udrželi. Po boji bylo nutno přenést větší počet raněných, neschopných chůze, na bezpečné místo a přemístit jednotlivé skupiny brigády namáhavým pochodem v obtížném terénu. Nadto jsme se nyní pohybovali v katolických kopanicích, které nám nebyly tak příznivě nakloněné jako kopanice evangelické a které byly velmi chudé. Několik málo kilometrů od turanských a myjavských kopanic – a přece jaký propastný rozdíl životní úrovně! Lidé tu žili stěsnaní v malých chaloupkách s hliněnými podlahami a nejnuznějším nábytkem. Neměli nic než blechy a svaté obrázky. Minulého dne jsme v poměrně veliké horské vesničce nesehnali nic než brambory, a to jen tolik, že se na každého muže dostaly tři brambory bez soli (tu tam prakticky neznali). Tak strašlivá bída byla z velké části zapříčiněná leností a odevzdaností do vůle Boží. Protože se jim nechtělo připravit si v létě dřevo, neměli v zimě, ač obklopeni lesem, čím topit. Jasná noc a potenciální nepřátelé mezi místním obyvatelstvem nutili k zvýšené opatrnosti. Avšak utrmácení, nevyspalí a hladoví chlapci naléhavě potřebovali teplo a odpočinek. Rozhodli jsme se proto postavit stráže nejen na všech přístupových cestách, ale i na místech, odkud bylo možno pozorovat vše, co se ve vesnici dálo, a za takových bezpečnostních opatření rozmístit chlapce po chalupách.
Bedřich Placák: Paměti lékaře. Torst, Praha, 1997. S. 240–241.
Bedřich Placák (1914–1993) byl za druhé světové války příslušníkem protinacistického odboje, později působil v Jugoslávii a Koreji, byl primářem chirurgie v pražské Ústřední vojenské nemocnici a profesorem Univerzity Karlovy. Za normalizace byl vyloučen z KSČ a přeřazen na pozici sekundáře, po podpisu Charty 77 pracoval v manuálních profesích. Je otcem spisovatele a aktivisty Petra Placáka, publikujícího také pod pseudonymem Petr Zmrzlík.