My tkáme pro neviditelnou budoucnost
Počátkem ledna 1977 spatřilo světlo světa Prohlášení Charty 77. Mezi členy našeho vydavatelského družstva bylo od počátku několik signatářů této iniciativy. Někteří nás již bohužel opustili (Jaroslav Šabata, Jan Šimsa), ale díky vstřícnosti naší členky a pamětnice, spisovatelky Evy Kantůrkové, si můžeme připomenout čtyřicáté výročí očima přímé účastnice. V jejím osobním příběhu se zrcadlí obecnější rysy a dopad dějinného společensko-politického fenoménu, jenž se rozvinul v dalších desetiletích a jenž rezonuje ve společenském vědomí dodnes. Otázky kladl Jiří Plocek.
V jaké osobní situaci vás zastihl vznik Charty 77?
Od roku 1969 jsem patřila mezi zakázané autory, náklad tří mých vydaných knih skončil ve stoupě, film Smuteční slavnost natočený podle mého románu a scénáře byl uložen do trezoru. Zpočátku jsem publikovala pod cizími jmény, byly to dvě divadelní hry a jeden televizní film, později už jen v Petlici a v zahraničí. Zničených knih se ujala nakladatelství sama, při vydávání nových rukopisů mě zastupovala Nadace Charty 77, osobně František Janouch. Měla jsem ale stále úžasnou výhodu, že jsem mohla psát a nemusela se živit například úklidem domů nebo kanceláří, protože můj muž získal po vyhození z televize v roce 1969 a udržel si sice podřadné, ale přece jen stálé zaměstnání technika velkého projektového ústavu, odpovědného v Praze za výstavbu sídlišť. V době vyhlášení Charty 77 měli oba mí synové už ukončená vysokoškolská studia a získali sice také podřadná, ale přece jen nějaká zaměstnání. Chci říct, že jsme jako rodina netrpěli nějakou sociální bídou, a že zároveň nebylo, co by nám ještě režim mohl upřít.
Několika výslechy, a hodně nepříjemnými, nás Státní bezpečnost obdařila v souvislosti s vězněním a pak emigrací Vladimíra Škutiny, který v šedesátých letech pracoval s mým mužem na společných relacích v televizi a proti jehož věznění jsme podepisovali a šířili petici. Po podpisu Charty se tlak státní bezpečnosti zostřil, z vyslýchaného svědka jsem se stala podezřelou z trestné činnosti.
Kdy a jak jste se k Chartě připojila?
Chartu jsem podepsala v druhém sledu, někdy koncem ledna 1977. Vždycky jsem za své veřejné působení považovala především své knihy, vyhýbala jsem se otevřeně politickým aktivitám, nepodepsala jsem ani Dva tisíce slov, a tak jsem se nepřipojila ani v prosinci 1976 k podpisové akci, o níž jsem věděla, ale jejíž text jsem neznala. Když pak v lednu začala policie signatáře Charty vláčet po výsleších a vyhazovat z práce a do policajtské mlýnice se propadla většina mých přátel, nebylo možné zůstat stranou. Prohlášení Charty se podepisovalo malým obřadem, na kartičku s předepsaným a programově koncipovaným textem a u osobního ručitele za signatářův podpis; mým ručitelem byla Libuše Šilhánová.
Jednoznačné přihlášení k opozici znamenalo také riziko postihů. Mělo to nějaký dopad na vaši rodinu či okruh blízkých přátel? Jak se k tomu vaši blízcí stavěli?
Tichou dohodou v rodině bylo, že já budu tím výtržníkem, riziko ponesu za ně za všechny, a rodina bude solidární, ať se se mnou stane cokoli. A stalo se, v roce 1981 mě obvinili z podvracení republiky a poškozování zájmů republiky v cizině a uvalili na mě vazbu; bylo to za knihu rozhovorů s chartistkami, vydanou česky i v překladech v zahraničí. Obžalovaných nás bylo patnáct, skupinový proces měl být namířen zejména proti exilovým časopisům a kontaktům v zahraničí, ale díky silnému tlaku západních parlamentů a vlád se nakonec nekonal a po necelém roce nás propustili z vazby. Obviněnými se vším, co z toho vyplývalo, jsme zůstali až do listopadového převratu.
