KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Po kauzách „Ladovi Cikáni“ a „Nohavicův Arab“ se naše recenzní kancelář ujímá dalšího obviněného klasika.  

V básni Jiřího Žáčka z čítanky pro druhé třídy základních škol („Aby nás měl kdo pohladit / a povědět nám pohádku, / proto jsou tady maminky, / aby náš svět byl v pořádku“), se na úvodní otázku, „k čemu jsou holky na světě“, odpovídá prostými slovy: „aby z nich byly maminky“.

Zasvěcený komentář k básni pořídil filmový režisér Vít Klusák: „K čemu jsou kluci na světě? Aby psali takovýhle debility.“ Důvodem odsudku je přirozeně genderová nevyváženost básně, flagrantně ohrožující mravní výchovu mládeže.

Jsme prý národem smějících se bestií. Není tedy divu, že se vzápětí na webu sešla celá řada básní nabízejících se coby korektní náhrada Žáčkova maminkovského zločinu. K čemu jsou holky na světě? – „Aby z nich byli tatínci,“ píše se v jedné z nich. „Aby z nich kluci měli strach,“ píše se v jiné. „Hlavně pro výzkum vesmíru,“ uvádí se v třetí. „Aby z nich byly lesbičky,“ hlásá se v další. „Aby z nich nebyly maminky,“ čteme jinde. Nejohleduplnější z těchto básní se omezuje na genderově korektní opis: „Aby z nich byly maminky, pokud se pro to dobrovolně rozhodnou, aniž by se nechaly ovlivňovat genderovými stereotypy.“ Nejpádněji pak byla genderová korektnost vyjádřena ve verších, které snad mají naději dostat se do čítanky hned: „Maminka je základ státu, seřeže i mýho tátu.“

Handicap explicitnosti

Vraťme se však k náhledu, že Žáčkova původní báseň je genderově škodlivá. Daný náhled totiž věrně kopíruje představu provozovatelů „emancipačních“ studií všeho druhu, že všechno na světě musí být politicky či genderově korektní, aby náhodou někdo někoho omylem neurazil, ale samotní strážci korektnosti že můžou o svých reálných i potenciálních oponentech zcela cíleně mluvit jako kanál. V daném případě se tedy k označení Žáčkovy básně za „debilitu“ přidaly další odsudky z pera jiných strážců korektnosti – víceméně známých publicistů, politiků, lektorů, literátů, studentů atp. – ať už na fejsbuku, nebo v různých webových blozích a novinových fejetonech. Podle nich je sám básník Žáček buď „pitomec“, nebo „vůl“ uvažující „jako pračlověk“, který by se měl rovnou přiznat, že se bojí o svá šovinistická privilegia. Jeho poezie je pak v lepším případě „genderově pochybná“, každopádně je to ovšem „canc“ a „sračka“.

A tu se stalo něco nečekaného. Zatímco v posluchárnách gender studies, kde podobné nadávky nedosahují k sluchu napadených, takže můžou být beztrestně stupňovány až k extázi, ve veřejném prostoru se k sluchu básníka Žáčka dostaly. A on měl ke všemu tu drzost, že si je nenechal líbit: hyperkorektní sprosťáky jednoduše označil za „genderové džihádistky“.

To si ovšem dovolil dost. Havlovský tragéd M. C. Putna hned Žáčka za tu drzost poctil v Lidovkách nálepkou „husákovský humorista“ – a hluboce uražený publicista Bittner (kterému ovšem Klusákova „debilita“ připadá podle všeho jako slušnost sama) na básníka žaloval v Deníku Referendum, že označit „diskutující kritiky své básně“ za genderové džihádistky je „úplně mimo jakoukoli slušnou debatu“.Lze říct, že tady Žáček opravdu přestřelil: bylo by úplně stačilo, kdyby pro genderové džihádistky všech pohlaví prostě použil adekvátně pádné a rázné, a přitom politicky korektní označení diskutující kritici. Čtenář už by si přebral, o kom je řeč.

Kritická ESA a Broučci

Diskutující kritici jsou totiž zajedno v tom, že „někdo, jako je Žáček, by fakt neměl říkat holčičkám, proč jsou na světě“, protože dané kritiky „uráží“, když musejí děti „pracně slabikovat právě takovéhle nezdařené rýmovánky“ o tom, že děvče má být hlavně matkou a svět má být zábavou jenom pro kluky (jako by snad mateřství bylo pouze zátěží, a to jen pro matku). Shodují se též v následujícím: „Já bych radši, aby ten canc z čítanek zmizel.“ – „Doufám, že ta debilní, přiblblá a trapná báseň zmizí z čítanek.“ – „V měnícím se světě se mění i čítanky a učebnice. To není cenzura, ale reakce na společenské změny.“ – „Hlavní vinu nese editor a nakladatel čítanky.“ – „Diskuse, petice, a prostě každý ať se vyjádří, příslušní úředníci ať to zařazení básně vysvětlí, a pokud to není v souladu s právem a směrnicemi, půjde to pryč.“ 

Příznačné je zde vyhrožování „rozvinutým světem“ (světem směrnic bez maminek?), který musíme dohnat: „V normální zemi by jediným obsahem diskuze mělo být, jak je vůbec možné, že se něco takového v čítankách objeví.“ – „… možná bychom mohli… začít diskutovat o míře nebo charakteru našich snah přiblížit se rozvinutému světu.“ – Žáček a spol. „prostě časem budou tak out, že radši změní názor, aby mohli mezi lidi“.

