Jak prvnímu Přemyslovci ujelo ruchadlo
Kdo se díval v televizi na slavnostní přenos Libuše z Národního divadla, jistě nelitoval. Zažil jsem v divadle ledacos, a tak jsem zvyklý. V téhle Libuši jsem ale z údivu nevycházel. Živé obrazy, naposledy v módě v devatenáctém století, pohyblivé pásy, které každou chvíli někoho přivezly, Libuše, oblečená jako Hanna Glawari ve Veselé vdově. Když Libuše zpívala slavné proroctví, létali jí nad hlavou podivní krkavci, až jsem si říkal, aby jí některý při té slávě něco nepustil na hlavu.
Aby si nikdo nemyslel, že mi to přijíždění zpěváků, a také jejich odvážení na pohyblivých pásech v nové inscenaci Libuše připadá směšné, tak to ještě upřesním. On tenhle geniální nápad není úplně nový. V Lohengrinu přijíždí občas labuť a v závěru opery odváží Lohengrina do portálu. Ona ta labuť je vlastně zakletý Gottfried a musí se tam takhle dřít. Stalo se, že - a teď nevím, jestli to byl Karel Burian, nebo Theodor Schütz - že Mistr nestačil nastoupit, labuť odjela a pěvec se jen na celé divadlo zeptal: „Prosím vás, nevíte, kdy jede další labuť?" Představení tím příliš nezachránil, ale veselí bylo veliké. Do toho za dramatického zpěvu umírala Elsa, tudíž legrace. Na Fidlovačce zase pan Deršák měl přijet na kole na jeviště, odzpívat árii a hned odjet na druhou stranu. Nazkoušené to měl pěkně, jen mu neřekli, že to kolo nebrzdí a tak se umělec mihl jevištěm a začal zpívat vyděšenému inspicientovi, který ho na poslední chvíli za jevištěm zachytil, téměř z úst do úst. V Národním se kdysi dávala opera Vissariona Šebalina Zkrocení zlé ženy. Opera nic moc, ale sovětský režisér si k nemalé zlosti zpěváků vymyslel pohyblivý pás, něco jako v posilovně, jenže deset metrů dlouhý. Zpěváci měli výhodu, že kromě zpěvu museli utíkat a vypadali přitom, že jsou pořád uprostřed jeviště. Pak se stalo, že se to jednou rozeběhlo nějak hodně rychle, zpěváka to hodilo skoro do šatny, začalo se z toho kouřit a naštěstí to už nikdo neopravil. Nakonec, na ty tři reprízy, co opera vydržela, to ani nestálo za to.
Ale zpátky k Libuši. V televizi vypadali sólisté jako pozlacení, pak zase někteří ne a zpívali z plna hrdla. Některým paním bylo, když jsem si vzal k ruce klavírní úpravu opery, i rozumět. Závěr byl pěkný, spustil se tam z provaziště stan v národních barvách, a abychom pochopili, že divadlo bylo již založeno, objevil se tam i kámen s nápisem Národ sobě, který pak v závěru překážel. Prostě všechno, styl nestyl, Smetana nesmetana, opravdu jste si mohli vybrat.
Obdivoval jsem sbor. V děsivých parukách, dámy se zakrytýma ušima, kdo to nezná, neví, jak mizerně se v tom zpívá. Sbor zpíval přes veškerá protivenství krásně, a líbil se mi i orchestr. Potom televize zabrala publikum, samá elita našeho národa a tak jsem si říkal, že si ti lidé vlastně nic jiného nezaslouží.
Celkově bych své hodnocení příběhu Libuše a jejího manžela zhodnotil tímto obrazem: Přemysl se chystá orat, a tak, jak je v přírodě zvykem, mu pohyblivý pás přiveze ruchadlo, či co to tam bylo přidělané. Přesně tak, jak to v přírodě bývá. Kdyby mu to ruchadlo ujelo, neměl by čím orat a na to zorání by zůstal jen pan režisér.
Ale běžte se na to podívat, je to fajn a legrace.
Bedřich Smetana (hudba), Josef Wenzig (text), Ervín Špindler (český překlad textu): Libuše. Dirigent: Jaroslav Kyzlink. Režie: Jan Burian. Premiéra 14. září 2018, Národní divadlo, Praha.