KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Jak se připravuje státní převrat – podle Terryho Pratchetta.

Nejvyšší velmistr zabušil svým kladívkem. Postavy v místnosti kolem něj vytvořily víceméně pravidelný kruh.

„Volám vás, Výjimečnou a svrchovanou lóži Osvíceného bratrstva ebenové noci, k pořádku,” zahřímal velebným hlasem. „Jsou dveře Vědění zapečetěny proti všem svatokrádežníkům a nezasvěceným?”

„Jo, jsou dokonale zaseklý,” potvrdil bratr Dveřník. „Je to tím vlhkem. Příští týden si donesu hoblík a v tu ránu…”

„Dobrá, dobrá,” zarazil ho Velmistr netrpělivě. „Pouhé ano mi stačí. Jeť trojitý kruh věrně a viditelně zpodobněn? Patří sem všichni přítomní právem? A varuji každého vetřelce, ať vyzná se ještě včas, neb pokud ho odhalíme později, bude vyveden z tohoto svatého místa, jeho bzunták rozsekán, šmoule rozhozeny do všech světových stran, pačák trhán mnohými háky, jeho křihouše naraženy na vysoký kůl a… no co je zas!?”

„Promiňte, říkal jste Osvícené bratrstvo?” Nejvyšší velmistr vrhl pohled na osamělou postavu, která poněkud nesměle zvedala ruku.

„Tak jest! Osvícené bratrstvo, které střeží svaté Vědění ode dne, který si žádný z nás nepamatuje –”

„Od loňskýho února,” snažil se mu napovědět bratr Dveřník. Mistr cítil, že bratr Dveřník jaksi není s to vcítit se do věci.

„Tak pardón, pardón, omlouvám se,” prohlásila nejistá postava. „Vy nejste můj spolek, určitě. Musel jsem si splést ulici. Takže bych hned vyrazil, jestli mě vypustíte ven…”

„A jeho křihouše naraženy na vysoký kůl,” opakoval Velmistr jízlivě, zatímco zvenčí sem doléhaly vlhké dřevěné zvuky, které napovídaly, že se bratr Dveřník pokouší otevřít tu strašlivou bránu. „Jsme už opravdu sami mezi sebou? Není mezi námi ještě další nevědomý, který sem náhodou zabloudil na své cestě někam jinam?” dodal s trpkým sarkasmem. „Dobrá. Výborně. Tak to jsem rád. Předpokládám, že bych chtěl příliš mnoho, kdybych se zeptal, zda jsou čtyři strážní věže zajištěny? Skvěle. A obtěžoval se někdo očistit svatý Pantalón? Oh, takže vy? A pořádně? Víte, že si to zkontroluju… dobrá. A byla okna zapečetěna rudými páskami Moudrosti, jak praví prastarý obřadník? Dobrá. Tak teď bychom s tím tedy mohli trochu pohnout.”

Velmistr pokračoval v obřadu s mírně rozladěným výrazem tchyně, která přejela prstem po horní desce skříně v bytě své snachy a proti všemu očekávání zjistila, že tam není prach.

To je mi spolek, říkal si v duchu. Stádo neschopných, do kterých by žádný jiný tajný spolek nepíchl ani třímetrovou berlou Autority. Jeden vedle druhého patří k těm, kteří by si vykloubili prsty i při tom nejjednodušším tajném potřesení rukou.

Jenže jsou to přece jenom neschopní, kteří mají spoustu možností. Ať si ostatní spolky verbují zkušené, nadějné, ambiciózní a sebevědomé. On si ponechá své ukňourané a vzteklé, lidi se žaludky plnými žlučovité zášti, ty, kteří vědí, že by cokoliv dokázali líp než všichni ostatní, jen kdyby jim někdo dal tu možnost. Tak, pomyslel si Nejvyšší velmistr. Dejte mi ty, v jejichž žilách pod slabou blankou pošetilosti a neškodného bláznovství proudí zlá krev a pomstychtivost.

A také hloupost. Všichni přísahali slavnostní přísahou, pomyslel si, ale ani jeden z nich se vlastně nezeptal, co je to křihouš.

„Bratři,” prohlásil, „dnes v noci musíme projednat záležitosti nesmírné důležitosti. Dobrá vláda, ne, sama budoucnost Ankh-Morporku spočívá v našich rukou.”

Všichni se naklonili blíž. Nejvyšší velmistr cítil to známé mravenčení spojené s pocitem moci. Všichni přítomní mu doslova viseli na rtech. Ten pocit stál za trochu šaškování v černé róbě.