Tyto fejsbukové genderisty bere v Ádvojce pod křídla publicistka Lucie Jarkovská: „Opravdu bych byla radši, kdyby takové texty z učebnic zmizely. Znamená to, že jsem autoritativní cenzorka?“

No, mentálně to zcela bez pochyb znamená přesně tohle. Mezi členy SA třicátých let nebo našimi svazáky let padesátých a dnešními genderovými publicisty je skutečně nulový rozdíl – až na to, že diskutující kritici se dnes přece jen nemůžou opřít o totalitní ministerstvo propagandy nebo (aspoň zatím) o Úřad pro tisk a informace. Velmi přesně to vystihl sám Žáček: „Ale to přece není žádná kritika. To byl pokus o mediální lynč odstartovaný režisérem Klusákem, který mě předhodil davu souvěrců, aby si také kopli do zpátečníka, který reprodukuje pohlavní stereotypy. Věděli, že to genderový ústřední výbor posvětí, ale nepočítali s tolika protinázory.“

Jakmile se ukázalo, že obyvatelstvo danou agendu nejen nepřijalo, nýbrž se jí upřímně směje, až se za břicho popadá, nezbylo příslušníkům gendernazi, než neuvědomělé spoluobčany obvinit – jako obvykle – z fašismu a psychopatie. Jeden z příznačných názorů na fejsbuku zní takto: „Trvám na zákonných prostředcích, které je udrží v tom jejich [šovinistickém] ghettu, proto nechci v čítankách něco, co odporuje ústavě [?] i dnešnímu postavení žen [?].“

Zároveň však sami návodčí střelby museli ustoupit do předem nepřipravených pozic: „Současná kauza… svědčí především o tom, jak málo stačí k tomu, aby se spustila hysterie a osočování z totalitárních praktik,“ omdlévá na Alarmu Ádvojky Lucie Jarkovská. „V životě by mě nenapadlo, jakou hysterii ta moje – možná trochu přidrzle formulovaná – poznámka vyvolá,“ vrtí hlavou samotný režisér Vít „Debilita“ Klusák: „… onu kontroverzi jsem ani tak nevyvolal… já, ale podivně přednaštvaná velká skupina lidí, kteří šílí z představy, že by se české ženy začaly brát o svoje práva“. No toť se ví. Chyťte zloděje, hlesl zloděj.

Upřímně řečeno: nebylo by namístě hájit předpotopní představu, že žena patří jen do kuchyně, kde by vařila a kojila. Stěží by se v moderní Evropě mohla bez boje usídlit představa (vévodící, jak známo, spíš jiným civilizačním okruhům), že ženy jsou tu výhradně od toho, aby byly maminkami. Že jsou si žena a muž rovni, je základní demokratický zisk evropské civilizace, podobně jako právo ženy nestát se matkou (nebo muže otcem).

Právě proto však lze prokázat, že snaha ušetřit ženu genderové podřízenosti je v našich podmínkách totéž co vlamovat se do otevřených dveří. Například Putna se uchýlil k následujícímu tvrzení, které by se snad hodilo do roku 1817, ale rozhodně ne do dnešní doby: „Co by byla evropská literatura bez žen, kterým se někdy říkalo nepěkně ‚staré panny‘? […] Vzpomínáte na moudrou Janinku z Karafiátových Broučků? – Ty všechny Jiří Žáček svojí básničkou urazil.“ Putna tím prokázal, že je nejen havlovským tragédem, ale i havlovským humoristou.

Systém

Není samozřejmě od věci pojednat ženskou otázku z hlediska sociálního. Publicista Bittner například upozornil na existenční rizika spojená na neregulovaném trhu práce s „pádem [matek] do samoživitelství“ a chudoby. Jako podmínku příštího mateřství Bittner uvádí, že „systém“ by měl budoucím matkám zajistit „podmínky pro udržitelné mateřství“, protože „Mnohé ženy by se rády staly matkami, kdyby jim systém vycházel alespoň trochu vstříc“.

Z řečeného by snad mohlo plynout, že Bittner si spletl „systém“ s mužem: nejenže matky nepodporované systémem odsuzuje jaksi automaticky k samoživitelství, ale ke všemu to vypadá, že aby ženy mohly mít děti, měl by jim je snad „systém“ udělat.

