Minimalismus aneb Chvála obrazotvornosti
Vstupem do galerie se návštěvník najednou ocitnul v pozoruhodné, poněkud výjimečné barevné atmosféře. Umělkyně Jana Bernartová se tentokráte zaměřila na podoby červené. Jako znalkyně pracuje J. Bernartová s digitálními kódy barev, pod kterými jsou technologicky definovány. Každý odstín barvy – a má jich každá prý několik stovek tisíc – má v digitální sféře svůj nezaměnitelný číselný kód. Ten, kdo se barvami v digitální sféře zabývá, se postupně naučí znát tyto kódy zpaměti. Expert, a tím Jana Bernartová je, si pod daným kódem, pod konkrétní číselnou kombinací dokáže představit i přesný barevný odstín. Když autorka přečte nebo vysloví zkratku a číslo, je to pro ni možná nejpřesnější označení barvy, jak ji může vyjádřit. Barvě RGB 25500 zasvětila brněnskou výstavu.
Je to vlastně pochopitelné. Oko sice může rozeznat tisíce barevných odstínů, ale přirozený jazyk ani pro stovky nemá přesná pojmenování. Můžeme si toho všimnout ve slovníku designérů a módních návrhářů, na jejich poetických označováních barevných odstínů, které odvozují z popisu entit reálného světa. Tak například různé odstíny modré nebo fialové nebo blankytné jsou nazývány podle jmen květin: levandulová, mátová, šeříková, cyklámová a tak dále. Barevné kombinace, které bývá těžké popsat jedním slovem, dostávají v současném designu označení jako camuflage nebo spring.
Číselné označování barev není přirozeně tak poetické a možná ani tak vynalézavé. Zvláště my, jejichž smysl pro matematiku končí někde u spočítání dnů dovolené, těžko budeme spatřovat něco poetického v číslech označujících barvy. Avšak jednoznačnost takových pojmenování nemá jen výhodu přesné definice. Číselná označení mohou být také prostředkem jazykové, mentální ekonomie. Můj kamarád ve skautu, později ředitel hlavního nádraží ve velkém městě, označoval již tehdy na našich výpravách přijíždějící lokomotivy a vagony přesnými čísly. Výrazy jako brejlovec, papoušek, známé z železničářského slangu, nikdy před námi nepoužíval. Ovšem s kamarády sobě rovnými, s „experty na železniční dopravu“, si pomocí čísel bez dlouhých řečí výborně rozuměl.
Minimalismus budiž pochválen!
Red Like Ferrari
Výtvarnice Jana Bernartová však do takové skupiny nepatří. Ani synonymní zkratky a vzorce barev použité na přebalu katalogu Červená jako Ferrari nejsou takto předmětem výstavy, byť by vhodně doplňovaly aktuální řadu konceptuálních výstav letošního brněnského podzimu. V uměleckém projevu Jany Bernartové se oba naznačené přístupy – minimalisticky konceptuální i poeticky imaginativní – navíc pojí s přístupem heuristicky badatelským.
Výstava Červená jako Ferrari představuje dosud nejminimalističtější projekt Galerie Strom Art. Vyholený hlavní sál, bez zásuvek: jeden digitální tisk, dvě malé fotografie, vedle pak jeden monitor, resp. dva lasery. Z ústředního sálu se do celé galerie šíří narudlé světlo: jeho strop i čelní stěna jsou vymalovány červenou barvou. Tu si prý nepřítomný divák nejsnadněji zkonkretizuje, když si představí barvu užívanou u automobilové značky Ferrari. Red like Ferrari. Toť vše: jiná barva vystavena není.
Všechno, co Jana Bernartová ve Strom Art představuje, všechny červené plochy, plošky, paprsky a nápisy, jsou v této jediné barvě, kterou lze v digitálním prostředí pro práci v elektronických médiích definovat značkou RGB 25500. Navíc se veškerá vystavená díla jmenují Tekuté krystaly RGB, čímž J. Bernartová odkazuje k zobrazovací technologii elektronických médií. Badatelka tu zkoumá, k jakým proměnám dojde v procesu zpředmětnění.
Se zvídavostí na startovní čáře
U vchodu do galerie byl návštěvník naladěn malou červenou fotografií A4 v bílém rámečku. Klasický inkoustový tisk, nebo laserová tiskárna? Fotolab, černá komora? Zvědavost je postavena na startovní čáru.
