O stání, postavení a vystupování
„Zastavte svět, chci vystoupit,“ četl jsem na zdi kdesi v Curychu. Bylo mi dvacet let a poprvé jsem zblízka zkoumal svět za železnou oponou. Nepřekvapilo mě, že velké červené nápisy a neony Coca-Coly se vlastně podobají rudým budovatelským heslům v ulicích Prahy. Měl jsem už hrubou představu o podobnosti i rozdílech spotřební společnosti tady a tam, ale jen pomalu jsem poznával společenský rámec hnutí Zelených na Západě. Pro něj byla určující návaznost na kvas 60. let, což mi imponovalo. Ostatně úvodní citát je připisován Johnu Lennonovi. Zněl mi zdánlivě defétisticky, ale zároveň i naléhavěji než mnohá (přírodo)vědecká varování o ničení přírody. Svět zastavit nemůžeme, ale zřejmě má smysl snažit se ho na jeho dráze nějak ovlivnit, aby už pokud možno nikdo z něj vystoupit nechtěl. Snažím se dosud, ale asi marně.
„Musíš za svou pravdou stát,“ nabádal mě ikonický Spirituál kvintet předtím i potom. Přijímal jsem to vcelku bez jakékoli pochybnosti, i když jsem v hloubi duše připouštěl, že až budu jednou chtít (muset, mít…) králem dávat mat, budu možná muset oceňovat kompromis. Nechtěl jsem ale nikomu lámat vaz (hrozivý bas Oldřicha Ortinského), obzvlášť ne kvůli tomu, že můj „sok“ dělá jen to, co já, tedy stojí za svou pravdou. Ženský part (vybavuje se mi Irena Budweiserová?) mi zase připomněl, že k tomu stání za pravdou mám vést i své potomky.
Snažil jsem se.
Až mnohem později jsem poznal příběh odborářských bojů, který stál u vzniku této písně. Její původní titul zní Which Side Are You On, tedy Na které straně stojíš.
Lutherovo „zde stojím a nemohu jinak“ se dobře připomíná obzvlášť letos. Je v tom zase jiný rozměr, přeci jen jaksi vertikální, a také určitá pokorná vznešenost (není-li to oxymóron). Nemohu jinak, i kdybych snad chtěl. S Janem Husem si spojuji spíš tuhle formulaci než tu předchozí, ač on se jinak pravdou zdatně oháněl. A také s doktorem „Dětinou“ Galénem z Čapkovy Bílé nemoci. Ten přeci také nemohl jinak (léčit bohaté a mocné), i když jako humanista chtěl a jako lékař měl.
„Všechno už jsi vzdal a postavil se stranou.“ Svět se nezastavil a já ještě zdaleka nevzdal všechno. Jen jsem se postavil stranou – stranou mnoha sporů a polemik, a to i těch plodných a přátelských. Vážím si toho a těch, co mám; potomci vylétli z hnízda a já už nechci napravovat tolik věcí co dřív. Aby hůře nebylo, to by nám stačilo, napadá mě už skoro pravidelně na Nový rok. Ostatně lépe než dřív už také chápu různé své soky. Je mi vlastně docela dobře, jen jsem teď trochu smutný, že odešel ten, kdo mě naučil postavit se stranou. Ostatně jsem přesvědčený, že odešel do společnosti skvělých lidí, které sám jmenoval v rozhovoru, který je výše zveřejněn v tomto čísle – jak o tom psal „tam stojící“ Martin Luther v několika útěšných dopisech.
Lennon, Luther, Daněk – tak se to rýmuje.