KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Vzpomínkové interview s českým hercem, od jehož smrti uplynulo 15 let

Vzpomínka na úvod

Vlastimil Brodský byl můj dvojnásobný soused. V Praze bydlel v Jičínské ulici, dva bloky od mého trvalého bydliště, a jeho chalupa ležela v Kytlici, zatímco chalupa mého dědy ve vedlejší obci Skalice u České Lípy. Jak v Praze, tak v severních Čechách jsme se zpravidla potkávali na poště. Naše známost byla tehdy ovšem jednostranná. Když jsem si začal dodávat odvahy k rozhovorům s umělci, Vlastimil Brodský byl první, koho jsem oslovil – ovšem s doporučením, které mi dal můj tehdejší domácí Svatopluk Beneš. Pan Brodský mě překvapil svou neuvěřitelnou skromností, hraničící s nejistotou, které byly v ostrém kontrastu s jeho hereckou proslulostí. (Snad pramenila z faktu, že se narodil jako "dítě z nouze": rodiče, kteří pocházeli z různých společenských tříd si účelově "pořídili těhotenství", aby jejich rodiny svolily se sňatkem.) Jeho nesmělost mě nutila, abych mluvil sám, a tak jsem mu postupně řekl i to, o čem jsem sám v sobě raději ani nepřemýšlel. Dnes chápu, že šlo vlastně o jeho "psychoterapeutickou techniku", ke které ho částečně inspiroval jeho vzor a celoživotní přítel, režisér a herec Evald Schorm. Přišel jsem k němu jako nesebevědomý mladík se sklopenou hlavou a odcházel jsem se sebevědomím člověka, který (na jeho vlastní přání) poradil muži, jenž měl za pár hodin přebírat cenu za nejlepší herecký výkon, co by mohl při dekorování říkat. A taky s ujištěním, že když to budu zkoušet, že mě na tu DAMU nakonec určitě vezmou – ale ať se držím zvoleného oboru dramaturgie, a rozhodně to nezkouším na herecttví, protože pak by mě, "tak jako jeho", jednou vynesli z jeviště s nohama napřed s infarktem. Při myšlenkách na Vlastimila Brodského mě dodnes napadají slova písně Petra Nováka o víle, která "všem lidem rozdala svou lásku a sílu, že sama dál nemohla už žít..."

Náš rozhovor, jeden z mých prvních, se později zároveň ukázal být jedním z respondentových posledních (ne-li vůbec posledním). Byl autorizovaný 9. ledna 2002, a o pár dní později dostal pan Brodský mozkovou příhodu, která mu definitivně vzala chuť do života. Ona rozmluva, ačkoli je v ní patrné i cosi z věcí budoucích, je ale ještě plná respondentova elánu, humoru; obsahuje jeho vyznání celoživotní lásky k židovské satiře a – na rozhovor s debutantem – překvapivě hluboké úvahy o rozdílnostech i shodách divadelního a filmového herectví z pozice bilancujícího muže, který přes veškerou svou skromnost byl a bude jedním z největších českých umělců.

Rozhovor

Kdo vchází do bytu pana Brodského, musí si zákonitě připadat jako Alenka v říši divů. Místo na věšák si kabát pověsíte na hoblík, byt je vyzdoben soškami svatých, historickými telefony a obrazy z cirkusového prostředí. Čekali byste divadelní a filmové plakáty; v celém bytě však najdete jenom dva: jsou to vzpomínky na legendární český film Světáci, a na jediný východoněmecký film, který byl nominovaný na Oskara, Jakub lhář (1974), za který získal Stříbrného medvěda na MFF v Berlíně. Sedíme v kuchyni, kde je vše dřevěné, u stolu z masívního dubu, a poté, co namazal dva krajíce i mně, jíme chleba s marmeládou, zapíjíme ho čajem, a respondent si (věren svému oblíbenému tématu) sype popel na hlavu za to, že tak dlouho oddaloval naše setkání setkání…

