Deštník z Piccadilly
Báseň Jaroslava Seiferta
Kdo s láskou neví kudy kam,
ať se zamiluje
třeba do anglické královny.
Proč ne!
Její tvář je na každé ze známek
starobylého království.
Jestliže ji však požádá
o schůzku v Hyde Parku,
může vzít na to jed,
že bude čekat marně.
Bude-li však jen trochu rozumný,
moudře si řekne:
No ovšem, vždyť vím,
v Hyde Parku dneska prší.
Když se vracel z Anglie,
koupil mi syn na londýnské Piccadilly
vycházkový deštník.
Když je zapotřebí,
mám nad svou hlavou
vlastní malé nebe,
které je sice černé,
ale i v jeho napjatých drátech
může proudit milost boží
jako elektřina.
Rozvírám deštník, i když neprší,
jako baldachýn
nad knížkou Shakespearových Sonetů,
kterou nosím v kapse.
Jsou však i chvíle, kdy mě vyděsí
i rozzářená kytice vesmíru.
V předstihu své krásy
hrozí nám však svou nekonečností
a ta je příliš podobná
spánku po smrti.
Vyhrožuje prázdnotou a mrazem, a ne rojem
svých tisícerých hvězd,
které nás v noci šálí
svým svitem.
Ta, které dali jméno Venuše,
je přímo strašlivá.
Ještě se tam vaří skály
a jako gigantické mořské vlny
vzdouvají se tam horstva
a prší hořící síra.
Ptáme se stále, kde je peklo.
Je tam!
Co zmůže však křehký deštník
proti vesmíru!
Ostatně ani jej nenosím.
Mám plné ruce práce,
abych mohl jít,
přimknut úzce ke své zemi
jako noční můra ve dne
k drsné kůře stromu.
Celý život hledal jsem ráj,
který tu kdysi býval,
a jeho stopy jsem nalezl
jen na ústech ženy
a na oblosti její pleti,
která je vlahá láskou.
Celý život jsem toužil
po svobodě.
Konečně jsem objevil dvéře,
jimiž je možno k ní vejít.
Je to smrt!
Dnes, kdy jsem už stár,
přejde občas mezi mými řasami
líbezná ženská tvář
a její úsměv rozčeří mou krev.
Plaše se za ní ohlédnu
a vzpomenu na anglickou královnu,
jejíž tvář je na každé ze známek
starobylého království.
God save the Queen!
Ach ano, já dobře vím,
v Hyde Parku dneska prší!
Jaroslav Seifert: Deštník z Piccadilly. Vyšehrad, Praha 2013.