Rudý prapor
Jiří Plocek si na Vltavě ve svém pořadu Písňobraní posvítil na německou revoluční píseň. Pořád jsem čekal, kdy se konečně ozve Rudý prapor, ale nedočkal jsem se. Pravda, Rudý prapor je píseň polská, ale držet se fundamentalisticky přísného tematického vymezeni a opomíjet související klenoty je krátkozraké. Rudý prapor je dle mého soudu formálně nejrafinovanější kompozice z tohoto soudku. Kam se hrabe taková Internacionála! Člověk už si myslí, že je písničky konec, ale najednou v subdominantě zazní „a rudě do krvava vlaje“ a slabší povahy jako já zaslzí a jdou si otevřít pivo, ti otrlejší jdou na půdu pro flintu a vyběhnou ven střílet vykořisťovatele. V jedné dávné partě jsme tu písničku měli na stálém repertoáru a dělali si z ní nezřízenou srandu (vědomi si, jak Jiří Plocek v uvedeném pořadu moudře říká, dobového kontextu, který vyvolává smíšené pocity).
V Ústí nad Labem bylo tenkrát několik osvícených výčepních, kteří nám dovolili v hospodě hrát, i když si někteří hosté odsedávali nebo i odcházeli. Na repertoáru jsme měli: Vpřed se soudruhem Gottwaldem, Vpřed směle soudruzi spějme, Se zpěvem a smíchem, Rudé šátky na slunci hoří, Dubinuška, Partyzánská, Směr Praha, Soudružko Koreo, buď zdráva, Tankistům, Všichni jsme mladí, Kupředu, zpátky ni krok!, Armádě zdar!, Hej, Stalinovci a mnoho dalších. Ba i Svět patří nám a Píseň o raketě Suchého a Šlitra. Jednu píseň jsem dokonce zkomponoval i já sám. Pamatuju si z ní už jenom:
Svou prací zvoráme zemi
Zítra zde znamená dnes
Konec je s kulaky všemi
Neodolá žádná mez
Začínali jsme Internacionálou a končili Sojuz něrušímyj. Dnes dost dobře nechápu, jak nám to mohlo procházet. Díval jsem se i na seznam STB osob sledovaných a nejsem tam uveden. Ale buď byla taková podvratná (jak jsme si tehdy naivně namlouvali) činnost pro kompetentní orgány nezajímavá, nebo tam úřadovali tací, jako byl ten soudruh v uniformě, který si neodsedl jako většina jiných restauračních hostů, ale naopak si k nám v Mikuldě (Mikulovská vinárna, dnes Na Rychtě) přisedl. Než se ožral doslova do němoty, poroučel nám panáky vodky, vykřikoval, že je komunista, stalinovec a estébák a že nás kluky má rád. Vosťa mu za to potom sebral placatou čepici. Jak Vosťu znám, dodnes má doma onu čepici vystavenu na význačném místě. Ale přisedla si jednou i mírně přiopilá dáma a říkala, že ty písničky jsou neskutečně blbý, ale že je to její mládí. A že nám rozumí a že jsme její miláčci.
Dále si vzpomínám, že jsme U Korbelu málem dostali přes držku, když jsme zpívali Wo ist mein Heim, mein Vaterland, což jest oficiální překlad hymny Kde domov můj Karla Wenzela Ernstema. Ještě že tam byl Vláďa Kaiser, takto šéf Archivu města Ústí nad Labem (nevím, jestli tam ještě dělá), který musel sáhodlouze vysvětlovat, že někteří sudeťáci byli čeští vlastenci. Ale bylo bohužel po hraní.
Jednou jsme také byli nuceni s jedním intelektuálním šťouralem rozebírat, jak účinkuje naše subverzivní činnost na nechápavé publikum. Bylo to poučné, ale nezáživné. Brr!
Jirko, jestli můžu poprosit, dopřej nám ještě druhé pokračování revolučního Písňobraní, konečně už i s Rudým praporem. Taky je to totiž moje mládí.
Czerwony sztandar
Autor: B. Czerwiensky
Překlad: Běta Rajchlová
Pryč s tyrany a zrádci všemi,
Nechť zhyne starý, podlý svět,
my nový život chcem na zemi,
[v němž nesmí býti žádných běd].
Dále jen, dále jen vznesme zpěv,
náš prapor nade trůny vlaje,
nese on, pomsty hrom, lidu hněv,
volnosti nese zjev
a rudě do krvava vlaje
[je na něm pracovníků krev].
Krev naše prolévaná katy,
my oplýváme slzami,
však přijde jednou den odplaty
[a potom budem soudit my].
Dále jen, dále jen… atd.
Ať staří lotři, noci děti,
chtí navázat strhanou nit,
co zlé, to musí pominouti,
[co dobré věčně musí žít].
Dále jen… atd.
Nuž spějme bratři ruku v ruce,
v šik mocný, svorný jako proud,
jak veletok, jenž proudí prudce,
[musíme cíle dostihnout]. Dále jen… atd.
Technické poznámky: nezpívali jsme „prolévaná“, ale „prolévána“. Nějak nám ta synkopa do melodie pasovala líp. Běto, promiň.