Pane Brodský, víte, co mě zaujalo? Ta vaše kresba, kterou jste mi poslal jako pohled. Je na ní kuře, které vykouklo z vajíčka, rozhlédlo se, pak skořápku zase zavřelo a zalezlo…

Narážíte na můj skepticismus? Ten mám od narození. A navíc si ho pěstuju programově. Má to jednu výhodu: Jsem z tohohle světa míň zklamanej. Zdánlivě to, co vidíte je beznadějný pesimismus. Ale já když od světa nic nechci, tak se mi pak všechno jeví jako menší průser, než jsem očekával. Tento postoj mi skýtá krásná překvapení a svět se mi pak nezdá být tak černým. Mám strach za svýho svědomí. Je to motor. Já jsem šíleně línej, jen ten strach, aby nebyla ostuda, mě žene k tomu, abych šílenejch hodin denně makal. Přitom jsem toho strašně moc udělal a jen ta ostuda mě hnala, to je zajímavý, jen ten strach… Jsem na sebe náročnej, a když je to jen ten menší průser, připadá mi to nedostatečný. Je to tím, že mám chorobnou představivost o výsledku toho paňáka, co vytvářím; vidím ho barvitějšího a krásnějšího, než je, a přestože pak vidím, že je z hlediska divácké obce přijatelnej, jsem zklamanej.

Vyjádřil jste myšlenku, že dnešní lidstvo je horší, než bylo před několika málo lety. Proč si myslíte, že tomu tak je?

Nutí ho k tomu doba. Etický hodnoty jsou bagatelizovaný, struktury jsou tu pořád totalitaristický; dosud se nevymanily ze stalinsko-jakešovských manýrů. Stupňování nevkusu: Super-Blesk-Rejžek. A nahoře? Pocit mocenskosti člověka deformuje, vždyť už když je někdo u moci místo pěti deset let, musí být deformovaný proti své vůli. Proto těžko přijímám nadřazenost naší "moci" hlavně ve vztahu k občanům. Nedávno jeden politik řekl, že existovat může jedině organizovanej člověk. Můj bože, vždyť to je hitlerovská a stalinská rétorika! A když ještě vidím, že tenhle politik sedí na tribuně a moje bývalá nevěsta a ředitelka, které je přes sedmdesát, před tímhle člověkem stojí v pozoru a čte jeho bezduché litanie, tak to nemůžu pochopit. Napsal jsem do Mladé fronty, že nenávidím mocipány, a nějaký pan Fridrich mi tamtéž v dopisové rubrice zadarmo (kdyby se nechal uplatit, tak neřeknu...) odpověděl, že teď nemám rád mocipány, ale za socialismu jsem pro komunisty za velký peníze točil seriály. Ten člověk očividně neví, jaký já točil seriály. Tak já to vyjmenuju: F. L. Věka, Dobrou vodu, Kuchaře Svatopluka, Arabelu, Návštěvníky, Pana Tau a Chobotnici z druhého patra. Většina z těch seriálů byla koprodukčně objednaná dětskými redakcemi západoněmeckých televizí. Politickým seriálům jsem se úspěšně vyhnul.

První film jste natočil v roce 1937 – a hned s Voskovcem a Werichem. Jak jste se k nim dostal?