Po chvíli pobytu v galerijním mikrosvětě však divákovo oko začne rozeznávat nepatrné odlišnosti v tónech červené barvy. Není to jen optický klam, iluze rámu vedle neohraničené plochy, působení kontrastu dvou barev těsně vedle sebe. Není to dáno ani biologickými odlišnostmi individuálního lidského vnímání. Jistě: úhel pohledu a dopadajícího světla, délka našeho soustředění, fyziologická specifičnost jedince a psychosomatické rozpoložení diváka, to vše je v takto barevně vyhraněném projektu ve hře. Barevných variací červené barvy RGB 25500 je však dosaženo rozmanitostí použitých médií. Každý jednotlivý způsob vizualizace červené RGB 25500 je založen na jiné technologii.
V prvním sále se divák může zahledět do svítícího monitoru. Když vydrží vnímat barvu na obrazovce dostatečně dlouho, bude jeho zvědavost uspokojena poprvé. Červená a nic než červená! Digitálně jednoznačná barva s přesnou definicí; i přes dynamické závodnické přirovnání stálá, prostě stará známá „ferrari“.
Přivykne-li návštěvníkovo oko invazivní vlnové délce ústředního sálu, může svá zvědavá pozorování jednotlivých děl obohatit i o další vjemy a prožitky. Největší práce na papíře, realizována technologií digitálního plotru, byla bez orámování zavěšena na červenou stěnu. Výmalba a potisk – dvě jednovaječná dvojčata? Přesto může divák cítit, že výsledky nejsou identické. Jako by červenou pokaždé míchal jiný malíř. I menší pár fotografií na protější stěně se rdí jinak, jako by se styděl, že patří do rodiny. A červený nápis vyrobený tradičním plotem a dvě statické laserové projekce, rovněž usilující o odstín typu „ferrari“, nabízejí zvědavým očím další vizuální nuance.
Technologické mutování
I bez odborného komentáře bádající umělkyně cítíme, že ačkoli odvozeny z jednoho digitálně definovaného základu, jako by v průběhu technologického zpracování obrazu a procesem postprodukce červená barva v každém díle zmutovala. Pro perfekcionistu v oblasti výroby možná tragédie. Pro umělkyni výzva. Divákům pak tyto mutace umožňují, že se na výstavě ani v nejmenším nemusí nudit. Jejich senzorická pozornost je atakována škálou nenápadných odstínů téže červené barvy. Takže nakonec to, co se zprvu může zdát monotónní, nudné až bludné, je ve skutečnosti svůdné, tiše ladné, vnadné, meditativně soustředěné, ale zároveň vícevrstevnaté.
Díla s takovou sémantickou potencí vyžadují po divákovi, aby je stále nově kotvil a tvořivě definoval. Zvědavá, kreativní mysl tu má prostor rozvíjet nekonečné asociační řady. Ty divák podle svého naturelu buď verbalizuje a ve svých představách rozehrává jako mikropříběhy, nebo asociace obohacuje o vizuální vjemy doplňkových barev. Může se pak oddávat iluzivním hrám různobarevných stínů, prolínání průsvitek, rozechvělých bodů a čar či prostorových sítí.
Že jiné návštěvníky náhle vidíme jako nazelenalé mužíčky? To nenamalovala Jana Bernartová, ale až naše sítnice. Že se propadáme do nekonečné hloubky monitoru jak do jícnu sopky? To není autorčina animace, nýbrž obrazotvornost a projekce naší mysli. Že když jsme kýchli, paprsek se zavlnil, promítaný bod se odlepil od stěny – a my s ním? To se Janě Bernartové podařilo napojit svým dílem na naši, diváckou imaginaci. A my můžeme svobodně využívat nabídnuté dimenze uměleckého projektu ke kreativnímu prožitku. I v očekávání příští výstavy s tématem Barva křepelčího oka.
Obrazotvornost budiž pochválena!
Jana Bernartová: Červená jako Ferrari. Galerie Strom Art Brno. 11. 10. – 10. 11. 2017. Kurátoři: Petr Kamenický, Markéta Žáčková. Použité fotografie: Studio Flusser.