 „Všichni dobře víme, že město je peleší zkorumpovaných mužů, kteří sedí na hromadách neprávem nabytého bohatství, zatímco lepší muži jsou odstrkováni do pozadí a odsouváni do podřadných rolí.”

„To tedy víme!” prohlásil bratr Dveřník po kratší chvilce, během níž si Velmistrův projev přebíral. „Zrovna minulý týden jsem u nás, v cechu pekařů, řekl mistru Křičkovi, že –”

Nebyl to pohled, co bratra Dveřníka tak rychle umlčel, protože Velmistr dohlížel na to, aby si všichni bratři halili obličeje do tajemného stínu kápí, ale náraz vzteklého ticha vyzařujícího z temnoty pod kápí Velmistrovou.

„A přece tomu tak vždy nebývalo,” pokračoval Nejvyšší velmistr. „Kdysi panoval zlatý věk, kdy moudří a vládyschopní byli uctíváni a po právu odměněni. Byl to čas, kdy Ankh-Morpork nebyl jen město velké, ale především město velkolepé. Věk rytířství. Věk, kdy – prosím, bratře Ostrověži?”

Menší kulatá postava v našponovaném černém hábitu zvedla ruku. „To jako mluvíte o době, kdy jsme měli krále?”

„Skvělá dedukce, bratře,” prohlásil Nejvyšší velmistr, kterého zaskočil ten nebývalý projev inteligence. „A tak –”

„Ale to všechno bylo přece vyřízeno už před nějakou tou stovkou let,” nedal se bratr Ostrověž připravit o slovo. „Nedošlo tam k nějakému strašlivému boji, nebo bitvě, nebo tak? A od té doby nám vládnou šlechtici jako Patricij.”

„Ano, přesně tak, to byla vyčerpávající poznámka, bratře Ostrověži.”

„No, já se akorát snažím říct, že už žádní králové nejsou,” pokračoval bratr Ostrověž snaživě.

„Jak bratr Ostrověž říká, rod –”

„To nic, to vy jste přece začal o tom rytířstvu a podle toho jsem poznal co a jak,” bránil se skromně bratr Ostrověž.

„Díky, ano, tak tedy –”

„To přece dá rozum, že rytířství patří ke králům, no ne?” usmál se pyšně bratr Ostrověž. „A taky rytíři, to ví každý. Rytíři vždycky nosili –”

„No, tak tedy,” vskočil mu Nejvyšší velmistr poněkud ostře do řeči, „je tady určitá možnost, že rod ankhmorporských králů ještě tak docela nezmizel v propadle dějin, jak tvrdí většina vládců a historiků, ale že byla jejich linie zachována až do dnešních dnů. Alespoň všechny mé výzkumy prastarých spisů tomu nasvědčují.”

Pak se v očekávání a s nemalou dávkou pýchy rozhlédl. Jenže se nezdálo, že by jeho slova přinesla kýžený efekt. Možná že by byli ještě vzali tu rodovou linii, pomyslel si, ale propadlo dějin už na ně bylo trochu moc.

Ruka bratra Ostrověže se znovu zazmítala ve vzduchu.

„Ano?”

„Chcete snad říci, že by tady někde mohl poletovat člověk, který by mohl být dědic trůnu?” zeptal se užaslým hlasem bratr Ostrověž.

„Právě to jsem chtěl říci, ano.”

„Jasně. Oni to fakt dělají, abyste věděli,” prohlásil zasvěceně bratr Ostrověž ke shromáždění. „Něco takového se stává každou chvilku. Pořád o tom čtete. Říká se jim vzdálená odnož. Ukrývají se celou věčnost někde v daleké divočině, předávají si tajný meč a mateřské znamínko a takové ty věci z generace na generaci. A potom, když je staré království potřebuje, objeví se a vykopnou každého usurpátora, který se tam motá. A pak začne všeobecná veselice.”

Nejvyšší velmistr cítil, jak mu klesá čelist. Ani ve snu ho nenapadlo, že to bude takhle snadné!

„No dobrá,” ozvala se teď postava, o které Nejvyšší velmistr věděl, že je to bratr Štukatér. „A co? Tak teda řekněme, že se ten odnož objeví, přijde k Patriciji a řekne: ‚Pohleď na mne, já jsem tady král, hlehlež, tudle mám mateřské znamínko a tak dál, a ty teď koukej odprejsknout, smrade‘? Co myslíš, že by ho čekalo? Maximálně tak dvě tři minuty života, to ti říkám rovnou.”