Mně bylo v roce 1936 šestnáct let, chodil jsem v Praze na gympl a byl jsem fanatik přes V+W a Burianovo Déčko, Mandlovou a Záhorského; herce, kteří byli mými bohy. Jednou potkám v tramvaji kamaráda, kterej mi dal takovej lísteček, na kterým stálo, že je to poukázka na 2, 40 Kč na tramvaj a guláš za účinkování v novém filmu V+W Svět patří nám! No, to jsem zajásal. Jenže když jsem tam přijel, přišel jsem na to, že jsem ten lísteček ztratil, tak jsem se přehoup přes plot, což bylo adekvátní mému tehdejšímu věku, a už ke mně přicházel hlídač, protože jsem skočil do čínský vesnice, teda staveb ňáký čínský vesnice, odkud jsem zděšen prchal a vmísil jsem se do toho komparsu V+W. Ten kompars tvořili vysokoškoláci a nezaměstnaní a každý z nich měl tu ceduličku, tu já jsem neměl, o guláš jsem přišel, ale stejně to byl nehynoucí zážitek…

Prý jste se taky učil stepovat…

Do astairovskýho stepování jsme byli blázni dva: Zdeněk Dítě a já. Chodili jsme do kina do první řady, abychom měli z plátna odraz světla na poznamenávání kroků Freda Astaira do notýsku. Už v době před příchodem německých vojsk nás nutili dost tvrdě brousit němčinu a na protest jsme místo ní chodili na hajzl a stepovali a ve svý naivitě jsme to, že jsme pak propadli z němčiny, pokládali za odboj…

Kdy jste se poprvé setkal s E. F. Burianem?

Když jsem se stal elévem v jeho herecké škole. Už ten šmak divadla, zákulisí smíchanej ze smradu, klihu a líčidel, byly pro mě vůně naprosto posvátný. Buriana jsme zbožňovali. Ale v jednačtyřicátým nám ho vzalo gestapo a my jsme si museli hledat novou obživu, existenci a seberealizaci.

Panu Brodskému zazvoní telefon. Krátký telefonát s přítelem je zakončen jeho oblíbeným celoživotním rčením: "Snad se ještě uvidíme před smrtí…"

Mluvili jsme o válce…

Když nám sebrali Buriana, založili jsme si něco jménem Větrník, kam po válce přišli i Kopecký s Horníčkem. Celý to stálo na genialitě režiséra Šmídy, jenže ten byl zdravotně indisponován, takže Kopecký a Horníček odešli do Divadla satiry, a já, zatížen nějakou takovou sentimentalitou, zpátky k EFB. Když se díváte na události v druhé polovině v čtyřicátých let, musíte si uvědomit, že květnové osvobození v roce 45 to bylo největší životní štěstí mé generace. Možnosti se otevíraly. Proto jsem šel znova k Burianovi, jehož jsem pokládal za jednoho z hrdinů, který nám to štěstí vybojoval. On za tý války prodělal strašný věci, zákonitě musel bejt psychicky zdeformovanej, ten vybičovanej pud sebezáchovy, že vám DENNĚ jde o kejhák, to má právo deformovat osobnost člověka. Burian se vrátil tvrdě budovatelsky založenej. To, co se u nás opravdu děje, jsme zpětně zjišťovali až po procesu se Slánským. Někdo si to uvědomil dřív, někdo pozdějc a já odcházel od Buriana s lehkým srdcem a dokonce s pocitem jistého povýšení do Vinohradskýho. Když v padesátým roce obsadila Vinohradský armáda a udělala z něj Armádní divadlo, odešli na protest proti nastávající tuposti Adamová a Deyl mladší do Werichova ABC. Do smrti si neodpustím, že jsem tenkrát taky neodešel. Některý lidi holt byli pravdě blíž, jiný se přešupačili do takový předstíraný nevědomosti – a musím říct, že tehdy jsem mezi ně patřil i já. Později jsem si k tomu, že jsem ve Vinohradském zůstal, na druhou stranu gratuloval. To když se v 60. letech jeho ředitelem stal František Pavlíček. (Pozn. aut. Autor scénářů k filmům jako Marketa Lazarová, dvojdílná Moskalykova Babička či legendární Popelka. Za normalizace podepsal Chartu 77, a psal pro bytové divadlo Vlasty Chramostové. Po revoluci pracoval dva roky jako ředitel Československého rozhlasu.)

