Bez protestů na jevišti
Co s těmi protesty v Brně a s těmi lidmi na jevišti, co tam vlezli (jak těmi účinkujícími, tak těmi protestujícími) nevím. Asi nic, nikdy jsem totiž nikde nečetl vyhlášku, která by určovala, že divák má zakázáno během představení chodit po jevišti – a v jakém případě to má zakázáno herec.
My jsme kdysi hráli v Karlíně My Fair Lady. Higginse hrál Míla Zavřel a Pickeringa pan Otomar Korbelář, z filmu známý jako kapelník František Kmoch. Měli zrovna dialog a na jevišti se objevila starší drobná paní v civilu a na vodítku měla ratlíka. Chvilku koukala Otovi do pusy, pak odešla k Mílovi Zavřelovi a taky koukala, jestli má snad všechny zuby, či co. Oba herci dělali, jakoby tam ta paní patřila. Pokračovali v dialogu, Ota Korbelář ji vzal kolem ramen a zvolna ji směřoval mimo jeviště, ale paní se nedala.
„Víte, že jsem vás vždycky milovala?“ oznámila Korbelářovi. Ten jí dal pusu na čelo a Míla Zavřel se zatím pokoušel odlákat ratlíka k inspicientovi. Moc mu to nešlo a ratlík si své místo na jevišti označkoval; vyčůral se panu Korbelářovi na pěkně vyleštěnou jezdeckou holínku. Lekl se toho, co vyvedl, paní se vytrhl a běžel k inspicientovi, který v hrůze vyskočil na židli a volal o pomoc.
„Tak vy jste mě milovala?“ navázal hovor Ota.
„Milovala, ale teď už mě nechte, teď musím za psem, toho taky miluju. Já za vámi zase přijdu, nebojte.“
„Jen přijďte, paní,“ povzbudil ji Korbelář. „Mílo, kde jsme to přestali?“
A hráli dál. Lidem se to moc líbilo, tleskali oběma hercům a samozvané herečce a ani pan režisér se nezlobil. Měl asi jiné starosti.
„Janáku, pojď sem ke mně!“ přikázal mi velkým hlasem geniální režisér pan Karel Jernek (jehož dcera Klára hrála v seriálu Byli jednou dva písaři krásnou děvečku Rozálii).
Už jsem měl své zkušenosti. Když pan režisér takhle na někoho zavolal, znamenalo to, že dostal úžasný nápad, který ale pro toho, kdo jej musel realizovat, končil pravidelně naprostou katastrofou: „Janáku, pojď sem, něco ti pošeptám.“
Pan režisér šeptal tak, že vám k uchu dal ruce, udělal z nich trychtýř a mohutným hlasem vám do něj křičel.
Nerad jsem se přišoural a snažil jsem si palcem zachránit ušní bubínek: „Janáku, nikomu to neříkej. Sežeň mi ženskou.“
Panu režisérovi bylo kolem sedmdesátky, a říkal jsem si, jestli to má zapotřebí.
„Já nevím, pane režisére, já snad ani žádnou neznám,“ lhal jsem.
„Janáku, to nevadí, sežeň nějakou štíhlou, a aby měla nahoře pořádný to, vždyť víš.“
„Abyste se nepřeceňoval,“ říkal jsem si v duchu.
"Janáku, jestli ji neseženeš, tak ji budeš muset zaskočit."
Zbledl jsem. To jsem o panu režisérovi nikdy netušil. Pro všechny případy jsem se ohroženým orgánem posadil na stoleček.
„A nechtěl byste, pane režisére, nějakou ze sboru? Tam by to určitě šlo.“
„Ježíšmarjá, Janáku, měj rozum, znáš to, víš, jak by jí ty druhé báby záviděly? A jaké mají zadky? To bych si už klidně mohl pozvat kobylu.“
Tak ještě tohle. Aby to potom všechno nezbylo na mně.
„Jo, Janáku, ale aby nebyla drahá, nemůžu do toho moc investovat.“
V jeho věku. A ještě nemá prachy, třeba bude chtít, abych to platil.
"Já se tedy nějaké zeptám, pane režisére."
„Janáku, řekni jí, že to bude jen jednou, kytku si koupím sám, ale ona mi ji musí přinést na jeviště na tu první premiéru Hubičky. Na druhou už ne, to mi správa opery nezaplatí, víš?“
Vířily mi kruhy před očima. Příští den jsem panu režisérovi přivedl kamarádku, takovou jakou chtěl. Štíhlou a nahoře trochu víc, vždyť víte čeho.
A udělala to zadarmo, jen aby mohla stát na jevišti Národního divadla.