„Tys mě neposlouchal,” odporoval mu bratr Ostrověž. „Vtip je v tom, že se odnož vždycky objeví, když je království v nebezpečí, rozumíš tomu? Pak si ho prostě každý musí všimnout, ne? Lidi ho odnesou do paláce, vyléčí pár nemocných, vyhlásí týden dva volna, rozhodí nějaké to zlato z pokladu, a těpéro, je miláčkem národa!”

„Taky si většinou musí vzít princeznu,” přidal se se svou troškou bratr Dveřník, „za to, že byl pasáček vepřů.”

Všechny hlavy se obrátily jeho směrem.

„Kdo tady mluvil o tom, že byl pasáčkem vepřů?” zaútočil bratr Ostrověž. „V životě jsem neslyšel, že by byl pasáčkem vepřů. Kde jsi to vzal?”

„Počkej, ale on má pravdu,” pokýval bratr Štukatér moudře kápí. „Obyčejný odnož většinou bývá pasáček vepřů nebo zahradník a občas bývá dokonce němý. To je tím, že jsou všude na to… jak se to… na zapřenou. Chovají se jako obyčejní sprosťáci… ne, počkejte, prosťáčci z toho úplně to… prostého rodu.”

„Na prostým rodu já nevidím nic zvláštního,” prohlásil ostentativně jeden velmi malý bratr, který se zdánlivě skládal z napůl prázdného černého roucha, kterému páchlo ze stínu pod kápí. „Tak my, příkladně, jsme všichni prostýho rodu. U nás v rodině se místo pasáka čuňat vždycky považovalo za hogo fogo ďolík.”

„Jenže vaše rodina nemá v žilách královskou krev, bratře Žumpo,” odbyl ho bratr Štukatér. „Jak to můžeš vědět?” prohlásil bratr Žumpa umíněně. „No, nakonec…” váhavě připustil bratr Ostrověž. „Máš pravdu. Jenže v těch důležitých okamžicích praví králové odhodí takhle plášť a prohlásí ‚hleď!‘ a jejich královský původ zazáří nad slunce jasněji.”

„Jak to vypadá v praxi?” ozval se dychtivým hlasem bratr Dveřník.

„– bych náhodou klíďo mohl mít královskou krev,” huhlal si pro sebe bratr Žumpa. „Co si o sobě myslí, trouba, aby mi vykládal, že nemám v žilách královskou –”

„Hele, prostě se to v té pravé chvíli pozná, no. Když takového krále vidíš, je ti to hned jasné!”

„Ale před tím, než to udělají, tak ještě musí zachránit království,” upozorňoval bratr Štukatér. „No ano,” přikývl těžce bratr Ostrověž. „To je ze všeho nejdůležitější.”

„A před čím?”

„– zrovna takový právo mít královskou krev v žilách jako každej druhej, to si teda piš, ty –”

„Před Patricijem?” naklonil bratr Dveřník kápi ke straně.

Bratr Ostrověž, náhle uznávaná autorita v oboru královských krví a rodů, zavrtěl hlavou.

„Já si nemyslím, že by byl Patricij to nebezpečí,” řekl. „On sám o sobě není skutečný tyran. Zdaleka ne tak špatný jako někteří, které jsme zažili před ním. Víte, co tím myslím, že? On nás ve skutečnosti vlastně neutiskuje.”

„Mě utiskujou pořád,” prohlásil pevně bratr Dveřník. „Mistr Křička, u kterýho pracuju, mě utiskuje ráno, v poledne a v noci taky, křičí na mě a vůbec. A ta ženská v obchodě se zeleninou, ta mě taky pořád utiskuje.”

„To je pravda,” přidal se k němu bratr Štukatér. „Můj domácí, to je to samé. Jak ten mě utlačuje! Buší mi denně na dveře a pořád dokola vykřikuje, že mu dlužím činži, což je nestydatá lež. A ti lidé, co bydlí v bytě naproti, ti mě většinou utiskujou celou noc. Podívejte, povídám jim, vždyť já celý den pracuju, kdy se mám tedy učit hrát na tu tubu, ale to je marné. Tomu říkám útlak, to si pište. Jestli tedy já neúpím pod podrážkami utiskovatelů, tak mi ukažte kdo!”