Šedesátá léta přinesla české kultuře nepřeberné množství osobností. Kdo je pro vás největším symbolem těchto let?

Jednoznačně: Evald Schorm. Byl neuvěřitelnej ve svý pokoře. Točili jsme spolu v šedesátých letech Farářův konec, což bylo biblické podobenství od Josefa Škvoreckého a Evald to přímo napěchoval jinotaji, vpašovával do toho ty biblický motivy. Jeho pokora se projevovala v tom, že dovedl i mě infikovat sebedůvěrou, kterou od přírody postrádám. Když jsme šli na plac, vždycky jsem po něm chtěl vědět, jak to mám hrát. On mi ale řekl: "Vlastíčku, jak po mně můžeš chtít, abych JÁ ti říkal, co máš dělat? Ty to přece víš daleko líp!" A mně se po těle rozlil TAKOVÝ pocit sebevědomí – a hrál jsem skvěle. Evald byl absolutní jednička. Dokonce i jako herec (například ve filmu O slavnosti a hostech). Dávám ho na první místo. Velký zločin byl nejen to, že ho zakázali, ale že tím zavinili jeho smrt. Protože on byl stejně dobrý režisér a herec jako člověk…

V čem je rozdíl mezi prací herce a režiséra?

Režiséři stárnou umělecky dřív. Můj vrchol je pomíjivej, ale jejich… Někteří dokonce proto, aby nestárli, stávají se herci. Ale to proč se stal hercem v trapném televizním seriálu takový génius jako je Jiří Menzel, je zločin. Jeho producent Sirotek ho okradl o autorská práva na knížku Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále, na jejímž filmovém přepisu tři roky den co den pracoval. Taková svinstva se u nás dnes v kultuře dějí! (Pozn. aut. Jiří Menzel si práva nakonec přece jen vydobyl a film byl natočen v roce 2006, čtyři roky po smrti pana Brodského.)

A jak jsou na tom scénáristi? Jeden z nich, můj oblíbený, vás má taky rád, a pokud vím, napsal vám na tělo roli pacienta Fendrycha v inscenaci Tažní ptáci, za kterou jste pak dostal Zlatou nymfu z Monte Carla …

Jiří Hubač? Toho miluju, ale on má sklon k sentimentalitě. Co to dá práce, než do toho vždycky nacpu trochu toho svýho mírně optimistickýho sarkasmu. Tu nymfu za roli Fendrycha v Tažných ptácích mi tenkrát ukrad ředitel televize Zelenka. Dokonce udělal takovej potěmkinovskej přenos, kde mi ji předává, a pak mi ji sebral a já ani nepíp. To je postoj, kterej u nás převládá. Hrdinskejch postojů je málo. Ale už je mi to jedno, jen by se mi tu na ni prášilo. Práší se mi tu na víc věcí…

Třeba na tuhle vaši bustu, které jste přilepil knír, na oči jí dal černé brýjle a narazil jí papachu?

Z toho jsem měl průser. Dělal mi ji slavný sochař a když ji takhle vyfotili v novinách, volal mi, že jsem zneuctil jeho dílo. Já jsem mu říkal: "Ale přece musíte chápat, že když ten svůj ksicht vidím denně v zrcadle, tak to se na něj nemůžu dívat ještě v trojrozměrný podobě!"

Vrátím se k Tažným ptákům. Co jste řekl na to, že jste dostal cenu za výkon v inscenaci, v níž hrál hlavní roli Vladimír Menšík?

