Dopis příteli: Rozdělená společnost?
Náš zlínský spolupracovník a přítel píše šéfredaktorovi Kulturních novin. Pokračování volné řady, tentokrát poprvé v roce 2017.
psáno před Vánocemi 2016
Milý Jiří,
tuhle jsem v naší ČT poslouchal komentátora Davida Borka, kterak si stěžuje svému hostu, že se mu téma „rozdělená společnost“ už sice zajídá, ale co tomu říkáte, když už vás tady mám… V tom ňúsrúmu, má toho plné kecky, ale zase damfuje, aby společnost nevystydla… Teď, v době postižené inverzí, kdy slunko svítí jenom na plakátech Čedoku nad některými, jak jsme v dětství říkávali, uchvancancujícími destinacemi, kterými bychom měli sebe a své blízké určitě co nejdříve odměnit. Teď, když je skoro každý nasr. a nachrblaný, a zachytává se tedy skoro každé příležitosti někomu úspěšnějšímu než on vynadat.
Milý Jiří, poslední dobou jsem zažil tři krásné pohřby. U rakve jedné mé starší kamarádky, která velice ráda jezdila na kole, postavili promítací plátno a její syn (!), než rakev odjela, naň promítal rodinné fotky a mluvil o své mámě, na těch fotkách často v cyklistické přílbě, usměvavé, jak jsme ji všichni znali… A pak nás všechny pozval na posezení do jejich zahrady, a ať prý přijdeme, jestli můžeme, v bílém. Máma by si to tak přála. Seděl jsem tam pod bílým pártystanem, naproti mně mladá žena v bílém, v bílém kočáře děcko, jak jinak než taky v bílém, lidé popíjeli bílé víno – letní slunce rentgenovalo stromy. Děcko dostalo hlad, takže žena v bílém si rozepnula halenku a podala mu prs. Do toho se zpívalo a bylo to milé. Ani text jedné z písní – ostatně já jsem si ji nazval Darwinova evoluční – nepůsobil vulgárně: Temu daj, temu daj, kemu dobre stóji, len temu nedávaj, len temu nedávaj, kdo sa teho bóji.
Letos začátkem listopadu zemřel malíř a recesista, můj spolužák z umprumky Zdeněk Targus Červinka. Měl 88 roků. Prý mu nic nebylo, když si šel do nemocnice lehnout, aspoň tak se vyjádřil lékař na příjmu, ale on asi věděl a tušil, a pak, jak jednomu příteli řekl: dvě osmičky na ležato jsou dvě nekonečna a letopočet s koncovkou 16 je vlastně 2 x 8…, a protože žil sám, bál se, že by ho taky v bytě nemuseli dlouho najít, a šel tedy do té nemocnice a do týdne tam umřel. Zdeněk byl celoživotní recesista a rodina mu po právu nechtěla kazit pověst ani po smrti, a tak i parte pojali ve stylu Targusově: pod fotografií stálo: Mistře, neobáváte se slávy? Ano, velmi, obzvláště té posmrtné. A dole, kde bývají informace o přistavených autobusech, bylo vytištěno v nonpareillu: Smysl života je v jeho nesmyslnosti.
Koncem listopadu zemřel můj žák, vynikající kameník. Pod kamenem, který nad ním, bohužel, kdosi cizí špatně zajistil… Až při pohřbu jsem se dozvěděl, že mu kamarádi říkali Žanku, že byl veliký tramp, že procestoval takřka celý svět, že byl i na Novém Zélandu, že i na Aljašce na březích Yukonu v ten pohřební den za něho tamní kamarádi zapálí vatru. A když odjížděla rakev, kolem mne všichni zpívali Vlajku… Řečník pak všechny přítomné pozval na hostinu, a že nás bylo, protože jsme se skoro ani do toho krematoria nevešli… V kulturáku v jeho rodné obci neřidiči hned u vchodu dostali po štamprli. Guláš byl výborný. Jako by ho navařil on sám, padlo u stolu. Já jsem se u toho stolu setkal s některými svými žáky, které jsem neviděl od čtyřiašedesátého roku; probrali jsme málem celé osnovy. O politice se nikdo nebavil, na žádného Borka nedošlo. Cestou domů jsem si ještě prohlédl v hale toho kulturáku výstavu o nejkrásnější předzahrádku v naší obci a nejhezčí truhlíkovou výzdobu v našich oknech. Výstavu Rozdělená společnost chystaj‘ asi v Praze…
Jeden můj strýc říkával, že každý z nás bude příliš dlouho mrtev. Každý, i ti nejhádavější z nás. I pan Putna, i paní Clintonová, i pan prezident Zeman, i jeho příznivci a odpůrci. To není vyhrožování. Od toho máme zákon.
Přemýšlím, co by nám, mnohdy a mnohde mezi sebou tak znenáviděným, mohlo od toho jedu pomoct. Filosof Václav Bělohradský psal, že řeč má být účinná, od něho to sedí, že jo.
Takže bych přidal všem do kalendáře jeden státní svátek navíc. A ve všech zemích světa. Tam, kde se jim křesťané víc zajídají (sic!), by to mohl být 2. listopad – Památka zesnulých, v zemích katolicky více laděných 1. listopad Všech svatých… Když se ten den ostatně státně slaví na Slovensku, v Polsku, v Maďarsku, v Chorvatsku, ve Slovinsku, tuším, že i ve Francii, a v některých německých spolkových zemích. Mohlo by tak přibýt ke Štědrému dni, kdy býváme zpravidla na sebe navzájem hodnější, 24 hodin navíc.
Problém mám s tou účinností. Napsat něco ve fejetonu je jedna věc, přesvědčit druhé, druhá. Ale možná, že i diskuse na toto téma by bylo víc než nic…
Milý Jiří, v těchto dnech trochu odpočívám. Chřipka odešla, resp. přechodil jsem ji v Praze, četl jsem v Ostravě… Teda odpočívám… Žena mně koupila knihovnu. Co bylo v krabicích i jinak volně loženo pod postelemi, strkám do regálů. A při té příležitosti z jakéhosi spisku vypadl lístek a na něm pointa: Básník Luděk Marks sní o společném hřbitově přátel.
Což by taky nemuselo být špatné… Ale to až příště? Až se nám podaří prosadit ve všech zemích světa, které se nespojují, alespoň těch dvacet čtyři hodin rozjímání nad sebou samými i nad těmi, s kterými rakev odjela už dřív, navíc.
P. P. S.
A vůbec mi nevadí, že někteří z nás už mají nebo budou mít tu uchvancancující destinaci v ráji. Budiž, budiž jim přáno.
Ale tady nejsou, tady chybí…