Felicie, Fabie a další ženy
Z autorova motoristického Dekameronu
Příběh první, ze starých časů
Vždy v pondělí, když bylo v divadle volno, jsem si chodil do krematoria v Motole vylepšovat finanční situaci zpěvem. Mimo jiné se mě tam marně pokoušeli naučit mariáš. Při hře se mluvilo mezi pány o všem a já se svěřil, že můj sporťák Felicia je citlivý na boční vítr. „To nic není,“ prohodil mezi štychy a odbavením pozůstalých obřadník Vašek Pačes. „Zajeď s tím dozadu, hodím ti do kufru vyřazenej pomník a pojedeš jaktůstopadesátštyrka při startu.“ Tak jsme to udělali. V sobotu jsem hrál jenom odpoledne a tak jsem hned po představení vyrazil za kamarádem do Krásné Lípy na chalupu.
Za Mělníkem mě stopla docela pěkná slečna. „Ahoj, já jsem Julča, nejedeš do Vanďáku?“ Do Varnsdorfu jsem sice nejel, ale jel jsem kolem, tak jsem ji naložil. Horký podvečer a otevřené auto celkem logicky dělalo své. Julie se na mne dívala tmavýma očima a i přes šaltpáku mezi námi se snažila přitisknout. „Hele, co kdybychom si tady zajeli do lesa a udělali si pauzu, by to bylo fajn, ne?“ zeptala se nenápadně. Zajel jsem na pěkný palouček. „Otevřu ti kufr, je tam deka, tak ji vyndej,“ instruoval jsem dívku a zevnitř odjistil kufr. Dívka otevřela víko a pak jsem se už jen divil. Místo očekávaných radostí dívka začala křičet. „Ježíšmarjá, to jsem já, to jsem já!“ a utekla do lesa. Šel jsem se podívat, co se děje. V kufru byl pěkně položený náhrobní kámen s nápisem „Odpočívej v pokoji!“ a se jménem JULIE SUCHÁNKOVÁ.
Julie v tom lese možná běhá dodnes. Už to bude babička. Jen se jí neptejte na hráškově zelenou Feldu se státním poznávacím číslem AHJ 97 24.
Příběh druhý, z nových časů
Vlezl bych do bazénu, je teplo, řekl jsem si. V bazéně jsem ale zjistil, že voda je kalná a výrazně nekřišťálově nejasná. Nalil jsem tam nějakou chemikálii, potom druhou a vytvořil bublající směs, která se měnila v kašovitou hmotu, jen vybouchnout. Naštěstí jsem dostal propagační leták z Mountfieldu, což je podnik, který se už léta stará o to, abych se dostal ze svých zatím kladných finančních čísel do mínusu. Vzali jsme s dcerou Bětuškou, čerstvou řidičkou, horší auto z naší flotily, tedy Fabii, a vyrazili za záchranou do přátelské prodejny. Koupili jsme padesát kilo písku a nějaké piksly s chlórem, tak asi za tisíc, a odnesli jsme to do Fabie. „Bety, počkej tady, já jen vrátím vozejk a hned jsem zpátky,“ poručil jsem dceři. Ještě že počkala u auta. Na přechodu před Mountfieldem stál bublající motocykl Harley-Davidson, a lehce nagelovaný a dole o trochu více natukovaný playboy se svou ještě korpulentnější dívkou vstupovali do prodejny. Vozík se mi špatně řídil, a tak jsem se omluvil a poprosil: „Když dovolíte, jen bych projel!“ Bohužel nedovolila, a jsem se jí držadlem vozíku trochu otřel o bok.
Zařvala jako lvice! „Ty vole, tys to vrazil do mý ženy,“ zvolal majitel bublajícího auta a té slečny. Lekl jsem se a pokusil se o omluvu. Bohužel se rozběhla netušená konverzace.
Z ní vyjímám: „Víš, že ho mám pětadvacet čísel dlouhýho?“ sdělil mi překvapivě playboy. „Já ho mám dvacet sedm!“ řekl jsem a až jsem se lekl, co jsem zalhal. „Vyndejte ho a porovnáme. Větší bere!"
Playboy znejistěl: „Hele, taky bys moh dostat přes držku!"
Personál prodejny se scházel v předtuše napínavé podívané. „Nedostanu, mám v kapse kasr a stříknu vám ho do očí.“ Playboy začal vyjednávat: „No taks mu taky mohla trošku uhnout, kačeno, né?“ „Já se vám, slečno, omlouvám, opravdu jsem vám nechtěl ublížit,“ omluvil jsem se už podruhé. „To je dobrý, von je takhle blbej pořád,“ odvětila dívka a já se raději vytratil. „Tati, ty jsi nemožnej, jdeš jen vrátit vozejk a já se tady peču už deset minut,“ vyčetla mi Bětuška.
"Bětuško, jeď opatrně, ať do nikoho nevrazíš," řekl jsem novopečené řidičce. Podívala se na mne, jako bych dostal úpal.
V tu chvíli pár motycklistů vycházel z obchodu.
Playboy zajel ke krajnici, sáhl do kožené brašny, vytáhl hliníkové schůdečky, jeho stopadesátikilová dívka nastoupila, motorka zaúpěla, zadní pneumatika motocyklu se prohnula, schůdky se složily, šouply do brašny a motocykl se s hlubokým hlasem „bum-bum-bum“ osmdesátikilometrovou rychlostí odřítil do dáli.