KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Bylo to v roce 2016, kdy Jan Konopásek získal Cenu Gustava Broma, udělovanou Českým rozhlasem Brno. Při slavnostním předávání v brněnském Sono Centru jsme se spřátelili a začali si povídat. Nejdříve jsem užasl nad pamětí tehdy téměř pětaosmdesátileté jazzové legendy a pak nad tím, že Konopáskovi dosud nikdo nenabídl vydání knihy. Vždyť v jeho osobě máme snad posledního žijícího špičkového aktéra první vlny moderního českého jazzu, která se vzedmula při postupném uvolňování svěrací kazajky, již české kultuře nasadila komunistická totalita po roce 1948. Jan Konopásek, čerstvý absolvent vojenské prezenční služby, se objevil už v prvních a doposud obdivovaných moderních jazzových formacích – nejdříve od roku 1956 v septetu Karla Krautgartnera (pozn.: vedle Karla Vlacha a Gustava Broma nejvýraznější kapelnické osobnosti tehdejší doby, po roce 1968 emigroval) a pak především ve Studiu 5.

Důvodem pro jisté opomenutí by mohl být fakt, že Konopásek poměrně záhy (1965) emigroval – nejdříve do Německa a pak do USA – a do vlasti se jako muzikant začal navracet s nevelkou intenzitou až ve druhé půli let devadesátých. Novou kariéru zde už nezačal. Ale na druhé straně, právě jeho pestré osudy a angažmá v nejlepších amerických jazzových orchestrech (z nichž s orchestrem Woodyho Hermana natočil LP Thundering Herd oceněné Grammy v roce 1974), mohou být dobrým důvodem pro zveřejnění, protože takových muzikantských kariér vzešlých z českého prostředí nemáme mnoho. A tak jsme se spolu pustili koncem roku 2016 do spisování knížky, kterou jsme po částech uspořádali v průběhu roku 2017.

Vzpomínky Jana Konopáska nejsou jen hudební a pro hudebníky. Bystrý pozorovatel, vtipný glosátor a především člověk, který se nebál v životě riskovat a zkusit ledasco (počínaje ježděním s taxíkem v Praze, konče prodáváním realit v Salt Lake City) je současně i svérázným kronikářem doby. Začíná dětstvím před druhou světovou válkou, nechává čtenáře nahlédnout do klikatých rodinných osudů, všelijak nepříznivě ovlivněných nástupem komunistů k moci. Mezi jeho spolužáky na gymnáziu patřily takové osobnosti jako třeba pozdější spisovatel Vladimír Škutina, výtvarník Lumír Čmerda či psycholog Stanislav Grof. Ale také dívka Jana, dcera popravené političky Milady Horákové. Jan studoval v politicky nejkritičtější době a jeho vzpomínky z vojny, jež následovala po střední škole, mají místy – díky jeho nezlomnému celoživotnímu smyslu pro humor a nadsázku – příchuť absurdní komiky.

Ve smyslu pro humor, jazykové a muzikantské hravosti se Konopásek ideálně protnul s nejbližším hudebním parťákem své „české“ epochy – s vibrafonistou a saxofonistou Karlem Velebným, jedním z pilířů tuzemského jazzu druhé poloviny 20. století. Následující ukázka – malý portrét Karla Velebného – je jednou z odlehčenějších kapitol knihy Jazzová odyssea.

Jan Konopásek: Karel „Kája“ Velebný

Byl velice nenápadný, křehkého vzhledu, s velkými brýlemi, avšak všestranně nadaný, letory veselé, s nevyčerpatelným zdrojem nápadů, z nichž tím nejvýznamnějším a do české historie vstoupivším byl „vynález“ (či „objev“) známý pod jménem Jára Cimrman. Psal se rok 1956 (!) a já prosím čtenáře, aby si tohoto data povšimli.

V témže roce na podzim jsem se stal členem septeta Karla Krautgartnera. Začal jsem poprvé veřejně hrát na barytonsaxofon. Septeto hrálo k tanci i k poslechu. Hudební agentura „HUDAG“ Krautgartnerovi nařídila, že musíme první hodinu hrát českou a populární muziku, tj. valčíky, tanga a podobné kusy. To bylo pod úroveň Karla Krautgartnera, který to řešil následovně: „Hoši, hrajte tam něco, co chcete, tu první hodinu, a já pak přijdu a bude jazz.“

S Karlem Velebným jsme hned od začátku udeřili na stejnou strunu. Hned jsme si porozuměli. Legrace! Takže první hodina se odehrávala sice korektně, co do hudby, ale my jsme se rozesadili na jevišti v půlkruhu kolem mikrofonu, a to zády k obecenstvu. Kája uprostřed, já s barytonem vpravo, Artur Hollitzer s trombonem vlevo, takže jsme hleděli z očí do očí basistovi Járovi Náhlovskému. A řeči „jely“ i při hraní. Náhlovský hlásil při vstupu dvou dam do sálu: „Rukulíbám, milostivé dámy, tady jsme! A pak, že nepřijdou…“

