Obživlosti: Skladové karty
Držel jsem v ruce roztržený klínový řemen a řekl jsem si, že než obtěžovat pana Omelku, kterému vozím na opravu porouchané stroje, pokusím se tentokrát opravit sekačku sám. V prodejně ložisek, gufer a řemenů jsme s prodavačem filosofovali nad opotřebenou gumou: „Nerad vyhazuji věci, které ještě slouží,“ řekl jsem. „S člověkem je to stejné, nemá zemřít zdravý!“ přidal se prodavač. Změřil, co jsem přinesl a půjčil mi tři řemeny s tím, že jeden bude správný. Jak si znamenal pohyb na skladové karty, přišly mi povědomé: „Měl jsem stejné karty před čtyřiceti lety jako zásobovač ve skladu náhradních dílů v Technických službách v Bratislavě!“ „Tak to znáte,“ usmál se na mne. Jako na kolegu.
Zásobovačem jsem se po vojně stal kvůli podnikovému bytu. V kanceláři, kde mí kolegové pouštěli z rozhlasu po drátě nesnesitelnou dechovku, jsem to vydržel dva roky a tři měsíce. Shánět po republice šrouby, ložiska, železo a součástky na stavební stroje mi přišlo jako naprostá marnost. Místo toho, abych se těšil z úspěšného zisku úzkoprofilových materiálů, trpěl jsem, že svou iniciativou pouze kompenzuji mizerné státní plánování.
Naučil jsem se, že když něčeho chci sto kusů, musím objednat tři sta, protože referent odbytu bude objednávky krátit, aby se dostalo na všechny. A věděl jsem, že mám šanci získat náhradní díly na motory, když ze spřátelené zahradní firmy získám pytel rašeliny pro paní, která nepečuje pouze o výdej materiálu v brněnském Zetoru, ale také o svou zahrádku. A když nešlo koupit autobaterie na nákladní Tatry, sehnal jsem pro dílnu, která baterie uměla složit, plný náklaďák olověných článků z druhého konce republiky.
Jak jsem viděl ty skladové karty, vzpomněl jsem si, nevím proč, na šrouby, kterými se na nákladní auta připevňovaly sněžné pluhy. Když se po nich před začátkem zimní sezóny pídili řidiči, zjistilo se, že ve skladě chybí. Dovezl jsem ty šrouby z výroby v noci, když začínalo sněžit, a když jsem ráno jel tramvají do práce, za oknem mne míjely náklaďáky, které odhrnovaly sníh. Nechlubil jsem se spolucestujícím, že jsem tím člověkem, který odvrátil kalamitu. Ani v práci tenkrát nikoho nenapadlo mne pochválit a tak jsem nemohl skromně říct, že jsem byl jenom ve správnou chvíli na pravém místě, že jsem pouze dělal svou práci, a že nebýt týmové spolupráce, dovezl bych šrouby zbytečně… Jen skladník, který připsal materiál na skladovou kartu, by dosvědčil, že co říkám, se skutečně stalo. Ta karta je důkaz!
Jeden z těch klínových řemenů byl správný, zbylé dva jsem vrátil kolegovi.