Že ta porota musela být slepá, protože on samozřejmě i tam byl lepší. Já ho miloval, až jsem ho nenáviděl! To, co udělal o tom Dumasovi (Pozn.aut. Třídílnou televizní inscenaci Alexandre Dumas starší Jaroslava Dietla podle románu André Mauroise), to bylo autentičtější než sám život.! Nebo když jsme dělali Všechny dobré rodáky! Pamatujete se na tu umírací scénu? To když jsem viděl, tak jsem to chtěl úplně zabalit. Říkal jsem si: Proč vůbec hraju? Vždyť vedle Menšíka vůbec nemám právo hrát! Vedle nějjsem si naplno uvědomil fakt, že mám nezaslouženej kredit a na svoje nejlepší věci se dívám z pozice udiveného diváka…

V tom případě jste herec s nejobsáhlejším nezaslouženým kreditem na celém světě. Zlaté sošky z Berlína i z Monte Carla, svou hlavní rolí jste jednomu filmu pomohl k nominaci na Oskara, a další, v němž jste hrál roli vedlejší, toho Oscara získal. A teď jste za Babí léto, ve kterém vám Jiří Hubač napsal další roli, dostal Českého lva za nejlepší herecký výkon v hlavní roli…

Jenže, pane, herec film nedělá! My jezdíme na premiéry s Michálkem, s Hubačem, lidi mně tam tleskaj a já nemám sílu říct lidem, že jsou blbí a vysvětlit jim, že hereckej podíl u filmu je mizivej. Vždyť ta skladebnost je dána tolika faktory! Třeba zvukař Radim Hladík mladší! Vždyť já to tam vodšeptal a ono je to tak krásně slyšet! Já se v poslední době potácím, jsem labilní, oni se o mě postarají, připraví mi scénu, vysvětlí mi, jak to mám udělat... Můj podíl na tom filmu tkví jen v tom, že jsem kromě jednoho natáčecího dne ve čtyři hodiny ráno vstával, v sedm večer jsem se vracel, seděl jsem v našem vagóně metra, kterej jsme měli pronajatej jako šatnu, a to vše v osmdesátém prvním roce svého života. Víc jsem pro ten film neudělal. Taky jsem to Vláďovi Michálkovi řek, když mi lichotil: "Jdi někam, dyť přece musíš uznat, jak málo z toho je moje práce."

Proč jsem v jinejch blbejch filmech nebyl dobrej?

No protože to bylo celý blbý!

I ten vlajkař, co jsem ho hrál v Ostře sledovaných vlacích je stoprocentní dílo Jiřího Menzela. To on vymyslel, že to bude citlivý tatínek, který má pocit, že se o svou staničku dobře stará. Mě by to taky nemuselo napadnout, kdyby mi to Jiří Menzel neporadil. Moje základní psychická poloha je pocit, že se chlubím cizím peřím.

A ta udílení; to je vždycky pohřeb! S německým filmem Jakub Lhář jsme se dostali do Hollywoodu, byla tam velká recepce pro tři tisíce lidí a Mae Westová, můj dětský idol, symbol sexu dvacátých let, matka celého Hollywoodu, šla špalírem všech těch Kirk Douglasů a Lemonů… nebo Lennonů..?

Lemonů.

…těch Lemonů, zastavila se a něco řekla. A překladatelka mi šeptá: "Paní Westová si přeje pohovořit s tím pánem, který ztvárnil roli Jakuba Lháře." Tak říkám: "Vyřidťe paní Westové, že neumím anglicky, tak ať se nezlobí..." A v tu chvíli se na mě vrhl první muž mé druhé ženy Miloš Forman a všichni ti Douglasové a Lemonové a začali mi strašně spílat, že jsem odmítl tu čest, které se jim v životě nedostalo. Tak jsem jim slušně řekl, ať si trhnou nohou, že se přece nebudu chlubit cizím peřím.

Co takhle Guinessovu cenu za hereckou skromnost?

Tak skromnej zase nejsem.

Na divadle je to něco jinýho, tam si tu roli do jistý míry dělám sám a proto taky patřičně zlobím. Taky jsem měl režiséra, kterýmu se nelíbilo mý pojetí role, tak vždycky přišel na reprízu,a aby mě zbuzeroval, ze zákulisí na mě hulákal, jak to mám dělat. Ale já už jsem na něj byl připravenej, roztáh jsem vždycky kalhoty směrem na zákulisí, a tam jsem měl na zadnici našitou záplatu s nápisem:

"ROZUMÍM TI, FRANTIŠKU, ALE POMOCT TI NEMŮŽU!"