Nehodlám samozřejmě takhle chytat Bittnera za slovo, neb jest zřejmo, že chtěl prostě upozornit na surovost a sobectví systému, v němž na zeměkouli žijeme. Bittner to ovšem chce napravit překonáním největších překážek, „kterým dnes ženy musí čelit“. Samotnému rozeznání těchto překážek podle něj brání „ignorance, neschopnost a neochota velké části společnosti“ – reprezentovaná podle Bittnera pochopitelně… Žáčkovou básničkou.

Myslím, že za hrozbu chudoby matek samoživitelek může opravdu antisociální politika systému, v němž žijeme, ale básnička pro děti to podle mě nezkazí ani nespraví. Představa diskutujících kritiků, že systém lze změnit „správnou“ výchovou od přírody k ideji, vždy znovu ztroskotává na prosté a nezničitelné realitě biologických procesů. Cesta ke změně čehokoli myslím nevede přes jejich dětinské popření, nýbrž naopak přes jejich plné uznání.

V tezích nad nevinnou říkankou o mateřské povaze ženského údělu Bittner především popírá všeobecně sdílený dojem, že by snad tu říkanku cupovali radikálové a fundamentalisté. Odpůrci předmětných Žáčkových veršů jsou dle Bittnerova názoru prostě lidé, kteří se snaží „zdůrazňovat genderovou spravedlnost“. Sám Bittner ovšem genderovou spravedlnost prosazuje – ve shodě s těmi, které sám hájí – prezentací myšlenky, že role matky jako evoluční fakt představuje „dávno odmítnutý redukcionismus společenských rolí na temnou [?] predestinaci biologických procesů“.

Jakmile zapáchající biologické procesy spláchl do záchodu a zbyla mu teflonová libovolnost kdykoli zaměnitelných společenských rolí, obořil se Bittner na autora básně Jiřího Žáčka. Vždyť básník onen „dávno odmítnutý redukcionismus“ přímo reprezentoval, a to ve smrtelně nebezpečných verších „K čemu jsou holky na světě? / Aby z nich byly maminky, / aby se pěkně usmály na toho, kdo je malinký“…

Politbyro pro jesle

Co naplat? Snad by stačilo, kdyby dnešní politkor (čti podle vzoru sorela, kultprop a politruk) dospěl k rozlišení poezie a politiky, a kdyby případně poznal osvěžující fakt, že děti nejsou mašinky, do nichž se strčí básnička a udělá z nich ubohý uzlíček předsudků či naopak ubohý uzlíček emancipace, nýbrž že jsou to kupodivu živé bytosti, které si svůj světonáhled utvářejí z mnohem širšího okruhu vjemů, představ a zkušeností.

Ve škole i v občanském životě je jistě leccos „nastaveno“ špatně, ale při hodnocení toho, co je dobré nebo špatné, ještě stále záleží na hledisku, takže by asi nebylo správné prosazovat jen jedno (třeba to módní) a zbytek vyhazovat – ehm – z čítanek. Každý jednotlivý člověk si přitom svůj etický i ideový rejstřík buduje od dětství až do stáří právě v neustálém střetání s překážkami, které jsou mnohdy takříkajíc nespravedlivé nebo někdy i urážející, ale nepochybně tvoří součást skutečného života.

Pokud by se tedy nějaké dítě mělo – v souladu s tužbami genderových moralistů patřících k progresivnímu poddruhu „rebel prorežimní“ – prokousat k zjištění, že nebude maminkou nebo tatínkem, nýbrž tygřicí salonů nebo jeptiškou, případně egomaniakem nebo poustevníkem, nebude k tomu potřebovat ani sto čítanek nebo antičítanek, nemluvě o strážcích předem nalinkované correct highway vedoucí přesně tam, kam ukazuje ta která společenská norma (bez ohledu na to, jestli je genderově konzervativní, progresivní nebo třeba nihilistická). Uznat či neuznat nabízené stezky života je prostě věcí souhry životních predestinací, okolností a rozhodnutí jednotlivých lidí, nikoli politbyr pro jesle a dalších ideologizujících reklam na zemský ráj.

Lze doufat, že příště si diskutující kritici vezmou na paškál žánr lidové písně. Bez úhony by snad v jejich kritické diskusi prošlo jen libreto „Holka modrooká, / nesedávej u potoka, / přijde na tě mysliveček, / připraví tě o věneček“: dávný diskutující kritik z lidu zde hrozbu případného mateřství moudře odvrací dobře míněnou radou. Holka na ni sice podle všeho nic nedala a zvolila raději temné biologické procesy (jinak by tu možná publicisté politkoru nebyli), ale dnešní děvčata nejsou jistě tak zpozdilá, aby dávno odmítnutému redukcionismu propadla stejně jako jejich genderově nevzdělané babičky…

Nedávný rozhovor s Brunem Solaříkem mj. na téma politické korektnosti najdete v Kulturních novinách 50/2016.