Kája Velebný mi náhle povídá: „Člověče, Honzo, to jméno Náhlovský mu nějak nesedí, on by se měl jmenovat – třeba – Jára Cimrman!“ Bylo to poprvé, co toto jméno zaznělo. Znovu opakuji, bylo to v roce 1956 v kavárně ALFA na Václavském náměstí. Prosím čtenáře znovu, aby si přečetli brožurku doprovázející CD Svěrák-Šebánek-Velebný: „Vinárna u pavouka“ 1966–1969 (Radioservis, 2009, CRO470-2), jehož obsahem je dle anotace „Výběr toho nejzdařilejšího z oblíbeného rozhlasového pořadu Vinárna U Pavouka, který byl vysílán ČS rozhlasem od r. 1965 do září 1969. Sestřih pokrývá období mezi lety 1966 a 1969.“ V doprovodné brožuře tvrdí Jiří Šebánek, že jméno Cimrman vymyslel on. Popadla mne zlost! Ale jak čas běžel dál, ke stejnému „vynálezu“ dospěl zřejmě i Ladislav Smoljak. A když později zemřel, noviny hlásily „zemřel otec Járy Cimrmana“. Nechávám to vše bez komentáře. A nakonec na veselejší notu: Karel Krautgartner Káju ještě doplnil tím, že Jarda Náhlovský je přece šlechtického rodu: Jára-da Náhlovský. Odtud Jára da Cimrman.

Karel Velebný vnikl do povědomí zejména mladších lidí jako excelentní vibrafonista. Vystudoval konzervatoř na bicí nástroje, ke kterým vibrafon patří. Starší lidé, pro které většinou jazz moc neznamená, Káju znali spíše v souvislosti s pojmem Jára Cimrman a s rolí dr. Evžena Hedvábného jako objevitele Cimrmanovy pozůstalosti v rozhlasovém pořadu z Nealkoholické vinárny U pavouka (poprvé vysíláno v roce 1966). Cimrmana pak zpopularizovalo především Divadlo Járy Cimrmana s autorskou dvojící Svěrák-Smoljak. Byl jsem na několika představeních a musím říci, že to bylo vždy po anglicku hilarious neboli rozjařeně veselé. Potlesk.

Překrucování slov a významů rčení, to byla Kájova doména a v tom byl nedostižný. Uvedu několik příkladů:

Před koncertem: „Vo čem budem dneska hrát?“ nebo „Proti komu dnes hrajem?“

Jedeme autem. V jedné vesnici se Kája (u volantu) vykloní z okénka a ptá se kolemjdoucího domorodce: „Prosím vás, nevíte, kde tady dnes večer hraju?“

Jedeme do Budějovic. V Táboře stavíme na oběd. Kája si objednává: Krupicovou kaši a rum. Vrchní se smál, až se za břicho popadal.

Vyjeli jsme z hospody. Ukazatel „Budějovice doprava“. Kája vjel bezprostředně asi do čtyř různých usedlostí (do dvorů) napravo, než přišla ta správná odbočka. Při tom brblal: „Jéžiši, já tak nerad řídím auto!“

Jindy, po koncertu v Plzni, jdeme do slavné hospody u Salzmanů. Kája: „Pane vrchní, mohl bych se vás na něco zeptat?“ – Vrchní: „Samozřejmě, pane.“ – Kája: „Měl byste pro mě smíchovskou desítku?“

V Ostravě Kája předjíždí tramvaj stojící na křižovatce. Sotva jsem vydechl: „Kájo, zastav!“ – A bum! Již nám přes kapotu přeletěl zleva motocyklista a přistál „rybičkou“ na dláždění. Kája: „Já tak nerad řídím…“

Kája neměl odhad času ani jiných dimenzí. Právě jsme skončili nahrávku ve Fisyu v ulici Ve smečkách. Kája vece: „Za deset minut musíme být na Strahově ve studiu. Myslím si: „Jo za deset minut, vidím to nejmíň na tři čtvrtě hodiny.“ Přiběhneme ke Kájově škodovce. Zaparkovaná tak, že se s ní nedalo vyjet. Spojenými silami jsme poponesli předek, takže se nakonec odjet podařilo. Kájův komentář: „Já tak nerad jezdím…“

Po dlouhých, dlouhých letech mi Kája poslal PF k Novému roku: Fotografii, jak leží v nemocnici se zlámanou kyčlí. Jeli odkudsi a narazili do stromu. Kája to později komentoval v dopise (to už jsem žil v Americe): „Auto bylo na cimpr-campr, ale oni ho opravili, takže je jako nové.“

Různé jeho další obraty a rčení:

Každý je svého štěstí strojvůdcem.

Ten ruskej generál měl fůru medajlí na hrudní nůši.

Každý přišel se svou troškou do mlejnice.

