Slávanazdar
Státní svátky, volby, mistrovství světa v hokeji a podobné vlajkoslávy jsou pro mě utrpením. Díky přátelům, kteří si to přáli, jsem dnes byl nucen zúčastnit se slavnostního ohňostroje ke stému výročí založení republiky, kterou si náš bodrý lid nechal ukrást hned dvakrát: prvně v roce 1939 a v roce 1992 už definitivně. Zatímco bodrý lid na našem náměstí prožíval národní hrdost při ohňostroji doprovázeném Smetanovými skladbami, myslel jsem na to, jak tentýž lid nepozval Bedřicha Smetanu na první představení Národního divadla, které se otevíralo jeho Libuší, jak nechal umřít v bídě a opovržení autora textu k Smetanově Prodané nevěstě Karla Sabinu, za to, že se kvůli obživě rodiny nechal zapsat do registru svazků, jak bodrý český národ nechal jako zvíře umřít Emila Háchu, který během okupace zachránil od smrti tisíce Čechů i Židů, Alzheimerovou chorobou a angínou na holé zemi vězeňské ošetřovny na Pankráci. Nakonec, během Slovanského tance, který jsem v dětství každý týden slýchal v televizi jako znělku Křesla pro hosta, mě ještě napadlo, kolik by se za ty peníze, co naše radnice vynaložila na tenhle fajerverk, vydalo ročníků Kulturních novin, Argumentu, E-republiky a Nové republiky. Pak jsem si šel do jediné otevřené vietnamské večerky, ve které dnes nakupovalo celé naše devadesátitisícové město, pro chleba k večeři.
Co se týče pranýře toho dne vyznamenaných, musím se přiznat, že znám osobně tři z nich a jsem rád zejména za jejich blízké: za maminku vyznamenaného A, která dělá v práci s mým kamarádem Martinem, za roztomilého pejska, který je už léta jediným kamarádem vyznamenané B, i za dědečka vyznamenaného C, kterého za to, že byl rabín a sloužil bohoslužby i v Osvětimi, vhodili zaživa do hořícího táborového ohniště.
Celkově si ale myslím, že na nějakou formu vyznamenání by měl mít koneckonců právo každý, kdo kdy v naší zemi dobrovolně žil.