Počteníčko: Zrození básníka
Vzpomínka Jaroslava Seiferta na školní léta aneb jak snadno mohla česká literatura přijít o svého jediného nobelistu.
Mám malou vnučku a mám ji moc rád, samozřejmě. Ráda kreslí. Zprvu jí stačila obyčejná propiska. Když její maminka objevila tuto její zálibu, nemeškala a nakoupila barevné křídy i tužky. A ne jedny! Toto náčiní, všelijak devastované, nosí ve škatuli od bot a já se někdy dost marně pokouším všechny pastelky jí ořezat. Není to možné, je jich příliš mnoho.
„Dědečku, nakresli mi princeznu.“
Dost neochotně vyhledávám žlutou pastelku a kreslím nejdříve zlatou korunku. Jakési zuby v elipse, které připomínají otevřenou žraločí tlamu. Ale vnučka mi rychle tužku odnímá:
„Tak ne! Napřed musíš nakreslit hlavu a pak teprv na ní korunu.“ Drobnými prsty pohybuje pak po papíře a za malou chvíli dívá se na nás trochu vyjevená princezna v růžových šatech plných pestrých krajek.
„Nakresli mi aspoň slona.“
Neobratně kreslím obludnou hroudu masa na čtyřech sloupech, kterou vpředu zdobí jakási hasičská hadice, vzadu pak vesele zakroucený prasečí ocásek. Ani tentokrát není spokojena a za chvilku je na papíře slon, plný roztomilé a nenapodobitelné naivity. Chválím její kresbu a v duchu se hanbím. Tolik dlouhých let chodil jsem pilně do hodin kreslení, a nenaučil jsem se věru nic.
Někdo z rodiny projevil už obavy, aby, prokristapána, nezamanula si být malířkou. To by bylo na mou věru neštěstí. Ale věřím, že se to nestane. Svou dnešní zálibu jistě záhy vymění za docela jinou. Jako chlapec pokreslil jsem také kdejaký kus papíru. A když jsem jednou dostal od rodičů malou plechovou paletu s oboustranným štětečkem, moje radost tenkrát byla tak veliká, že si na ty okamžiky celý život živě vzpomínám. A noc, kdy jsem spal s paletou pod polštářem, byla nejšťastnější nocí z mého dětství. Nevzpomínám si na krásnější dar. Někdy člověk nepotřebuje ke štěstí mnoho! A přitom je štěstí v životě přece jen málo.
Dlouhé hodiny sedal jsem nad papírem, kreslil a maloval. Pak jsem na tu vášeň zapomněl. Na dlouho.
Do první třídy gymnázia chodili jsme do nové budovy v žižkovské Libušině ulici. Když jsme poprvé vešli do kreslírny, zatajil se mi dech. Voněla novotou. Byl to krásný sál plný nádherného světla. Byla opatřena moderními kreslicími stolky s posuvnými a překlápěcími deskami. Připomínala mi malířský ateliér, který jsem už tenkrát znal. Byl jsem očarován a rázem se mi vrátila stará touha malovat. A tak jsem se opět rozhodl být malířem.
Kreslení nás učil zprvu příbuzný malíře Kremličky a později profesor R. Marek. Byl menší hbité postavy, kterou, a snad i zároveň tváří, připomínal mi francouzského spisovatele André Mauroise. Muž to byl výborný, nikoliv bez osobního kouzla, výborný kreslíř, dobře obeznámený s naším i světovým malířstvím. Často nám leccos zajímavého vyprávěl. Psal výtvarný referát do Národních listů a paní Kamile Neumannové na Žižkově kreslil obálky a titulní listy pro její knihy.
A tak jsem se opět marně rozháněl po výtvarném umění a pokoušel se o kreslení. Profesor Marek měl povzbudivou devízu. Říkával, že slušně kreslit se může naučit každý trouba. Utěšoval jsem se, že se mi to tedy také podaří, zvláště když jsem se nepovažoval za hloupého. To nikoliv! Jen co se naučím kreslit, pak bude vyhráno. S barvami je to pak už lehčí. Ano, budu malovat.
Malířem jsem se však přece jen nestal. A stalo se to takto: Asi v kvartě nebo v kvintě profesor Marek nám navrhl, abychom si z domova přinesli modely, z kterých bychom si ve škole sestavili vlastní zátiší.Spolužáci přinášeli jablka, pomeranče, citróny, vázy s růžemi, různé krabice a svícny.
Přinesl jsem si věci pro žižkovsky proletářské zátiší: láhev od piva, skleničku, krajíc chleba a vuřta. Strašně nerad říkám toto počeštěné slovo, ale, žel, u nás bylo vžité docela i v horší podobě. Synonymum uzenka neříkalo tenkrát na mou věru nic. Přinesl jsem si tedy vuřt na mastném papíře. Na kreslicím stolku sestavil jsem si toto zátiší a čekal jako ostatní, až mi je profesor schválí.
Když přišel ke mně, podíval se a prudce vyrazil:
„Proboha, Seiferte, toho buřta dejte rychle pryč. Za nic na světě nedovolím, abyste ho maloval!“
Trvalo mi jen dvě vteřiny, než jsem jeho obavy pochopil. A byl to šok!
A od této památné chvíle jsem se rozhodl raději psát verše.
Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa. Československý spisovatel, Praha 1982.