„No, když je to tak –” začal bratr Ostrověž pomalu, „- řekl bych, že můj švagr mě taky celý ten čas utiskuje. Koupil si nového koně a lehkou čtyřkolku a myslíte, že já mám něco takového? Nic nemám! Víte, co tím chci říct, ne? Kde je nějaká spravedlnost? Vsadím se, že král by nikdy takový útlak nedovolil, aby člověka kolikrát utiskovala vlastní žena otázkami, jako proč třeba taky nemáme takový vozík jako švagr Robert a tak.”

Nejvyšší velmistr naslouchal probíhajícímu rozhovoru s pocitem, že se mu mírně točí hlava. Skoro to vypadalo, že znal teorii vzniku lavin, ale nebyla to pravda, nikdy se mu ani nesnilo o tom, že stačí na vrcholku hory shodit na úbočí malou sněhovou kuličku, aby to skončilo tak úžasným výsledkem. Vždyť je vlastně vůbec nemusel pobízet.

„Vsadím se, že by král řekl své i domácím,” souhlasil bratr Štukatér.

„A lidi, kteří by se vytahovali přepychovými kočáry, by postavil mimo zákon,” moudře přikyvoval bratr Ostrověž. „Stejně si je asi koupili za kradené peníze, řekl bych.”

„Já myslím,” zasáhl teď do řeči Nejvyšší velmistr, který se rozhodl věci poněkud usměrnit, „že moudrý král by zakázal přepychové kočáry pouze těm, kteří by si je nezasloužili.”

Rozhostilo se zamyšlené ticho, během nějž shromáždění bratři v duchu urychleně dělili vesmír na ty, kteří si zaslouží, a na ty, kteří nikoliv, přičemž sami sebe pochopitelně postavili na tu správnou stranu.

„Myslím, že to by bylo docela správné,” ozval se nakonec bratr Ostrověž pomalu. „Ale bratr Štukatér má asi pravdu. Nedovedu si představit, že by se nějaký odnož prohlásil jen proto, aby osvobodil bratra Dveřníka, který má dojem, že se na něj křivě dívá nějaká zelinářka. Bez urážky.”

„A taky šidí při vážení,” naježil se bratr Dveřník. „A jestli o ní chcete vědět ještě něco, tak -” „Jistě, jistě, jistě,” uklidňoval ho Nejvyšší velmistr. „Můžeme si klidně přiznat, že ti nejlepší obyvatelé Ankh-Morporku trpí pod podrážkami utiskovatelů. Bohužel, král se opravdu většinou zjevuje za mnohem pohnutějších událostí. Jako třeba za války.”

Věci se hýbaly tím správným směrem. Teď už je třeba jenom doufat a čekat, že někdo z nich ve své sobecké přihlouplosti přijde s tím správným návrhem.

„Kdysi tady prý bývalo jedno staré proroctví,” ozval se znovu bratr Štukatér. „Vyprávěl mi o něm můj dědeček.” Oči se mu v úpěnlivé snaze vzpomenout si na ta stará slova upřely do neznáma. „Ó, ano. ‚Král se vrátí a s ním se do země vrátí Zákon a Spravedlnost. On sám bude znáti jen Pravdu a bude státi na straně lidu a sloužit mu svým mečem.‘ No nemusíte na mě všichni tak zírat, já si to nevymyslel.”

„Ale vždyť tohle proroctví známe všichni. A to bude něco, až to jednou začne,” řekl bratr Ostrověž. „Myslím, až začne s tou Spravedlností, pojede se Zákonem a Pravdou a tak dál jako čtyři strašliví jezdci z Jakokalypsy! Zdravím vás vespolek!” Zasípal strašidelným hlasem. „Já jsem král a tamhleto, co napájí koně, to je Pravda. To zní hloupě, co? Bodejť. Starým pověstem se nedá věřit.”

„Proč ne?” oponoval mu bratr Žumpa vzpurným hlasem.

„Protože jsou strašlivě přikrášlené. Podle toho se to nejlépe pozná,” odpověděl mu bratr Ostrověž.

„Nejlepší důkaz je spící princezna,” vmísil se jim do řeči bratr Štukatér. „Takovou dokáže probudit jenom opravdový král.”

„Nebuď labuť,” zarazil ho příkře bratr Ostrověž. „Nemáme krále, tak kde bys chtěl vzít princeznu? Mysli trochu logicky!”

„Pravda, za starých časů to měli opravdu jednoduché,” prohlásil se šťastným výrazem bratr Dveřník.

„Jak to?”

„No, to jim stačilo zabít draka.”

