Obživlost: Názorná agitace
Na výstavě V čase, kterou koncem roku 1986 uvedl Antonín Dufek v prestižní fotografické galerii Fotochema v Praze, jsem měl devět dokumentárních fotografií. Nazval jsem je s odkazem na Orwella Československo 1984 a byla na nich dobová velkoplošná názorná agitace. Bohužel jsem tu výstavu neviděl, neměl jsem cestu do Prahy a tak nevím, jaké fotografie tehdy Dufek vybral od dalších pětadvaceti autorů. Ze zažloutlé pozvánky pouze vím, že jsem byl v dobré společnosti.
Velkoplošnou názornou agitací mám na mysli obrovská plátna, která zakrývala otlučenou fasádu či proluku po zbořeném domě na exponovaném náměstí. Angažované tvorby, která měla esteticky vylepšit vzhled ulice a současně výchovně působit na občana, se zpravidla zhostili amatéři, a podle toho to dopadlo. Nikoho ovšem nenapadlo vznést námitku, že se jedná o trapný kýč, hyzdící veřejný prostor, neboť plátno odkazovalo k výročí konce války, významnému stranickému sjezdu, anebo se výzdoba inspirovala celebritami, jako byl třeba Lenin. Protestovat nešlo ani proti rozměrným plechovým holubicím míru, které na štítu domu vzlétaly proti raketám odněkud ze Západu.
Když na provizorní výzdobu, kolem které nevšímavě proudí davy lidí člověk zaostří objektiv fotoaparátu, něco se stane. Obvykle se totiž nefotografuje, když nejde o to zaznamenat cosi osobního, výjimečného anebo pěkného. Efektem, který nastane, když se zdokumentuje přehlížené provizorium je, že se provizorium zruší: Co jsme vnímali periferním pohledem, prohlížíme si najednou v prvním plánu jako ohyzdnost a absurditu. Tu sérii fotografií jsem uzavřel autoportrétem, kdy jsem se v parku postavil před vitrínu s brigádou socialistické práce nadepsanou „Naši nejlepší“.
Někdejší názornou agitaci vystřídala v dnešním režimu reklama. Místo amatérů z oddělení propagace se manipulaci věnují profesionálními kreativci z nadnárodních agentur. Účelem není, abychom něco akceptovali, ale abychom si něco koupili. Kolem billboardů s globálně vnucovaným zbožím proudí stejně nevšímavý dav, jako kdysi. Pouze těch kýčů dramaticky přibylo a jsou barevnější. Když mám výjimečně cestu do Prahy, vždy mne zaskočí záplava reklamy, pod kterou utonulo město, jak jsem ho kdysi znal. Nevím, co se s tou děsivou privatizací veřejného prostoru dá dělat. Možná tu kapitalistickou názornou agitaci nafotografovat a ukazovat lidem v galerii, aby si ji uvědomili.