Část rizika nesla rodina se mnou, už jen mít matku a manželku ve vězení je silný etický nárok, děti ani muž neměli pasy, muž byl policií sledován. Postupně pak, ale ne tak otevřeně jako já, spoluvytvářeli stále sílící opoziční hnutí: můj muž vydával Sociální edici, opisy zakázaných knih, prodávané zámožným lidem, i z prostředí establishmentu, a penězi takto získanými jeho distributor pomáhal lidem v nouzi; a koncem 80. let byl můj muž jedním ze zveřejněných zakladatelů HOSu, Hnutí na obranu svobody, což už na rozdíl od Charty byla iniciativa ryze politická, a redigoval časopis HOSu Alternativa; můj syn Jan v hlubokém utajení vydával s Alešem Ledererem časopis Prostor a syn Ivan pomáhal s distribucí Sociální edice.
Pokud jde o projevy solidarity se mnou, v Ruzyni se proslavily nedělní návštěvy mojí rodiny pod okny věznice, kam několikrát přivedli i mou maličkou vnučku Marjánku, a nad kyticí, kterou můj muž přivázal na zábradlí ruzyňského nádraží, kam jsme z okna cely viděly, se dojímaly nejen mé spolubydlící na cele, ale i paní referentky. Tu kytku brzy někdo ukradl a mé přítelkyně, drobné i větší podvodnice a zlodějky, byly upřímně pohoršeny.
Co obnášela vaše role mluvčí Charty? Mám na mysli jak náplň, tak dopad na osobní život.
Mluvčí se obměňovali každý rok, byli tři, první, druhý a třetí, já byla druhá, první byl Jiří Dienstbier, třetí Petruška Šustrová, funkci jsme vykonávali v roce 1985. Povinnosti mluvčích byly různé, především funkce reprezentační, pro ten daný rok zastupovali Chartu navenek, dál funkce koordinační, každý pocházel z jiného prostředí a názorového směru a bylo na nich, dobrat se dohodou nebo kompromisem na znění dokumentu, který jménem Charty zveřejnili. Náměty na dokumenty nebo i celé texty dokumentů přicházely z prostředí Charty, ale i mimo něj, a podpisy mluvčích pod nimi je verifikovaly. Dokumenty se týkaly nejrůznějších oblastí veřejného života, upozorňovaly na nedostatky a problémy, i na různé formy nátlaku a pronásledování, asi nejvýznamnější z roku našeho působení byl text Jaroslava Šabaty o nutnosti sjednocení Německa pro udržení míru v Evropě. Mluvčí Charty publikovali vlastní názory i informace v diskusích uvnitř Charty, některých i velmi ostrých, já pamatuji na svou reakci na pochybnosti vyslovené hlavně v exilu nad propojením legitimity našich požadavků s legalitou způsobů jejich prosazování. Kromě vlastních schůzek a akcí nás jako mluvčích (například jsme položili věnec padlým barikádníkům květnového povstání v Praze) se konaly pravidelné schůzky kolektivu mluvčích, kde se hodnotil dopad a význam uskutečněných záměrů a akcí, uvažovalo se o dalším postupu a nápadech, a taky jsme se někdy přeli – jak to bývá v otevřených společenstvích.
Musím říct, že nepsanou a všemi uznávanou hlavou hnutí byl Václav Havel, který, pokud nebyl zrovna ve vězení nebo v útulku na Hrádečku, na schůzce mluvčích sedával v koutku, poslouchal, zaznamenával vyslovené a převracel je v hlavě, a když se ozval, i třeba po vášnivé diskusi, která nevypadala na názorový smír, a jako poslední řekl svým přerývavým plachým způsobem svých pár vět, už nebylo co dodat. Havel měl dar najít a soustředit do výsledného řešení všechno podstatné, co ve sporech zaznělo; a v jeho řešení se nikdo necítil ve svém postoji ošizen, a taky nikdo už nic lepšího k výsledku nepřidal. V Chartě byli významnější filosofové a i spisovatelé, některé hlavy na výsost vzdělané a světově proslulé, ale nikdo neměl tuto Havlovu schopnost sjednocovat rozdílné, a sjednocovat je ne abstraktně a hypoteticky, ale akčně.
A dopad na osobní život? Především práce v Chartě včetně rizik, která to přinášelo, znamenala nikde jinde nezískatelnou zkušenost; ve vězení, kde se člověk propadne až na dno ponížení, jsem přišla o svůj do té doby charakteristický rys ironické intelektuálky a získala povědomí hlubší lidskosti, než je ta proklamovaná svobodou, a v Chartě jsem prožila zázrak tolerance, té hlubinné, která nejen respektuje jiný názor, ale která je ochotna se jej i zastat; a tolerance obousměrné, které se dostávalo i mně. Téměř symbolickým výrazem toho byla má společná knížka s Josefem Zvěřinou, v níž katolický kněz, osvícený teolog a člověk obrovského kulturního zázemí diskutuje s nevěřící spisovatelkou, také celkem příslušně vzdělanou a sečtělou, o víře. Mé tvrdohlavé osvícenské rozumářství soupeřilo se Zvěřinovým laskavým pochopením a jemným nesouhlasem, a když Zvěřina nesouhlasil silně, ozval se jen hodně skrytou přátelskou ironií. Dnes už by má zkušenost hovořila jinak, ale tenkrát byla ta knížka svou rozporností, podanou s tolerancí tak otevřenou, až se blížila k vzájemnému přátelství, zjevením nejen pro mě. Knížku pak mohlo vydat i katolické nakladatelství v Římě.