To je zápletka, která by si sama o sobě zasloužila divadelní hru. Já se teď ale vrátím ke lháři Jakubovi, heftlikovi, který předstírá, že si ulil rádio, a přináší celému ghettu naději vymyšlenými zprávami z fronty. To byl mistrovský kus z dlouhé galerie židovských rolí, které se staly vaším osudem…

Pravda je, že jsem se nahrál Židů hodně a miluju je. Jejich filosofie, knížky a anekdoty mají šmrnc obraznosti a zároveň je v nich tolik tvrdý pravdy… V sedmdesátých letech mě vyhodili z rádia, který jsem tolik miloval, protože prej jsem Žid. "To není pravda," říkal oponent, "on není Žid." "Možná, že není, ale vypadá tak," děl ten funkcionář, co mě vyhodil. Toť židovská anekdota ze života. Neb to, že VYPADÁM jako Žid, to má zvláště v rozhlase své "hluboké opodstatnění"... Nicméně donutilo mě to, abych se nad tím zamyslel. Měl jsem už na gymnáziu převážně židovské kamarády, a ta moje celoživotní náchylnost k jejich kultuře… Kdysi v mládí jsem se na to ptal tety a ona mi řekla, že k nám před mým narozením docházel jistý židovský intelektuál, ale ona že si netroufá maminku podezírat.

Zazvoní další telefon. Z něho vyrozumím, že pan Brodský se chystá na návštěvu za Miroslavem Horníčkem, který leží v Liberci v bytě svého ošetřujícího lékaře. Volá přítel, který ho tam autem poveze. Úryvek z dialogu:: "Proč bych nemoh bejt o hladu, samozřejmě, že budu o hladu, už jsem tlustej dost! Ale až tam přijedeme, objednej stůl v restauraci, ať nám udělají obrovskej řízek s valašským bramborovým salátem. Dyť já kromě toho jídla už na tom světě nic nemám…" Pak si povídáme o stavu pana Horníčka, a já se dozvídám, že je na tom velmi špatně, během poslední návštěvy prý blouznil a zakončil ji slovy: "Ať jde ten kluk s tím kolem okamžitě pryč!" Dlouho mlčíme, a tak se snažím navázat odlehčujícím tématem, které bylo vybráno během telefonátu.

Pane Brodský, jak se dělá valašský bramborový salát?

Jako normální, ale dávají se do něj jen brambory a cibule. A smím se na něco zeptat vás. Co děláte, když je vám smutno?

Zkouším se uklidnit v meditaci.

A bez toho Buddhy by to nešlo? Já dávám přednost Jehovovi…

Správně, vrátíme se k tématu. Slyšel jsem, že sbíráte židovské anekdoty. Povíte mi nějakou..?

Židovský anekdoty jsou většinou ze života. Jednu už jsem vám řek, tak vám povím ještě jednu. Kdysi jsem s Vinohradským divadlem hrál v Mexiku Cervantese v češtině, ty lidi lautr ničemu nerozuměli, ale někdo zavolal "Bravo!" Nedávno jsem byl se svojí dcerou Terezkou na besedě a říkal jsem, že až umřu, tak bych chtěl, až bude rakev zajíždět do katafalku, aby obecenstvo vstalo a přesně tak jako v tom Mexiku do ticha zakřičel: "Bravo!"

A Terezka na to s gestem Sáry z anekdoty o Kohnovi a Roubíčkovi, bez mrknutí oka řekla: "Já jsem přesvědčena, že by tatínek byl ještě radši, kdyby až bude ten katafalk zajíždět, někdo spontánně vykřikl: Opakovat!"

Shrnula to skvěle!