Basa tvrdí muziku a já tvrdím pravej opak.

Pojďte, je tam raut, můžeme jíst a píst.

Můžeme si spolu poklobásit – s Žižkou z Trocnova

– z vočí do vočí (1)

– mezi třema vočíma (2)

– z vočí do vobličeje (3)

„Karle, to je moc drahý.“ – „Ále, koruna sem, koruna sem.“

Kája oslovuje manželku: „Alenko, ty můj pitoreskní konzumplíčku!“

………..

S Karlem Velebným jsem se naposledy viděl, když přiletěl do USA na tříměsíční stáž na Berklee College v Bostonu. Tehdy jsem žil v Salt Lake City v Utahu v našem nově získaném rodinném domku. Kája mi nečekaně zavolal, že pojede autobusem Greyhound do Los Angeles k nějakému známému, a co kdyby se u nás zastavil. Úplně jsem zajásal. Bylo to v roce 1978. Zažili jsme něco, co popisuju jako jeden z nejšťastnějších týdnů svého života. Moje žena v práci, děti ve škole, a my jsme s Kájou klábosili „z obličeje do xichtu“, bez přestání. I jídlo jsme jedli oba ze stejného talíře, aby nám neuniklo ani mrknutí kamarádova oka.

Kája pak po týdnu odjel. Později jsme si už jen vyměnili pár dopisů a fotek. Připomněl jsem mu v roce 1988, že bude 30. výročí vzniku Studia 5. Kája k tomu výročí uspořádal malý koncert s velkým povídáním, moc pěkně mě tam oslovuje, ačkoliv ještě nenazrál čas k převratu. Bylo slyšet, že Kája mluví s obtížemi, špatně se mu dýchalo. Měl totiž po mamince srdeční vadu, která se nedala léčit. Krátce na to umřel.

A ještě jedna vzpomínka: Navštívil jsem Káju jednou takhle dopoledne u něj doma, v tehdejší Makarenkově, předtím Masarykově, dnes už zase Masarykově ulici. Měl jeden pokoj s pianinem, které zabralo půl toho pokoje. Jak si tak povídáme a cosi přehráváme na tom pianinu, zvoní telefon:

Kája: „Prosím. Ano, tady Velebný. Rozhlas? Co si přejete?“

Rozhlas (později mi to Kája tlumočil): „Pane Velebný, potřebujeme vás na vibrafon.“

Kája: „Kdy?“

Rozhlas: (řekne den a datum)

Kája: „A jaký je honorář? Osmdesát korun?! Tak já řeknu Ivanovi Štědrému nebo Frantovi Sojkovi…“

Rozhlas: (to nejde)

Kája: „Ale proč ne? Oni jsou výborní hráči… Víte, 80 korun… Mě bude stát taxík asi 90 až 100 Kč, to bych si nemohl dát ani panáka. Ne, děkuji.“ A zavěsil.

Příhody s Karlem Velebným neberou konce. Tedy ještě jedna epizoda:

Jsme v Polsku na zájezdu – Orchestr Karla Krautgartnera. Bydlíme v Krakově v pěkném hotelu. Kája ve druhém patře. Odjíždíme hrát koncert, tj. hodinu napřed. Koncert trvá asi dvě hodiny. Vracíme se do hotelu, tj. zase asi jedna hodina. Dohromady asi čtyři hodiny. Proč to tak výrazně počítám? No, uvidíte.

Vstupujeme do hotelové haly. Zde pandemonium. Čvachtáme po mokrém koberci. Přistoupí k nám manažer (nebo ředitel?) hotelu a ptá se: „Pan Velebný?“ – Kája: „Ano, to jsem já.“ Manažer: „Pane Velebný, vy jste nám vytopil (tj. vodou) dvě patra hotelu. Škoda je nesmírná!“ – Kája: „No to přece není možné!?“ – Zkrátím to: Karel Velebný sbíral už léta nálepky (etikety) z pivních lahví. Než jsme odjeli na koncert, dal si odmočit nálepku z lahve, a to tak, že lahev dal do umývadla a pustil na ni vodu. A odešel na sraz k autobusu. Nálepka se po chvíli sloupla a ucpala odpad. Teď pochopíte, proč jsem počítal ty hodiny… Voda tekla a tekla a vyplavila druhé patro, pak i první, ve kterém byly kanceláře a veškerá hotelová papírová dokumentace. Všecko „na žmach“. Pak teklo i do přízemí. Oba Karlové (Krautgartner i Velebný) byli blízcí mrtvici.

Ende gut, alles gut – škodu nakonec uhradila pojišťovna.

Za nějaký čas, když šok z události byl už jenom vzpomínkou, komentoval Karel Velebný celou věc takto: „Nejdřív jsem se bál, že ta nedozírná škoda mě bude stát nedozírné peníze, ale naštěstí se ukázalo, že škoda byla dozírná, takže to pojišťovna nakonec uhradila.“ – Typický Kája!