Kromě těchto lidských darů mi práce v Chartě vynesla intenzivní zájem Státní bezpečnosti, výslechy, sledování, odposlouchávání, mnohačetná dvoudenní zadržení ve vězení, návštěvy státní policie doma i na chalupě, bránění, zejména přepady a zatčeními, v předpokládané účasti na demonstracích a veřejných vystoupeních, třeba k 28. říjnu, k 21. srpnu, k Palachovu výročí apod., zabavování psacích strojů, a taky pobízení k exilu. Pamatuji si tento policejní tlak především jako sérii směšných historek, které jsem popsala v různých knihách a které znamenaly, že i policajti jsou jenom lidi, i když někteří všeho schopní, že stockholmský syndrom může postihnout i je a že režim zvolna puká ve švech.
Charta formulovala principy, jež vycházely z neutěšené pozice občana totalitního státu – šlo o obranu jeho práv. Po roce 1989 tato práva v našem politickém systému ctíme. Ale přesto se neubráním pocitu, že je něco z poselství Charty stále živé. Jak to vidíte vy? Má něco z principů Charty, z postojů jejích signatářů obdobu v dnešní společnosti, jež rozhodně není dokonalá? Je něco třeba bránit, a to i s existenciálními riziky?
Každá historická situace je originální. Myšlenka obrany a ochrany lidských práv a svobod prolíná celými evropskými dějinami, počínaje křesťanstvím; křesťanská civilizace je založena na úctě k jedinečnosti člověka a na jeho přímé odpovědnosti ať k Bohu, nebo k vlastnímu svědomí. Různé doby tento svůj civilizační a kulturní střed různé modifikovaly, nábožensky, filosoficky, politicky, a vlastně nikdy, byť i třeba jen v rétorské poloze, se jej nevzdaly.
Unikátností Charty bylo její působení v uzavřeném totalitním systému, který narušovala a který, aby nebyla snadno přemožena, v jeho slabinách využívala.
Jejím rysem nebyla filosofická soustředěnost k tématu, ale rozvíjela humanistické téma k řešení praktických otázek veřejného života. Byla ve svém duchu hluboce etická a současně i velmi věcná a praktická. Zároveň byla programově nepolitická, bez mocenských ambicí, což jen doplňovalo její originalitu. Všechny tyto rysy umožnily, že se v Chartě mohli sejít lidé různého postavení, názorového nebo náboženského vyznání, různých filosofických a estetických systémů, různé osobní minulosti.
A co je z principů Charty živé? Onen její duchovní střed, to stálé, co naši civilizaci provází, její křesťanský původ, který je v dnešní historické situaci překrytý ziskuchtivostí, sobeckou svobodou, utrženou ze řetězu ohledu k svobodě těch druhých, propuknuvší asociálností vládnoucích vrstev, mocenskou nenasytností, a taky hrubostí a okázalou nekulturností. Je to doba civilizační krize a jejího přerodu do nových hodnot a souvislostí, ale mě občas, třeba když dočtu denní noviny, napadne báseň Heineho o slezských tkalcích: když Heine v každé další sloce vylíčí, co ještě horšího v sobě nese hrubá skutečnost, nechá potlačené tkalce opakovat: My tkáme, my tkáme, my tkáme. My tkáme nejen žité prokletí, ale také zatím ještě neviditelnou budoucnost.
Tak asi bych viděla v naší rozplizlé době náš civilizační humanitární odkaz: nemá organizační strukturu, jen snad z části v některých církvích, a prosazuje se mimoděčně, například tím, že se někomu příčí být okázalým hulvátem, jiný zas vydává neziskové knihy a další umožní, aby se v jeho novinách nebo časopise tiskly nonkonformní názory, a ještě další se veřejně zastane potlačených nebo ponížených. Doba jako by shledávala nové paradigma, jehož součástí, o tom nepochybuji, bude i reflexe humanismu, počatá v evangeliích a nikdy nevymizevší z lidského povědomí.