Nejvyšší velmistr sepjal ruce a nabídl tichou modlitbu každému bohovi, který by náhodou naslouchal. Skutečně se v těch lidech ani v nejmenším nemýlil. Jejich malé ukňourané mysli je dříve nebo později dovedou přesně tam, kde je chce mít.

„To je opravdu velmi zajímavý nápad,” zahlaholil obdivným tónem.

„Dneska nám to ale není vůbec nic platné,” prohlásil bratr Ostrověž kysele. „Žádní velcí draci už přece neexistují.”

„Ale mohli by být.”

Nejvyšší velmistr si jakoby bez zájmu vytahoval prst po prstu a poslouchal, jak mu praskají klouby.

„Promiňte, cože?” obrátil se k němu bratr Ostrověž.

„Řekl jsem, že by mohli být.”

Ze stínu pod kápí bratra Ostrověže se vydral mírně nucený smích.

„Cože, vy myslíte skutečného draka? Obrovská křídla, šupiny a to?”

„Ano.”

„Dech jako otevřená pec?”

„Ano.”

„Takové ty… na nohách… taky? Škráby?”

„Spáry? Jistě. Tolik, kolik si budete přát.”

„Jak to myslíte, kolik si jen budu přát?”

„Předpokládal bych, bratře Ostrověži, že se taková věc vysvětluje sama. Když chcete draky, můžete dostat draky. Vy sem můžete přivolat draky. Teď, okamžitě. Myslím sem, do města.”

„Já?”

„Vy, všichni. Myslím samozřejmě my všichni,” opravil se rychle Nejvyšší velmistr.

Bratr Ostrověž zaváhal. „No, víte, já si nejsem jistý, jestli je to zrovna ten nejlepší-”

„A ten drak bude poslouchat každý váš příkaz.”

To je zarazilo. A taky navnadilo. Spadlo to před jejich malá vychytralá vědomí jako kus čerstvého masa před čenich hladového psa.

„Mohl byste to opakovat ještě jednou?” nadhodil bratr Štukatér pomalu.

„Můžete ho ovládat. Stačí mu přikázat a bude dělat, co mu řeknete.”

„Cože? Skutečný drak?”

Nejvyšší velmistr ve skrytu své kápě pozvedl oči k nebi.

„Ano, skutečný drak. Ne nějaký malý domácí mazlíček, jako jsou bahenní dráčci. Skutečný, nefalšovaný drak.”

„Ale já si vždycky myslel, že jsou to jen takové ty… mýty.”

Nejvyšší velmistr se naklonil kupředu.

„Byly to mýty, ale byla to i skutečnost,” odpověděl hlasitě. „Současně lež i pravda.”

„No teď tomu nějak nerozumím,” oznámil shromáždění bratr Štukatér.

„Nuže dovolte, abych vám to nějak znázornil. Bratře Zapětprstů, podejte mi tu knihu, prosím. Děkuji. Bratři, musím vám říci, že když jsem byl školen Tajnými mistry –”

„Kýmže to, Nejvyšší velmistře?” zeptal se zmateně bratr Štukatér.

„Proč aspoň jednou neposloucháš? Ty nikdy neposloucháš. Tajnými mistry, řekl!” zahučel mu do ucha bratr Ostrověž. „Vždyť víš, jsou to svatí proroci, co žijí na nějaké hoře, tajně všechno řídí a naučili ho své moudrosti a tak a umějí chodit po žhavém uhlí. Vždyť nám to vyprávěl teprve minulý týden. Bude to pomalu učit i nás, že ano, Nejvyšší velmistře?” dodal poněkud podlézavě.

„Aha, tajní mistři,” rozzářil se bratr Štukatér. „Promiňte. Ty černé kápě. Promiňte. Tajemství. Já si to pamatuju.”

Ale až budu vládnout městu, pomyslel si Nejvyšší velmistr, tak všechny tyhle hlouposti okamžitě skončí. Vytvořím novou tajnou společnost, ve které budou jen velmi bystří a nesmírně chytří a schopní muži, i když zase ne přespříliš chytří, to zase ne. Pak svrhneme nepřístupného tyrana a nastolíme nový osvícený řád bratrství a humanismu a Ankh-Morpork se stane utopií. A pokud do toho budu moci mluvit, a to já zase budu, lidi, jako je bratr Štukatér, dám opékat na pomalém ohni. A jeho křihouše taky.

Přeložil Jan Kantůrek.

Terry Pratchett: Stráže! Stráže! Talpress, Praha, 2010, s. 332–341